Meyerovi postačil jeden virus, a co zbylo ze světa
Nikovi Stormovi bylo třináct let, když postřílel smečku zdivočelých psů a zabil dva muže, aby zachránil život svému otci.
Toulají se spolu opuštěnou krajinou prakticky bez lidí, neboť naprostá většina zemřela. Nejen na jihu Afriky, ale na celém světě. Lidstvo bylo plísní na tváři Země a planeta se od něj musela očistit. Alespoň tak to líčí proslulý jihoafrický spisovatel Deon Meyer v románu Horečka, který v překladu Alexandra Neumana vydalo nakladatelství Moba.
V románu svým stylem brilantním, obsahem znepokojujícím a mnoha pasážemi rozčilujícím.
Dobro versus zlo
„Chci vám vyprávět o vraždě svého otce. O tom, kdo ho zabil a proč. Tohle je příběh mého života,“začíná dospělý Nico své paměti. „Mé skandální odhalení pravdy. Aby ji znali všichni.“Jeho příběh o dospívání v krutých časech, zoufalství, smrti, naději i lásce atmosférou evokuje další slavné dystopie jako Wyndhamův Den trifidů nebo McCarthyho Cestu. Do napínavého a citově drásavého balíčku spoutal Meyer dobro i zlo, které se skrývá v lidské duši a projevuje v činech.
Jsme opravdu tak špatní, abychom si zasloužili vymřít na záhadnou virovou horečku, jako necháváme vymírat stovky jiných živočišných druhů? Jak kdo. Ti dva, které Nico na začátku knihy zastřelí, a další, jimž čelí později, rozhodně. Ale je tu druhá stránka lidství: schopnost postavit se protivenství a pomáhat těm, kdo přežili. Tu cestu volí – a úspěšně – idealistický otec, když začne budovat komunitu, v níž lze najít azyl a využít všeho, co je v člověku slušné a dobré. A bránit to dobré i za cenu, že budu muset občas páchat zlo. I zabíjet jako Nico, když se z něj stane voják v oddílu chránícím jejich nový domov. A jako Domingo, který z mladých kluků dělá ostřílené bojovníky.
Osobitá kronika
V Horečce se střídají Nikovy paměti s osobitou kronikou tvořenou vzpomínkami dalších skvěle vykreslených postav, ať už to je letec Hennie Moucha, laický terapeut Nero, nebo vědkyně Andulka, díky níž má komunita i elektrický proud. Nikdo z nich netuší, proč právě jemu se pandemie vyhnula – snad až na pastora, který je přesvědčen, že ho zachránil Bůh, a jehož vzývání Všemohoucího silně zavání peklem.
Než Meyer po šesti stech stránkách dospěje k naprosto šokujícímu a skutečně skandálnímu závěru, má čtenář možnost vychutnat si jeho fantazii i věcné, elegantní psaní. A trochu se na něj rozhněvat kvůli nepříjemným myšlenkám, které Horečkou zasadil do hlavy. Až se zasteskne po „obyčejných“vraždách, jež v předchozích Meyerových dílech řešil detektiv Benny Griessel zápolící s alkoholem.