100 LET REPUBLIKY
CO DALO ČESKOSLOVENSKO SVĚTU
První Československá republika zaujímá velmi důležité místo v kolektivní paměti českého národa, ale i národa slovenského (byť u něj jistě v menší míře a s významovým posunem). Spolu s fenomény, jako je např. osobnost Karla IV., husitství či národní obrození, tvoří jedno ze „symbolických center“(slovy Miloše Havelky), k němuž se česká společnost vrací se značnou nostalgií. Občas až nekritický obdiv vyvolává logicky do jisté míry opačnou reakci, tedy přílišnou kritiku prvorepublikových poměrů. Pravda je, jak už to bývá, někde mezi, nepochybně však spíše směrem k pozitivnímu vnímání.
Nečekaně strašný konflikt
Československo byl stát zrozený z hrůz první světové války. Konfliktu, jehož masovost, brutalitu a šílenost nikdo neočekával a jenž navždy změnil Evropu i svět. Rakousko-Uhersko zmizelo v propadlišti dějin a na jeho území vznikla řada nástupnických států.
Československo jako jeden z nich muselo ihned po své vzniku čelit mnoha problémům, které si v našem světě (tedy světě evropském, resp. západoevropském ve smyslu civilizační příslušnosti) již nedokážeme představit. Muselo vyjednat své hranice a v některých případech je také uhájit vojenskou silou.
Nemělo armádu – legie byly v zahraničí, vlastní armáda se teprve formovala. Čelilo pokusu o odtržení německy mluvících území. Nemělo vlastní měnu, bylo zadlužené. Dopravní síť směřovala na jih – do Vídně jako centra monarchie, nikoli západovýchodně, jak by nový stát potřeboval. Sídla akciových společností byla ve Vídni. Značku „Made in Czechoslovakia“nikdo neznal. To je jen část obtíží, s nimiž se nový stát musel vypořádat – a obecně vzato, vypořádal se s nimi dobře, až obdivuhodně.
Zrozeno k demokracii
Československo bylo od svého vzniku demokratickým státem. Prozatímní ústava z roku 1918, stejně jako Ústavní listina Československé republiky stanovila politický systém založený na zastupitelské demokracii a právním státu po vzoru Francouzské (třetí) republiky. Jednalo se o unitární stát s parlamentním politickým systémem – tedy systémem, v němž je oddělena role hlavy státu a předsedy vlády a v němž je vláda zodpovědná pouze parlamentu. A to konkrétně dolní komoře, která mohla vládě kdykoli vyslovit nedůvěru.
Zákonodárnou moc drželo ve svých rukou Národní shromáždění jako dvoukomorový parlament. Obě komory byly voleny poměrným systémem a neměly v žádném případě rovnocenné postavení. Senát jako horní komora měl jen poměrně slabé pravomoci a nehrál až na výjimky zásadnější roli. V ústavě bylo zakotveno také referendum, které se však nikdy nekonalo.
Prezident republiky byl volen oběma komorami Národního shromáždění, a to maximálně dvakrát po sobě, což však neplatilo pro Tomáše Garrigua Masaryka. Jmenoval premiéra a ministry, mohl jmenovat i úřednickou vládu, což se několikrát stalo, a měl i řadu dalších pravomocí. Jádrem výkonné moci však byla bez jakýchkoli pochyb vláda, v jejímž čele stáli po celou dobu přesvědčení demokraté (jmenujme alespoň Vlastimila Tusara, Edvarda Beneše, Antonína Švehlu a Milana Hodžu jako ty nejvýznamnější premiéry).
Senát, který neměl smysl
Uvedený politický systém samozřejmě nebyl ani zdaleka dokonalý a měl v sobě zakotveny mnohé problémy. Jedním z nich byla právě slabost horní komory, která se do dvacetileté historie první republiky zapsala opravdu výrazně jen v několika málo případech. Ve dvoukomorových systémech spočívá totiž význam horní komory obecně vzato v tom, že je volena (či tvořena, např. britská horní sněmovna je dodnes jmenována) jinak. Může být složena například ze zástupců různých regionů nebo je prostě volena odlišným systémem – např. většinovým oproti poměrnému, jak je tomu dnes. Poté může plnit roli jakési „pojistky“, která systém „vyvažuje“oproti momentálním náladám veřejného mínění. V první republice byl však Senát volen stejným systémem jako dolní komora, a navíc byl i jeho funkční mandát zkracován tak, aby se volby konaly ve stejnou dobu. Prakticky se tak politické složení obou komor téměř nelišilo a bikameralismus tak ztrácel do velké míry svůj smysl.
