Podruhé dělám Lvího krále. Zvláštní, líčí nositel Oscara
Chci si to vychutnat jako divák, komentuje filmový skladatel Hans Zimmer fakt, že se na symfonickém koncertu složeném z jeho tvorby neobjeví tradičně na pódiu. Show The World of Hans Zimmer zazní v pražské O2 areně v dubnu.
Oscarový skladatel Hans Zimmer nás se svojí show složenou z filmových melodií navštívil už dvakrát. Koncert, který 14. dubna rozezní pražskou O2 arenu, však bude jiný. Zimmer totiž své skladby, jimiž oživil Lvího krále, Gladiátora, Rivaly či třeba Temného rytíře, kompletně upravil pro symfonický orchestr. I vzhledem k tomu, že turné nazvané The World of Hans Zimmer – A Symphonic Celebration už letos v dubnu odstartovalo, měla by k nám pod taktovkou Zimmerova dvorního dirigenta Gavina Greenwaye a v podání Běloruského státního orchestru dorazit rok cizelovaná show. Hudbu doplní velkoformátové projekce.
Co vás na tak komplikovaném projektu vlastně nejvíce lákalo?
Tak třeba část hudby ke snímku Spirit – divoký hřebec jsme natáčeli šest dní. Řekl jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby ji orchestr zahrál v reálném čase? Hudebníkům jsme samozřejmě neřekli, že vznikala takovou dobu. Nicméně celé ty roky práce na filmové hudbě v podstatě směřovaly k tomu, že ji jednou představím v symfonickém hávu. A není to tolik na mně, vše má nyní na hřbetě Gavin Greenway.
Sám se na pódiu tentokrát neobjevíte. Nebojíte se, že lidé půjdou na vaši show i proto, aby vás viděli osobně?
To by byla mýlka. Tím myslím, že tohle není jen moje show, je to i Gavinova show, show minského orchestru. Chtěl jsem, aby to tak bylo. Chci tam být, ale jako divák. Chci si to prostě taky vychutnat, tak mi to prosím neberte. Původní myšlenka opravdu byla, zda se moje tvorba dá takto upravit. Je to opravdu jenom záležitost hudby a muzikantů. Já osobně nějakou další tour udělám, v nějakých dvou letech výhledově. Nejsem přece ještě tak starý, abych se na všechno vykašlal.
Jaký to tedy byl pocit, když jste celou novou show poprvé slyšel v kuse?
Moje první reakce je vždy stejná. Říkám si, co docela funguje, co by se naopak mohlo zlepšit a kdo by třeba mohl hrát hlasitěji. Když své dílo poprvé vidíte na pódiu, stále u toho ještě pracujete. Ale když jsem to viděl podruhé – což bylo myslím v Berlíně? Nebo ne, v nějaké malé vesničce v Německu (smích) – byl jsem ohromen, protože to bylo poprvé s publikem. Ale tam jsem už nebyl sám za sebe jako umělec, ale jako člen publika.
Z ukázek je jasné, že jste s minským orchestrem docílil přesně toho masivního zvuku, který vaši filmovou hudbu charakterizuje. Jak se vám to podařilo?
Nejde o hlasitost. Hrát dobře nahlas popravdě příliš lidí neumí. A když chcete dosáhnout opravdu masivního zvuku, nesmíte nechat umělce hrát hlasitě. Jakmile se totiž příliš nástrojů vzájemně přehlušuje, akorát to bolí. Musíte to trochu zklidnit. Takže dosáhnout zvuku, který by se co nejvíce přiblížil mé práci, nám trvalo velice dlouho.
A i zde používáme syntezátory, takže to není jen otázka orchestru. Minskému orchestru navíc pomohlo to, že jsme jej naučili hrát rokenrol. I když jsme ho tím trošku zničili. Show má vlastně dost rokenrolový nádech, z pódia se nebude linout žádný sentiment.
Dostalo se vám mnoha poct, nedávno po vás třeba pojmenovali asteroid. Dočkáme se i toho, že vaši tvorbu zahraje Losangeleská filhamronie pod vedením světového dirigenta Gustava Dudamela?
Tak to se nikdy nestane, protože právě ten můj asteroid přiletí a všechny nás tu zabije. Ale vážně – já opravdu nevím. Já totiž nikdy nevím, co dalšího bude v mém životě následovat. Jsme tady s dcerou v Londýně i kvůli premiéře nového McQueenova snímku Vdovy. Je to malý film, tak k tomu měl být malý opening. Takže jsme tam měli namířeno v džínách. Dcera na mne najednou volá: „Tati, ale vždyť je to black tie!“A já tady musel narychlo shánět oblek. Takže vidíte, opravdu nikdy nevím, co se bude dít. Občas umím své okolí pěkně vyděsit.
Z minulého turné vznikla nahrávka Live in Prague. Můžeme něco takového čekat i z této show?
Kdepak, právě naopak. Ona nahrávka měla zachytit specifickou atmosféru pražského koncertu. Těžko se to vysvětluje. Kdybychom nyní kvůli nějaké nahrávce tuto pro orchestr upravenou hudbu rozdělili na jednotlivé stopy – ve smyslu teď zní hudba ke Lvímu králi, teď ke Gladiátorovi a teď k Počátku, nemělo by to ten smysl. Je to prostě celé jeden kus a všechno bylo opravdu hodně přepsáno. Bylo by to nemožné.
Lví král se nyní dočká nové verze. A hudbu opět děláte vy. Jaké to je, znovu se takhle vracet?
Velice zvláštní. Nejdříve jsem si myslel, že udělám úplně novou verzi. Ale pak jsme já i hudebníci, kterými jsem se obklopil, začali postrádat některé staré hity. Je tam samozřejmě i mnoho nových kousků, musel jsem tam nějaké dostat. Ale okolo Lvího krále se toho nabalilo příliš mnoho, není to jen film, je to i muzikál. Film přijde a odejde, divadlo je ale pořád živé a každý den se dočká nové verze. Mám nyní asi půlku. Je to zajímavá cesta a trochu i cesta do minulosti. Lví král se stal významnou součástí mé tvorby. A když budete znovu malovat Monu Lisu, přeci to neodbudete jen tím, že jí domalujete červený nos.