Czechoslovakia? Znám!
Mezinárodní pomoc rozvojovým zemím, jež se od padesátých let rodily většinou na troskách evropských koloniálních říší, se stala již od páté dekády dvacátého století důležitou součástí světové politiky. V době jejího zrodu byla nicméně výrazně ovlivněna – a také svým způsobem deformována – probíhající studenou válkou. Poté, co se Chruščovův SSSR zapojil do soutěže o vliv v rozsáhlých oblastech Asie a Afriky, stávaly se mladé a často nestabilní země mnohdy pouhými pěšáky v komplikované partii světových velmocí i někdejších koloniálních metropolí. Od přelomu padesátých a šedesátých let nicméně národně emancipační proces třetího světa natolik zmohutněl, že jej část historiků považuje – vedle soupeření mezi Západem a Východem – za další podstatnou složku, jež výrazně přispěla k pozdější multipolaritě moderního světa. Tímto rámcem byla pak limitována i politika komunistického Československa vůči těmto vzdáleným a pro Středoevropany značně exotickým krajům.
Československo hrálo i jako součást východního bloku vůči rozvojovým zemím nezanedbatelnou, relativně specifickou roli. Podobně jako některé jiné menší evropské státy, např. ve Skandinávii, nebylo v očích nových lídrů Asie či Afriky zatíženo koloniální minulostí. Díky vyspělosti domácí orientalistiky a do značné míry i afrikanistiky zde existovalo pro aktivity v zámoří vyspělé intelektuální zázemí, v některých případech (např. u části států Blízkého východu) i určitá tradice obchodních styků. Díky své průmyslové kapacitě měl i komunistický stát rozvíjejícím se mladým zemím co nabídnout, zvláště těm, jejichž lídři se snažili v šedesátých i sedmdesátých letech hledat třetí cesty rozvoje mezi západním kapitalismem a systémem sovětským. To, ale i zájem Moskvy získávat takto nepřímo vliv v regionech, kde se Sověti nechtěli bezprostředně angažovat, přispělo k tomu, že se pojem Czechoslovakia stal známý (a populární) v mnoha relativně vzdálených regionech světa.
Náš přítel Néhrú
Jedním z nejvýznamnějších příkladů počátečního rychlého rozvoje relace ČSR/ČSSR s „třetím“světem byla dynamika vztahů s „néhrúovskou“Indií. I zde existovaly určité kořeny již v minulosti. Néhrú ještě jako lídr Indického národního kongresu pobýval (i se svou dcerou, příští dlouholetou indickou premiérkou Indírou Gándhíovou) v Praze v kritickém období 1938 a ostře také kritizoval appeaserský přístup tehdejší britské vlády. Poválečná třetí republika patřila k prvním, jež uznaly nezávislost Indie, a otevřela tu své vyslanectví. Když se pak na počátku chruščovovské éry dramaticky změnila politika SSSR vůči rozvojovým zemím, umožnilo to rychlý rozvoj vztahů i mezi Prahou a Dillí včetně jejich složky ekonomické. Bylo příznačné, že hned v r. 1955 Néhrú, tehdy již ministerský předseda, přijel po návštěvě Moskvy i do Prahy. Následovalo zmnohonásobení hospodářských kontaktů. V průběhu šedesátých let Čechoslováci vybudovali např. velké závody těžké metalurgie v Ránčí, továrnu na výrobu elektrotechniky v Haidarábádu, několik cukrovarů a cementáren, a podíleli se dokonce na výstavbě loděnic Višákhapatnam. V polovině této dekády československé úvěry na industrializaci Indie přesáhly částku 600 milionů rupií a rodící se jihoasijská regionální mocnost se – také díky roztržce Moskvy a Pekingu – rychle stala jedním z nejdůležitějších ekonomických partnerů ČSSR.