Odlišným problémem byl tzv. imperativní mandát. Ten znamená, že zastupitelé jsou povinni hlasovat podle stranického rozhodnutí a nikoli podle své svobodné vůle. Ačkoliv ústava tento princip jednoznačně zapovídala, v praxi byl velmi rozšířený. Poslanci dokonce někdy i podepisovali závazek své rezignace z mandátu, pokud se tomuto principu zpronevěří. A skutečně – případů „vzpour“proti stranám bylo naprosté minimum.
Velké komplikace přinášel také volební systém jako takový. Byl totiž čistě poměrný bez uzavírací klauzule. V důsledku toho docházelo k jevu, který politologie nazývá „atomizací parlamentu“– tedy k zastoupení velkého množství politických stran, z nichž řada měla počty zastupitelů v řádech jednotek. To pochopitelně značně komplikovalo vytváření koalic. První republika byla typická velmi nestabilními vládami – za 20 let se vystřídalo 18 vlád (nepočítáme-li prozatímní Masarykovu vládu z podzimu 1918). Doprovodným jevem byly časté konflikty a „politikaření“, mimostranické dohody a nárůst vlivu neústavních prvků (viz Neústavní, ale stabilizující prvky).
Etnická časovaná bomba
A konečně byla zásadním problémem také otázka národností. Československo bylo multietnickým státem, v němž žilo v roce 1921 přibližně 13,4 milionu obyvatel. Z nich se cca 3,124 milionu hlásilo k německé a 745 tisíc k maďarské národnosti. Celkem tvořily tyto dvě skupiny téměř 29 % obyvatelstva, které při vzniku republiky ve své velké většině rozhodně nebylo vůči novému státu loajální. Aby bylo možné této síle čelit, byl vytvořen konstrukt „československé“národnosti, která zahrnovala Čechy i Slováky a k níž se hlásilo 6,439 milionu lidí (cca 48 % obyvatelstva). Zbytek tvořili příslušníci ostatních národností, zejména ruské (pod tuto kategorii spadala národnost velkoruská, ukrajinská a naprosto většinová karpatoruská), kterých bylo 462 tisíc. Československo tak až do října 1938 nikdy neposkytlo Slovákům autonomii, po které toužili – mimo jiné právě kvůli sporné loajalitě dalších menšin. Pokud by totiž autonomii získali Slováci, bylo by právně dost těžko možné odepřít ji právě Němcům a Maďarům. Během dvaceti let existence první republiky tak tento problém představoval časovanou bombu, která se blížila k výbuchu…
První republika tedy rozhodně nebyla ideální demokracií. Měla mnoho chyb a nedostatků. Co ji však činí velmi cennou, je skutečnost, že demokratický systém se v Československu udržel po celou dobu existence první republiky. Fakticky nebyl nikdy zpochybněn – tzv. Židenický puč z roku 1933, spojovaný s osobou generála Gajdy, byl naprostým fiaskem. To je o to cennější, že demokracie ve státech středovýchodní Evropy zmizela již před polovinou 30. let (snad s výjimkou Rumunska, viz tabulka dole). Československo tak bylo opravdu osamoceným „ostrovem demokracie a svobody“v době, kdy všude okolo byly režimy nedemokratické. Ne že by to byly tvrdé diktatury, řada těchto režimů byla relativně umírněných, ale demokracie to nebyly.
Jinak řečeno, u první republiky není až tak důležité, jak moc dobře fungovaly demokratické procedury a jak významné byly jejich deformace (a ano, byly významné). Zásadní je, že svobodný a demokratický stát byl ve druhé polovině 30. let východně od Alp naprostou výjimkou. Je to jedna z věcí, za které mohou být Češi, ale i Slováci a Rusíni a minimálně část příslušníků dalších tehdejších menšin a jejich potomků na první republiku oprávněně hrdí.
Svobodný a demokratický stát byl ve druhé polovině 30. let naprostou výjimkou.