100 let republiky: Pryč z církve
Jaroslav Šebek Historický ústav AV ČR
Meziválečné období bylo etapou velkých společenských, sociálních a politických transformací, jež dala významně do pohybu první světová válka jako do té doby největší globální konflikt. Tyto změny zasáhly také náboženskou sféru. Na podzim roku 1918 se totiž rozpadla nejen rakouská monarchie, ale i dosavadní model vztahu církve a státu, charakteristický jejich úzkým propojením.
Příčiny problémů je nutné rovněž hledat v situaci, do níž se nejen české země, ale celá Evropa dostaly po šokujícím prožitku první světové války, kdy dochází k rozsáhlé demoralizaci a rozpadu hodnotových vazeb. Přispěla k tomu válečná proměna genderových rolí, což souviselo s tím, že ženy kvůli frontovému nasazení mužů přejímají i tradiční maskulinní profese. Signifikantní pro poválečnou atmosféru byly také návraty traumatizovaných mužů z fronty, což přispělo k problémům v rodinném životě.
Změna mocenských poměrů po vzniku samostatného státu pak uvedla do vyšších obrátek procesy, jež se mnohdy ve skrytosti odehrávaly jak uvnitř církve, tak navenek. Velké množství katolíků bylo v církvi pouze formálně a udržovali pouze zvykové vnější rituály, často bez hlubší znalosti věrouky a beze snahy svoji víru prohlubovat. Souhra těchto faktorů přispěla k tomu, že římskokatolická církev patřila po vzniku samostatného československého státu k největším poraženým. Hned po vyhlášení samostatnosti vyvolal skutečný i symbolický třesk pád mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.
V Československu, jehož jádro tvořily české země – nejprůmyslovější část habsburské monarchie, bylo jedno z nejsilnějších antikatolických hnutí z nástupnických států Rakouska-Uherska a sekularizace zde také dosáhla největšího rozsahu. V sekularizačním procesu dochází k postupnému zeslabení vlivu náboženství na společnost a jeho odsouvání z veřejného prostoru do privátní zóny. Vydatným palivem pro růst sekulárních tendencí se ukázal také fakt, že katolická církev v českých zemích výrazně spoléhala na světské vládce a na spojení s Habsburskou dynastií, od níž čekala potvrzení svého vidění světa.
Nadšení pro novou církev
O hloubce problémů svědčí fakt, že v období tří let (1918–1921) odešlo z římskokatolické církve více než 1 200 000 lidí. Český katolický klérus nepředstavoval – přes angažovanost mnohých duchovních v politice – hlavního hybatele společenských akcí, jako tomu bylo během první poloviny 19. století.
Katoličtí duchovní tak tvořili sice stále ještě důležitou, ale už jen druhořadou složku veřejného dění. Pokud lze hovořit o nějakém vřelejším objetí mezi katolickou církví a nově se tvořícím státem, tak rozhodně netrvalo příliš dlouho, což souviselo také s tím, že na přelomu října a listopadu 1918 šlo o skutečný i mentální převrat veškerých veřejně uznávaných hodnot. Bývalé autority, politické i církevní, byly nahlíženy jako zpátečníci. Charakteristickým rysem prvních poválečných let byly zřetelné symptomy „kulturního boje“, tedy přijetí legislativních opatření, omezujících církevní vliv ve veřejné a kulturní sféře.
Specifika českých duchovních poměrů se projevila zvláště v překreslení konfesní mapy samostatného státu, vznikem nové československé církve v roce 1920. Vznikla jednak jako reakce na proměnu politické situace, ale její kořeny sahají mnohem hlouběji, do doby na přelomu století, kdy se v církevních kruzích střetávali zastánci moderní podoby duchovního života s přívrženci konzervativismu, kteří nakonec zvítězili.
Liberálové se však přihlásili o slovo hned po provolání samostatnosti. Na jaře 1919 vypracovali radikálně naladění členové progresivního proudu memorandum navrhující provedení zásadních reforem, v němž byly zahrnuty mimo jiné požadavky demokratizace církevní organizace, zejména svobodná volba biskupů, zřízení československého patriarchátu, zavedení češtiny do bohoslužeb, zdobrovolnění celibátu, liberalizace klášterních řádů a reformy bohosloveckého studia.
Ohledně řešení situace probíhala též jednání mezi reformním klérem a Svatým stolcem, která však nedospěla k žádoucímu výsledku, protože požadavky na rozsáhlou demokratizaci církevních poměrů byly z pohledu Vatikánu nerealizovatelné. Z nejradikálnější části duchovenstva se po nezdaru jednání zformovala 8. ledna 1920 Církev československá, do níž s velkým nadšením v prvních letech existence přišlo kolem půl milionu členů a členská základna dále rostla. Mezi její nejsilnější centra patřily západní a východní Čechy a Praha.
