Tři piva denně a mír v sauně s Jaroslavem Rudišem
Spisovatel Jaroslav Rudiš má svou domovinu rád. Anebo to umí velmi dobře předstírat.
Lakuj, ale nepřelakuj, hlásá v Českém ráji, nové knize spisovatele Jaroslava Rudiše, jeden z jeho hrdinů. Zlaté pravidlo střídmosti si k srdci vzal i sám autor a napsal knihu, která vzdává hold češství – nenuceně a s nadhledem. Po Národní třídě by si tak Rudiš Českým rájem mohl znovu rozšířit svou čtenářskou základnu. A kde že se ten pomyslný Český ráj nachází? Překvapivě nikoliv v hospodě, ale v sauně. Právě tam se pravidelně schází demograficky bohatá skupina mužů. Společně se tam potí taxikář, důchodce, pojišťovák, hasič i bývalý sportovec. V bazénku, odpočívárně i potírně se zavírají před okolním světem a vypocují jej ze sebe, aby byli za pár desítek minut schopni se znovu vrátit domů. Řeší svou hypochondrii, konec světa, kvalitu guláše i farmářské trhy. Pravidelně se noří do hloubek ženského neboli velitelského světa, někdy zdárně, bez potřeby kyslíkové bomby, jindy s trochu většími obtížemi.
Nestojí na jednom hrdinovi
Esence těchto rozhovorů, na první pohled možná banálních, nese poselství celé knihy. Svědectví o tom, jací my Češi jsme.
Knize tentokrát nepanuje silný protagonista jako Vandam v Národní třídě nebo Fleischman v Grandhotelu. Prim hraje výše zmíněná výpověď o jednom malém národu ve středu Evropy. Odvaha si přiznat, jací opravdu jsme, aniž okamžitě propadneme nutkavé touze sebezpytu, je jeden z nejsympatičtějších aspektů Českého ráje.
Mnozí mohou namítnout, že jde o příběh čistě mužský, ve své komplexnosti tak pouze polovičatý. Z čistě biologického hlediska to pravda je, nicméně ani z tohoto světa „za zdí“není nikdo vyloučen. Ženy v něm přítomny jsou, ačkoliv čas od času jsou zbytečnými oběťmi stereotypů. Na druhou stranu i pánové v knize jsou věrnými ztvárněními zažitých archetypů.
Nevypráví, diskutuje
Zatímco v Národní třídě Rudiš exhiboval s uměním monologu, Českému ráji vévodí dialog. Běžný lidský rozhovor, který aby byl uvěřitelný, potřebuje autorovu maximální schopnost rozumět rytmu i charakteru hovorového jazyka. To naštěstí Rudiš, jak jeho čtenáři vědí, zvládá na výbornou. Jen je nutné přistoupit na nastavené tempo a neslevovat z něj. Jako pomůcka může posloužit návštěva jednoho z Rudišových autorských čtení, jehož dikce se zarývá tak hluboko do paměti, že už se jí nejde zbavit. Snad jedině že by si případní zájemci zajeli do Brna, kde Český ráj zinscenovali.
Pětileté čekání na novinku tak stálo za to. Intuice však napovídá, že se Rudiš teprve rozehřívá a na ostrý výkon ještě přijde. Kdo ví, třeba to bude už příští rok, kdy mu vyjde první německý román Winterbergova poslední cesta. Do té doby si budeme muset vystačit s moudrostí Českého ráje – až vás zase bude trápit kocovina, Rudišova rada zní jasně – jedině nanuk Míša. A na světový mír? Na ten přesně tři plzně denně.
Český ráj