Léčba pro každého
Emil Voráček, Historický ústav AV ČR
Když se v roce 1918 rozpadla habsburská monarchie, činil podíl českých zemí na její průmyslové výrobě zhruba dvě třetiny. Tento vysoký podíl byl možný i díky tomu, že v českých zemích byla tradičně vysoká úroveň vzdělání, kvalitní školství, téměř úplná gramotnost, což představovalo základní moment pro úspěšnou modernizaci ekonomiky. Představitelé české emancipované vědecké elity přelomu 19. a 20. století byli součástí evropské vědy, která se mj. vyznačovala silným sociálním cítěním.
V případě generace mladých lékařů, sociologů a dalších představitelů vědy v českých zemích to bylo posíleno i skutečností, že většinou pocházeli ze středních a nižších sociálních vrstev. Zformovali se kolem Spolku českých mediků na české Lékařské fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy, ustaveném v roce 1882. Znali dobře tehdejší všudypřítomnou bídu, nemoci, vysokou úmrtnost etc. Přemýšleli o jejich příčinách i možné nápravě. Pečlivě sledovali bouřlivý rozvoj veřejného zdravotnictví ve světě, zejména v sousedním Německu. Výrazným impulzem bylo zavedení nemocenského a úrazového pojištění v Německu v roce 1888, z popudu říšského kancléře Otto von Bismarcka.
Nemoci z chudoby
Tak jako v Evropě, i v českých zemích vykrystalizovaly dva proudy veřejného zdravotnictví: hygiena a epidemiologie a sociální lékařství. Zakladatelem Hygienického ústavu české Lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze se stal prof. Gustav Kabrhel. Kladl důraz na komunální hygienu a zasloužil se o ozdravení velkých měst. Sociálně lékařské myšlení mělo kořeny v životním díle prof. Jana Evangelisty Purkyně, Františka Procházky a Františka Hamzy. Kladli důraz na sociální podmíněnost nemocí vůbec, význam chudoby a dostupnost zdravotní péče pro všechny bez rozdílu.
Mezi nimi vyniklo životní dílo MUDr. Hamzy, který na začátku 20. století začal, byť zprvu ve skromných podmínkách, s kvalitativně zcela novým konceptem léčby tuberkulózy a skrofulózy (křivice).
Když přišel 28. říjen 1918, stalo se silné sociální cítění součástí politického života, a tudíž i praktické sociální a zdravotní politiky v právě vzniklé demokratické Československé republice. Slovy českého historika Zdeňka Kárníka: „Sotva lze pochybovat, že demokratismus první republiky uvolnil k dosud netušenému rozmachu duševní síly českého a slovenského národa ve všech sférách života společnosti, nejen hospodářské a politické, ale i sociální a hlavně kulturní v nejširším slova smyslu.“Postupně byla ustavena a budována řada institucí a nástrojů sociální politiky, které se staly součástmi koncepce sociálního státu, k níž meziválečné Československo směřovalo.
Sociální zdravotnictví
Náležely mezi ně zejména instituce národního pojištění, prohlubování myšlenky sociálního státu. Podstatné však byly nejen instituce samé, nýbrž i koncepce nově definovaného lékařského odvětví – sociálního zdravotnictví nebo také, jak zdůrazňoval František Hamza, sociologie zdravotnictví.
V praktické rovině se zde stýkala práce ministerstva zdravotnictví a ministerstva sociální péče, které bylo zřízeno k 1. lednu 1918, ještě za Rakouska-Uherska. Hrůzná světová válka a hrozivě se blížící krize rakouského státu přinesla pokus získat přízeň nejširších lidových vrstev sociálně nejslabších, na něž dolehla válka nejhůře. Československý stát navázal kontinuálně na tuto instituci, ovšem s jinou kvalitou, ve jménu ideje spravedlnosti a rovnosti. Tomu také odpovídalo uskutečňování zásadních sociálních reforem, které byly zahájeny přijetím zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n. o osmihodinové pracovní době, Revolučním národním shromážděním.
