Petříček přichází: konec bezvládí s nelehkým startem

Bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý v knize Černínský palác v roce nula popisuje složité období emancipace naší zahraniční politiky po roce 1989. Ta musela projít zásadní proměnou s cílem vrátit nás na Západ, do Evropy. Byla to velká výzva, ale i díky osobnosti ministra Jiřího Dienstbiera se tento proces podařilo úspěšně zahájit. Byl to základ pro vstup do NATO a EU.

Proč to dnes připomínat? I když se dnes nacházíme v jiné zahraničněpolitické konstelaci jako člen EU a NATO, stojíme znovu před nemalými výzvami. Přestávají platit mnohé letité pravdy, které určovaly a formovaly zahraniční politiku. Míra koheze Západu, která se nám zdála před lety při vstupu do NATO a EU neotřesitelná, je narušena.

Stačí letmý výčet problémů: vnitřní pnutí způsobené nezvládnutou migrační krizí, odchod Británie z EU, přehodnocování zahraničněpolitických priorit USA a neshody s Evropou, která následně zvažuje potřebu své geopolitické a bezpečnostní emancipace. A to vše na pozadí rostoucího vlivu Číny, která světu nabízí jiný politický model v domácí i zahraniční politice než Západ.

Je tu i měnící se politická mapa Evropy s nástupem nacionalistických a populistických uskupení. Tyto posuny mohou ovlivnit i NATO, které už dnes musí registrovat problém s politikou Turecka.

Všechny naznačené procesy se dotýkají i nás. Proto musí růst role zahraniční politiky, ministerstva zahraničí. Jenže to se po loňských volbách ocitlo v bezvládí. Ministr Stropnický své angažmá jen přetrpěl a pak začal příběh s nejmenováním nového ministra prezidentem a prozatímním řešením, kdy ministr vnitra zároveň řídil i „zamini“. V takové konstelaci se může zahraniční politika věnovat přinejlepším taktickým krokům, o nějaké strategii se hovořit nedá.

Je dobře, že se našlo řešení a do funkce jde Tomáš Petříček. Lehké to mít nebude. Jak kvůli problémům venku, tak doma. Po komunálních volbách mohou přijít turbulence a totéž i před eurovolbami. Už nyní je ostřelován z opozice pro svou nezkušenost. Ta by si ale mohla vzpomenout na řadu nekompetentních a nedovzdělaných ministrů z vlád, kdy byla sama u moci. To u Petříčka se vzděláním na západních univerzitách nehrozí. Příslibem je i jeho jasný výklad priorit zahraniční politiky v několika veřejných vystoupeních. Po bezvládí a v době strategických nejistot je to pro začátek plus. Na sto dní hájení však může Petříček zapomenout.