Ženy bez domova nejsou tolik vidět
Typická žena bez domova se velmi pravděpodobně setkala se sexuálním násilím, říká šéfka organizace, která ženám, jež skončí na ulici, pomáhá.
VČesku žije přibližně sedmdesát tisíc bezdomovců. Čtvrtinu z nich tvoří ženy. Na rozdíl od mužů to však na nich mnohdy nepoznáte. „Ženy o sebe dbají, spíše si na ulici všimnete zarostlého muže,“říká ředitelka organizace Jako doma Lenka Vrbová, která pomáhá ženám bez domova.
Je rozdíl mezi ženským a mužským bezdomovectvím?
Ženy se mnohem více setkávají s násilím – genderově podmíněným. Často mohou skončit na ulici právě vlivem domácího násilí a tam se mohou jejich zkušenosti dále prohlubovat.
Jakým způsobem?
Většinou je žena s jedním mužem a často jde o svazek obchodní. Muž ji chrání, ale to neznamená, že mají láskyplný vztah. Většina žen bez domova, s nimiž mluvíme, má zkušenost, že pokud jim někdo nabídl přespání ve squatu či jinde, požadoval za to sex.
A ty další?
Ženy bez domova jsou méně vidět, což může být důsledek mnoha různých důvodů. Sociální služby je „nevidí“, neboť tam nerady chodí, protože těmto zařízením často dominují muži. Představte si, že máte zkušenost s násilím a jste čerstvě na ulici. V takovém prostředí vám moc dobře nebude. Proto ženy sociální služby moc často nevyhledávají. Spíš až když je pro ně životní situace neúnosná. Mnohem více přespávají mezi svými známými. Jsou svým způsobem bez domova, ale pro statistiky neviditelné. To je dáno i mediálním obrazem bezdomovectví, které si často spojujeme s mužem.
Proč?
Nějakého zarostlého pána potkáte častěji než ženu. Ženy více dbají, aby nepůsobily, že jsou bez domova. Je to pro ně důležité. Na ulici je potkáte, ale neřekli byste to do nich.
Jaký je důvod toho, že ženy tak dlouho otálejí s tím, než si přijdou říci o pomoc odborníků?
Může to být tím, že jsou třeba méně informované než muži. Často zůstávají izolované – pohybují se na okraji Prahy, a do těch služeb chodí jen jejich partner a má informace, které žena nemá.
Jak vypadá typická žena bez domova?
Tohle se těžko zobecňuje. Máme ženy, které mají partnery, se kterými se ocitly společně na ulici. Máme zde také ženy, které mají děti, či s dětmi v pěstounské péči nebo v domovech. Máme i ženy, které děti nikdy neměly, nebo své daly k adopci. Jediné, co by se k tomu dalo říct, je, že typická žena bez domova se velmi pravděpodobně setkala s nějakým sexuálním násilím.
To je tedy hlavní důvod, proč se ženy ocitají na ulici? Domácí násilí?
Může být. Důvodů je samozřejmě řada. Třeba když je žena finančně závislá na partnerovi a muž zemře, psychické trauma plus fakt, že situace po jeho smrti není právně ošetřená, může být důvod, proč skončí na ulici. Tam se často ocitají i lidé vycházející z dětských domovů. Pak je tu dědičnost chudoby, když se dítě narodí do rodiny, která je po generace chudá. Nemá moc šancí, jak se dostat z takových sociálních struktur.
Jak dlouho trvá, než se člověk z takové životní situace dostane?
Hodně záleží na konkrétní situaci, rozhodně to není jednoduché. Některým trvá strašně dlouho oprostit se od toho, co je stahuje zpátky, ještě déle někdy trvá nalézt motivaci se z toho vůbec vyhrabat. Také záleží, kde začínáte. Některé ženy žijí na ulici, některé na ubytovně. Z ubytovny se dá do bytu přejít snáze než z ulice, zvláště když nemáte práci.
Loni jste otevřeli nové komunitní centrum v Praze na Florenci. Co všechno zde ženám nabízíte?
Je to vlastně komunitní centrum pro ženy v sociální tísni a pro trans osoby. Nabízíme základní služby. Ženy si mohou vyprat prádlo, najíst se, dát si čaj a kafe, osprchovat se, dojít si na záchod a vzít si nějaké potraviny. Nejsme tu však pořád, náš prostor má určité otevírací hodiny.
Máte stanovené nějaké podmínky, které musí ženy splnit, aby mohly centrum navštěvovat?
Ne. Nechceme po ženách, aby se registrovaly či něco podobného. Bez omezení zde mohou sedět a číst si, nemusí se zapojovat do jiných aktivit. Ženám, které chtějí něco dělat a řešit, nabízíme různé aktivity. Například divadelní skupinu, která zpracovává témata, se kterými se ženy bez domova potýkají. Naše komunitní centrum spravují peer pracovnice, tedy ženy, které mají nějakou zkušenost s životem bez domova i chudobou a prošly nějakým vzděláváním. Starají se o chod centra nebo doprovázejí ženy na úřady a pomáhají jim řešit situace – od násilného partnera přes ztracenou občanku až po vyřízení dalších záležitostí na úřadech.
