Recenze: Nový seriál Lynč
Jednak vděčný detektivní žánr, jednak okatý diktát politické korektnosti. Mezi oběma mlýnskými kameny se bude po osm večerů pohybovat Lynč, jenž na ČT1 začíná dnes.
Vznik Lynče poskytuje tvůrcům bezpečí týmu. Stojí za ním šest scenáristů, tři režiséři a jeden supervizor, americký autor Harold Apter, jenž napsal několik dílů série Walker, Texas Ranger. Vedl také dílnu studentů tří tuzemských škol, z níž se Lynč zrodil, takže zjevně nejde o jiskřivý nápad jedince, nýbrž o kolektivní dílo na společenskou objednávku, jež ze zápletky jasně dýchá, navíc dílo zasazené do módní vypravěčské šablony.
Prohnilý městys
Příběhy, v nichž se hrdina vrací do míst svého dětství, kde zkoumá tamní zločin a temné vazby, vyrábí nejen Amerika ve velkém – nejnověji to zkoušela novinářka z Ostrých předmětů. V Lynči jde o dokumentaristu, kterého zajímá násilná smrt romského mladíka i jeho domnělý vrah; oba kdysi znal. Jenže na kameru nikdo v městečku mluvit nechce a čím více pokoutní špíny muž objeví, tím ohroženějším se stává.
Ovšem ani dotyčná špína si nemůže činit nárok na originalitu. Šmelí se v trojúhelníku od radnice přes lékárnu po opuštěnou tovární halu, ve hře jsou drogy či nebezpečné chemikálie. Starostka má problémy s dcerou i manželem (jako v Pustině), dokumentarista dostává punc vetřelce (jako ve Vzteklině) a za záclonami je městys prohnilejší než Sodoma s Gomorou dohromady.
Nadužívanou náladovou výbavu dotvářejí záblesky násilných výjevů, zpustlá zákoutí, oprýskané sídliště a navíc hrdinovo vlastní trauma z dob dětské šikany.
My nejsme rasisti
Přinejmenším z prvních epizod navíc čiší plakátové pojetí diskriminace, budující obraz Romů coby bezmocných obětí pokřivených bílých zaměstnavatelů, kteří přitom páchají daleko zásadnější zločiny: včetně incestu. Což je mimochodem motiv naprosto čitelný od prvního dílu, teprve ve čtvrtém však nahlas vyslovený.
Publicistické věty „My nejsme rasisti, jen tu chceme žít v klidu“či „Slušné rodiny se tady bojí“hlásají vesměs ti, kdo jsou sami na štíru se zákonem i morálkou; jen v postavě Zuzany Stivínové se rýsuje věcnější vyváženost: „Víš, co udělal mámě!“– „A víš, co pak udělali jemu?“
Nicméně realizační stránka Lynči pomáhá, počínaje obrazem s cigaretou pro pohřbeného bratra a konče zajímavými hereckými tvářemi, mezi nimiž vyniká téměř éterická Štěpánka Fingerhutová. Zkrátka seriál splňuje evropský standard jak zadáním, tak provedením; ne náhodou se na něm podílí televize arte. Ale národní osobitost jej míjí.