Komentář: Jak trenér Šilhavý vzbudil mátohu
které hnalo pětatřicet tisíc diváků, fotbal dostatečně znechutili.
Proto premiérová účast v Lize národů neskončí úspěchem: národní tým už ví, že nemůže přeskočit Ukrajince a nepostoupí do elitní divize.
Ale třeba by to mohl být start za lepšími časy.
Už v kvalifikaci o Euro 2020, která začíná příští rok v březnu, by Česko mělo potvrdit, že nespadlo do fotbalového suterénu, jak se ještě před měsícem mohlo jevit.
Šilhavý v hráčích znovu zažehl vášeň. Vášeň pro věc. Vášeň pro fotbal. Atmosféra se vyčistila, a to je ten hlavní důvod, proč vás sledování reprezentačního zápasu znovu dokáže vtáhnout. Už nemáte nutkání sáhnout po ovladači a přepnout program.
Pro národní tým je dobře, že si dokázal na startu Šilhavého éry získat aspoň část fanoušků, kteří v předchozích měsících přestávali věřit.
Je na dobré cestě, ale vyhráno zdaleka nemá. Zvlášť proto, že současná generace má limity, na které zřejmě bude dál narážet.
Ten hlavní? Chybí stabilní a sehraná stoperská dvojice, Česko ji hledá už deset let. Přitom právě střední obránci jsou v moderním pojetí fotbalu extrémně důležití: dávno neplatí, že před gólmanem jen čistí prostor, že plní roli ranařů a odkopávačů. U nich začínají všechny akce, od nich se tvoří hra.
Kalas, Brabec, Čelůstka nebo Suchý zvládnou uskákat soupeře ve vzdušných bitvách, ale v rozehrávce mají všichni velké rezervy.
I v záloze citelně chybí víc tvořivých typů. Dobře, že Šilhavý věří Dočkalovi, ze kterého udělal tvůrce hry i kapitána, ale minimálně jedna další výraznější postava by se šikla. Bohužel není kde brát.
S tím se musí nový kouč popasovat a nedostatek materiálu zkusit zamaskovat vhodnou taktikou.
Elán už do hráčů napumpoval, a pokud v nich nadšení udrží, lze věřit. Zatím třeba tomu, že v listopadu doma zvládnou souboj se Slováky a vyhnou se v Lize národů pádu z ligy B do výrazně slabšího céčka.