Co se týká sociálního rozvrstvení, převažovalo mezi členy církve zejména dělnictvo a příslušníci nižších středních vrstev. Rolnictvo bylo v menšině, protože většinou zůstávalo stále součástí římskokatolické církve, a to zejména na Moravě.
Husovský mýtus
Velkou rezonanci našly v české společnosti tradice spojené s velkými postavami reformace, především s M. Janem Husem. Úcta ke kostnickému mučedníkovi byla široce akceptována jako zdroj idejí, k nimž se nový stát hlásil, mimo jiné k myšlenkám svobody a demokracie. Přispěla k tomu nepochybně i kodifikace interpretací husitství, jak ji předložil český historik František Palacký ve svém stěžejním díle Dějiny národu českého, na jehož základě byla také konstruována národní identita.
Na posílení významu husovského příběhu pro český národ se podílel významně také prezident T. G. Masaryk. Strategie praktikované českým národně-liberálním a levicovým prostředím v meziválečném období vytvořily z Husa národní symbol odporu proti římskému církevnímu centralismu i proti katolicismu jako takovému.
Z tohoto důvodu vyvolalo velký odpor papežského nuncia Marmaggiho připomínání 510 let od Husova upálení v červenci 1925. Rozladění nad oficiálním charakterem vzpomínky za účasti nejvyšší politické elity vedlo i k diplomatické roztržce, která se vyřešila až po třech letech uzavřením modu vivendi. Na zdůraznění historického dědictví českých reformačních myšlenek a souběžném přiblížení se moderní protestantské teologii v západní Evropě stavěla také další velká křesťanská církev, jež vznikla právě před sto lety – Českobratrská církev evangelická.
Přelom v dalším vývoji církevních poměrů přinesla vzpomínka na tisíc let od smrti sv. Václava v roce 1929. V atmosféře zklidnění církevně-politické situace ve druhém decenniu existence ČSR se v českých zemích začaly rozvíjet akcenty na duchovní obnovu, která se projevovala především v řeholním prostředí. Členové řádů totiž studovali na vysokých školách v Evropě a díky tomu získali potřebný vzdělanostní rozhled a inspirace šířené papežskými kruhy. Mezi řeholníky našly živý ohlas ideje liturgické obnovy, která se rozvíjela zejména v západní Evropě, zvláště ve Francii, Belgii nebo Německu. Symbolem sebevědomého katolického vystupování se stal celostátní katolický sjezd, který se uskutečnil na přelomu června a července 1935 v Praze. Šlo o mobilizační shromáždění, jehož se účastnilo kolem půl milionu věřících. Navenek manifestovali loajalitu katolickým principům i papeži, ale také věrnost demokratickým principům, i když mezi katolickými intelektuály se šířily během 30. let i kritické tendence vůči liberálnímu parlamentarismu.
K výrazným duchovním fenoménům meziválečného státu však patřil nepochybně vzestup počtu lidí, kteří se nehlásili k žádné institucionální podobě náboženství a zůstávali bez vyznání. To byl trend, který se dále prohluboval a zesílil zejména po roce 1948 v důsledku ateizačních kampaní komunistické propagandy.
Kalendárium
● 3. 11. 1918 – stržení mariánského sloupu v Praze, který je v národně-liberálním prostředí recipován jako symbol bělohorské porážky v roce 1620
● 17.–18. 12. 1918 – ve Smetanově síni Obecního domu se scházejí zástupci českých a moravských evangelíků a iniciují vznik nové církve – Českobratrské církve evangelické
● 8. 1. 1920 – založení Církve československé v Národním domě na Smíchově
● 6. 7. 1925 – vzpomínka na 510. výročí Husova upálení je zdrojem konfliktu mezi československou vládou a Svatým stolcem
● 15. 11. 1925 – v parlamentních volbách uspěla katolická Československá strana lidová, která se stala třetí nejsilnější politickou silou
● 2. 2. 1928 – ratifikace modu vivendi
● podzim 1929 – centrální oslavy svatováclavského milénia
● červen 1935 – v Praze se koná celostátní katolický sjezd za účasti věřících všech národností, které žijí na území Československa
V období tří let (1918–1921) odešlo z římskokatolické církve více než 1 200 000 lidí.
Seriál pro MF DNES připravil Historický ústav Akademie věd České republiky. Editor seriálu Jan Slavíček.