Takže poskytujete ženám i odbornou pomoc.
Ano. Máme zde i dluhovou poradkyni, spolupracujeme také s dalšími organizacemi, které poskytují specifické služby, například terapeutické.
Mají ženy velký zájem o vaše komunitní centrum?
Většinou záleží na počasí. Přes léto nás navštíví přibližně dvacet žen denně. Souvisí to také s tím, co se u nás zrovna děje. Když se vydává potravinová pomoc, tak přijdou i ty, které chodí jen kvůli jídlu. A to nás navštíví třeba až padesát žen.
A v zimě?
V zimě je jich víc, mezi třiceti až padesáti ženami. Hodně záleží, jaká je venku teplota.
Máte i stálejší klientky?
Ano. Většina z nich chodí pravidelně a my je známe. Občas se stává, že se na chvíli „ztratí“, protože se něco stane, nebo někam odjedou. Pak se zase objeví. Málokdy to je tak, že by žena přišla jen jednou a pak už nikdy.
Vaše organizace se zabývá hlavně ženami bez domova. Co vás k tomu vedlo?
Když naše organizace vznikala, o ženském bezdomovectví se moc nevědělo. Podle nás je to velké téma. Obecně na ženy více dopadá břímě chudoby, zejména na matky samoživitelky a starší ženy.
Dá se to vůbec přesně spočítat, kolik je bezdomovců?
Čísla představují páku pro ty, kteří se pohybují v neziskovém sektoru a snaží se sociální problémy řešit. Jsou argumentem pro žádosti o potřebné věci, více peněz, více bytů. Problém se současnými daty a počty bezdomovců je v tom, že každý, kdo se do sčítání pustí, má jinou metodologii. Kdybychom vyšly ze služeb, které mají kontakt na individuální lidi, tak jim pravděpodobně vypadnou samotné ženy. Hodně záleží i na tom, jak se definuje bezdomovec. Pokud bychom počítali lidi bez střechy nad hlavou, tak nám vypadnou lidé z ubytoven, kde se právě s chudobou často potýkají.
Má Česká republika problém s bezdomovectvím? Podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí tu žije okolo 68,5 tisíce osob bez domova.
Nevím, jak velké by to číslo muselo být, aby to někteří považovali za problém. Z mého pohledu je problém nejen s bezdomovectvím, ale hlavně se sociální tísní. To se týká toho, že nebydlíte v bytě, ale v nějaké budově, která je v dezolátním stavu v rámci ghetta. Takový člověk často nebude definován jako člověk bez domova, ale většinou bude mít stejné problémy, jakými trpí bezdomovci. Hlavním problémem pro nás jsou právě tito lidé v sociální tísni. Když to vztáhnu na naši praxi, tak sice existují kvalitní služby, ale neexistuje zde bydlení.
Myslíte sociální bydlení?
Ano. U nás je to nastavené tak, že si lidé bydlení musí zasloužit a musí si ho sami pronajmout. Člověk, který se pohybuje dlouhodobě na ulici, nemá dobré sociální vazby, má problémy se zdravotním stavem, závislostí, pracuje většinou načerno, tak si sotva najde v Praze pronájem. Právě naše ženy – zejména ty starší – byty nemají a fungují tak, že obcházejí jednotlivé azylové domy. Jenže ty jim nemají následně co nabídnout, a tak po měsíci odcházejí do jiného azylového domu. Z konkrétních případů, se kterými se setkáváme, víme, že je to problém. A je jedno, kolika lidí se to týká.
Měl by stát pomáhat více?
Stát, respektive nižší územně správní celky, mají nástroj, kterým můžou ochránit lidi před tím, aby se ocitli na ulici, a tím jsou byty v jejich vlastnictví. Můžou pomoci lidem bez domova začít znovu kvalitně žít.
Problematikou žen bez domova se zabýváte už čtyři roky. Dokážete říci, zda se za tu dobu změnilo vnímání bezdomovectví jako takového?
To asi nedokážu posoudit, protože se pohybuji v prostředí, ve kterém už nejsou bezdomovci vnímáni stereotypně. Pokud však vykouknu ze své bubliny, myslím, že člověk bez domova je ve společnosti stále dost stigmatizován. Nejvíce to vidíte kolem voleb. Loni jsme před nimi dělali akci Jsem pouliční živel, neboť na billboardu v pražských Nuslích bylo napsáno „vyženeme z Nuslí všechny pouliční živly“. Letošní komunální kampaň byla také dost zajímavá, viděla jsem plakáty s hesly „vyženeme bezdomovce z dopravních prostředků“, a to se zase dostáváme k stigmatizaci problému. Myslím, že v tomhle se naše společnost moc nezměnila.