Odkud je Jawa
V oblasti jihovýchodní Asie se nejbližším partnerem ČSR pochopitelně stal už v polovině padesátých let Severní Vietnam. Značná hospodářská pomoc tam směřovala hned od navázání diplomatických vztahů v r. 1954, již následujícího roku přijeli do Prahy první vietnamští studenti atd. Ekonomickou pomoc včetně podílu na industrializaci země od poloviny další dekády po propuknutí vietnamské války za sjednocení pochopitelně doplnily i dodávky zbraní, jejichž hodnota tvořila v následující dekádě téměř polovinu ceny z exportovaného čs. zboží v hodnotě zhruba 2,3 miliardy tehdejších korun. Od přelomu padesátých a šedesátých let se ale ČSSR výrazně angažovala i v sousední neutrální Kambodži, kam směřoval vývoz strojírenských i spotřebních produktů a také realizace výstavby několika větších investičních celků včetně výrobny traktorů Zetor i menší elektrárny. Čs. vyslanectví v Phnompenhu mohlo už brzy hlásit, že většina obyvatel Kambodže sice neví, kde leží Československo, „ale že Jawy jsou z Československa, to ví dnes každý“.
Podobných příkladů úspěšné ekonomické penetrace, ale také pomoci v oblasti sociální, zdravotní a školské bychom nalezli v Asii i mezi nekomunistickými zeměmi více.
V jistém smyslu „tradiční“byly ekonomické i další vztahy Československa s některými zeměmi Blízkého východu, od poloviny padesátých let především s Egyptem a se Sýrií. V literatuře byl popsán známý kontrakt Egypta s ČSR na dodávku zbraní v hodnotě více než 900 milionů Kč ze září 1955, jehož velkou část ovšem realizovaly zbrojovky sovětské. Československo se však začalo podílet nejen na vyzbrojování Sjednocené arabské republiky (jak se země od r. 1958 nazývala), ale i na její hospodářské modernizaci. Jen v období dalších let prezidentství Gamála Abd-an Násira tu čeští a slovenští experti vybudovali třicet pět rozsáhlých investičních celků a poměrně výrazně byla rozšířena i spolupráce kulturní, jejímž nejviditelnějším projevem bylo zřízení v té době unikátního Československého egyptologického ústavu v r. 1958. Egyptská metropole byla také prvním centrem mimo Evropu a USA, kde se již od konce padesátých let začala vyučovat na vysoké škole čeština. Až odklon Sadatovy vlády od spolupráce s východním blokem po r. 1976 přispěl k tomu, že se hlavními partnery staly v této oblasti Sýrie a Irák.
Sovětský dohled
Často s jistým předstihem před Moskvou se již od druhé poloviny padesátých let začala Praha ekonomicky (i politicky) angažovat i v několika mladých zemích subsaharské Afriky, zpočátku především v Guineji, Ghaně a Mali. Zvláště první ze jmenovaných, jež se pod vedením prezidenta Sekou Tourého jako jediná francouzská kolonie odmítla zapojit do rodícího se frankofonního communauté, hledala podporu na „Východě“. A právě Československo pomáhalo od r. 1959 mladé republice budovat širokou škálu infrastruktury od rozvíjení průmyslu (a samozřejmě i dodávek pro ozbrojené síly) až po tisk a ražbu guinejských bankovek a mincí, ba i budování guinejské vzdušné flotily. Značnou roli zpočátku ČSR hrála i při ekonomickém startu nedaleké anglofonní Ghany, jejíž lídr Kwame Nkrumah zamýšlel stát se průkopníkem nejen dekolonizace, ale také federalizace celé „černé“Afriky. Praha tu vybudovala, z velké části za levný úvěr, dva závody na výrobu obuvi, cukrovar, výrobnu pneumatik a další zařízení.
Československo hrálo ve sledovaném období samozřejmě podřízenou roli, odvisející od politických záměrů Moskvy, což se ještě prohloubilo po jeho okupaci v r. 1968 a etablování normalizačního režimu. To však nic nemění na tom, že um českých a slovenských konstruktérů i dělníků, stejně jako nasazení různých expertů od techniků přes geology až po lékaře napomohl řadě mladých, nerozvinutých zemí a jejich obyvatelům při jejich obtížných začátcích. Ty komplikoval celý vějíř negativních faktorů od často nepříznivých prvků klimatických přes dědictví kolonialismu až po dopady v úvodu zmiňované studené války.
A z tohoto aspektu byl reálný význam naší ekonomické pomoci či aktivit zdravotních, sociálních i dalších misí nepochybně nadřazen ideologické rétorice, do níž je vládnoucí státostrana po sovětském vzoru halila.
Československo nebylo v očích nových lídrů Asie či Afriky zatíženo koloniální minulostí.