Významným podnětem pro zavedení nového oboru, sociálního lékařství, byla i pociťovaná odpovědnost za zdraví lidí v nově vytvořeném Československu. Prof. Hamza ve své monografii později napsal: „Vrátila se nám vláda našich věcí… a zdraví lidu – zdraví státu – je dosud ujařmeno tou měrou, že jsme např. sociálními chorobami na jednom z nejpřednějších, ovšem nejsmutnějších míst mezi všemi kulturními státy. Až do převratu nebylo to naší příhanou, nýbrž spíše naším neštěstím. Ale jinak je tomu dnes. Dnes už jsme odpovědni!“(Sociologie zdravotnictví, 1928).
V létech 1921–1922 působil MUDr. Hamza jako odborný rada na nově vzniklém Ministerstvu veřejného zdravotnictví a veřejné výchovy v Praze, kam byl povolán ministrem MUDr. Vavro Šrobárem, jeho kolegou ze studií. Ústav sociálního lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obsazený profesorem, asistentem a dvěma demonstrátory, ustavený v roce 1922 a vedený Hamzou, byl založen jako čtvrtý v Evropě, a to po Univerzitě v Utrechtu (1918, J. M. Baart de la Faille), v Nancy (1920, J. Parisot) a v Berlíně (1920, A. Grotjahn). Založení ústavu bylo mimo jiné důsledkem rozvoje sociálně lékařského myšlení, neboť rostoucí počet lékařů si již tehdy uvědomoval roli sociálních faktorů, a to jak pokud jde o vznik nemocí, tak co se týče jejich léčby, a v neposlední řadě i v návaznosti na další osud nemocných.
Velkou pozitivní roli sehrála spolupráce vědců z různých oblastí výzkumu. Právě v Brně počátku 20. let se sešly tři významné osobnosti, které pochopily potřebu integrace medicíny, sociální politiky a sociologie pro péči o zdraví obyvatelstva. MUDr. František Hamza, profesor sociálního lékařství, přednosta Ústavu sociálního lékařství v letech 1922–1930 na Masarykově univerzitě, se zde sešel se sociologem, profesorem Inocencem Arnoštem Bláhou (1879–1960) a hygienikem Josefem Ročkem (1887–1946), profesorem hygieny, vedoucím Hygienického ústavu Lékařské fakulty MU (1921–1946).
V Praze byl s podporou Rockefellerovy nadace v roce 1925 založen Státní zdravotní ústav, s důrazem na problematiku hygieny a epidemiologie, které se zde prolínaly se sociálně-lékařskými hledisky. Ústav se podílel na formulaci koncepcí nemocenského a úrazového pojištění. Vedoucím oddělení sociální hygieny byl epidemiolog prof. Hynek Pelc (1895–1942), pozdější ředitel ústavu, přednosta Ústavu sociálního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1937 vydal první učebnici oboru „Sociální lékařství“v Československu. Prof. Pelc byl popraven za heydrichiády v roce 1942, což bylo těžkou ztrátou pro obor.
Hygiena je kultura
Chápání sepětí hygieny a života společnosti dobře vystihují názory Josefa Ročka: „... hygiena (patří) k těm vědám, které mají k životu člověka vztah nejtěsnější, které vyplývají přímo z jeho potřeb, ba více, které umožnily kulturní rozvoj lidstva (…), hygiena (…) je skutečným zdrojem lidské síly od pravěku, zdrojem, kterého jest tím více potřebí, čím vyšší jest lidská kultura. (…) Kultura musí pěstovati a zdokonalovati hygienu, aby sama mohla růst.“Pro myšlenkové zrání tehdejší interdisciplinarity je logické i její veřejné vyjádření. Prof. Hamza ve svých úvahách o etologii nemocí, po konzultaci s brněnským sociologem Inocencem Františkem Bláhou, vydal v roce 1928 studii „Zdravotní sociologie“, v níž zdůraznil potřebu nemocem předcházet: „Úkolem lékařovým není jen zakročovati proti nemoci již projevené, nýbrž pečovat též, aby se neobjevila.“
Spojeným úsilím českých a slovenských lékařů byl vybudován obor, komplex institucí a nástrojů sociální a zdravotní politiky, který přispěl k rozvoji sociálního lékařství i na světové úrovni. Obor Sociální lékařství se zejména po II. světové válce vydal na úspěšnou cestu Evropou i celým světem. V současnosti náleží, ať už jako součást oboru Public Health, New Public Health nebo Social Medicine, k výrazným komponentám výchovy lékařů a dalších zdravotnických pracovníků.
Úkolem lékařovým není jen zakročovati proti nemoci, nýbrž pečovat též, aby se neobjevila.