Tentokrát jsem už dopisové volby stihl
Americké prezidentské volby v roce 2016 jsem o jeden den propásl. V pátek jsem se nedovolal na americkou ambasádu, v pondělí už bylo pozdě. V Bílém domě teď řádí Donald Trump a já jsem mu k tomu svou absencí pomohl.
Dne 6. listopadu proběhnou v USA další volby. Já budu volit v okrese Nassau County 11021 od guvernéra státu New York až po lokální soudce. Chci se polepšit, nenechat to náhodě. Minulý týden jsem byl v místě svého amerického bydliště, ale v době voleb budu zpět v Čechách. Autem jsem si zajel do volebního úřadu vyzvednout volební lístek, poradil se s dcerou, koho volit, černou propiskou vyplnil kolečka u mých kandidátů, nalepil známku a vhodil do schránky.
Byla to kalvárie, najít volební úřad. GPS mne navedla z Great Necku na Old Country Road, kde je volební úřad. Jenže GPS mne u cíle hnala do tak podivných postranních uliček, že jsem tu poslední zatáčku doprava odmítal udělat. Třikrát jsem objížděl rozsáhlý blok budov, čekal za železničními závorami, přejížděl most, zajel na parkoviště nějaké restaurace a nakonec skončil před nemocnicí. Ne a ne najít věžák s číslem 240.
Protože to tam znám z návštěv při vyřizování různých dokumentů během mého amerického života, rozhodl jsem se zaparkovat na Old Country Road a budovu najít pěšky. Předpověď počasí sice hlásila bouřky se záplavovým deštěm a větrem, ale deštník jsem nechal v autě, daleko jistě nepůjdu. Zaparkoval jsem před budovou s číslem 210, vhodil čtyři čtvrtdolary do parkovacího metru na jednu hodinu a vydal se směrem, kde by mělo být 240. Z tmavošedé oblohy začalo krápat. Zrychlil jsem krok.
V příštím bloku se objevila budova číslo 250. Jak to? Přehlédl jsem 240? Jdu zpátky, míjím jen patrové obchůdky, žádný věžák, až dojdu zpět k číslu 210. Kurnik, kde je 220, 230 a moje 240? Že v číslování domů je občas zmatek, jsem věděl, ale tohle je příliš.
Ztracen a mokrý v New Yorku
Z věžáku 210 vyšla mladá žena sekretářského typu, oslovil jsem ji, ona na svém mobilu promptně našla hledané. „Jděte rovně, na křižovatce doleva, po dvou blocích doprava, a tam už to bude,“usmála se shovívavě. Jdu, jak nařídila. Jdu rychle. Žádný věžák. Zajdu do rozlehlé novoklasicistní patrové budovy, vrátný mně ukáže, kudy dál, další dva bloky, tam je 240. Mám pocit, že pro něj nejsem první ztracenec. Lehce prší. Jsem jen v košili, bez bundy. I čepici jsem nechal v autě. Konečně! Pětipatrová kancelářská budova, č. 240! Přes rozsáhlý trávník dojdu k masivnímu vchodu, čtu nápis: Vchod jen pro zaměstnance, veřejnost jižním vchodem. Obcházím celou tu betonovou masu, zadní vchod je z rozsáhlého volného parkoviště. V pátém patře proběhl proces mé registrace a vyzvednutí balotu v pohodě, za deset minut vycházím z budovy. K autu to jsou čtyři po americku dlouhé bloky.
Déšť se změnil ve slejvák. Běžím, proti dešti, větru, v podpaží volební lístek, naštěstí v plastickém pouzdře. Je před pátou, na boulevardu houstne doprava, přejít na druhou stranu je možné jen na zelenou. Jsem jediný chodec. Zmáčknu knoflík na stožáru. Čekám, snažím se schovat pod stromem. Konečně zelená. Přeběhnu křižovatku. Běžím, průtrž mračen bije do prsou i obličeje, tenisky jsou nacucané, je zbytečné si vybírat, kam šlápnout, všechny louže jsou hluboké a kanály nestačí odvádět proudy vody.
Když nastupuji do auta, ohodí mě sprcha od projíždějícího autobusu. Jsem tak smířený se situací, že mě ani nenapadá nadávat. Komu taky? Sobě? Řidiči autobusu? GPS? Zítra hodím na poštu můj hlas pro guvernéra Andrew Cuomo a senátorku Ann Kaplan.