Drsné loučení slovenského kouče: Hráči mi plivli do tváře

David Čermák

Vjasně modrých očích mu chvílemi šlehaly blesky to když si vyřizoval účty s těmi, kteří ho naštvali. Zato když mluvil o tom, proč u slovenské fotbalové reprezentace končí, v jeho pohledu se zrcadlilo zklamání a smutek.

Ján Kozák, trenér, který dovedl národní tým do osmifinále Eura, se včera před novináři zeširoka rozpovídal. V sídle slovenského fotbalového svazu se neodehrála jen tak obyčejná tisková konference. Byla emotivní a otevřená, bez zdvořilostních frází, bez prázdných slov. Zato se spoustou ostré kritiky.

Půl hodiny trvalo, než se Kozák obloukem dostal k příčině své rezignace. Ta nebyla šokující, slovenský bulvár už v předstihu rozmázl, jak si po sobotní porážce 1:2 s Českem sedm hráčů včetně opor Škriniara, Lobotky, Dúbravky nebo Weisse protáhlo večerku a kouč je přistihl.

Co překvapilo, byl způsob, jakým čtyřiašedesátiletý trenérský svéráz vše podrobně popsal. Nikoho nekryl, mluvil zostra.

„Když jsem viděl, jak ti chlapci přicházejí, strašně mě to bolelo. Jako by mi někdo plivl do tváře nebo dal facku,“začal. A pak dlouhé minuty líčil, jak sedmička hříšníků reagovala, když po ní chtěl vysvětlení.

„Lobotka prý měl nahuštěný program, neměl čas se odreagovat. Aha! Ve Vigu si to nedovolí a v reprezentaci čas na odreagování má? Čudný pohled na věc! Ľubomír Šatka zase říkal, že šel s kamarády. Když kamarádi skočí do vody, on skočí taky? A s takovými lidmi jsem musel pracovat,“stěžoval si kouč.

Prozradil, že se mu v hlavě honily tři způsoby, jak situaci řešit.

První: „Mohl jsem dělat, že o ničem nevím, ale to přece není můj styl.“

Druhý: „Vyhodit je. Ale můžu to udělat? Sedm hráčů je dost, nemáme jich na výběr padesát.“

Proto zvolil třetí variantu: zvedl telefon, vytočil číslo prezidenta svazu Jána Kováčika a oznámil, že u týmu po pěti letech končí.

„Je to jako kdyby děcku vzali oblíbenou hračku. Ale v dané chvíli, i když mě to moc bolí, jsem usoudil, že pro fotbal bude nejlepší, když skončím,“vyprávěl pohnutě.

Všechna čest, Kozák se zachoval jako chlap, udržel si tvář. A když už dostal na tiskové konferenci prostor, opřel se do těch, kteří mu nejvíc leželi v žaludku. Do agentů, zákulisních hráčů i některých novinářů. Jednoho z nich dokonce nazval potkanem.

„Kdybych hráče nepřibrzdil, zbili by ho jako žito,“vzpomínal nazlobeně. A už s úsměvem na tváři pak zaplněnému sálu vzkázal: „Četl jsem o sobě, že už jsem starý a nemám energii. Hoho! Pojďme si to rozdat! S každým, v každé oblasti!“

Kozák se nikdy nebál mluvit odvážně, i když to občas přepískl.

Třeba když jako trenér Košic před lety drsně natřel Přemysla Bičovského, českého kouče Ružomberku: „Nešišlej tu! Můžeš jít, odkud jsi přišel! Nejsi pro mě vůbec zajímavý.“Tentokrát se jeho kritika dala pochopit. Mířila na hráče, které zval do reprezentace, pomohl jim, věřil a oni ho trpce zklamali.

Pokud se provinilci objeví v nominaci nového trenéra, kterého má svaz oznámit během příštího týdne, nebudou mít v kvalifikaci o Euro nárok na odměny. Ty už se nebudou týkat ani Kozáka.

„Myslíte, že pro mě jako pro důchodce ty peníze, které mi pan prezident dával, nejsou zajímavé?“ptal se novinářů. „Ale chci zůstat svobodným člověkem. To je pro mě v životě nejdůležitější.“