Průmyslová velmoc?
Jan Slavíček Historický ústav AV ČR
Československo patřilo v dobách první republiky mezi ekonomicky vyspělé státy. Jednalo se o průmyslově-agrární stát uplatňující své výrobky relativně úspěšně na světových trzích.
Průmysl byl však v zemi rozložen velmi nevyrovnaně. Jádrem českého podnikání bylo od 2. poloviny 19. století zemědělství a na něj navazující potravinářský průmysl. Expanze do odvětví těžkého průmyslu se národnostně českému kapitálu dařila jen pozvolna, a ne příliš úspěšně – je ostatně příznačné, že většina velkých průmyslových podniků se nacházela i v letech 1918–1938 v rukou zahraničního kapitálu (francouzského, britského, belgického, ale samozřejmě i německého). Kapitál českých Němců byl soustředěn spíše do odvětví lehkého průmyslu, např. do textilnictví.
Po celou dobu své existence vynikalo Československo především ve dvou odvětvích. Prvním z nich bylo strojírenství, jehož produkty nalézaly ve světě odbyt. Pravda je, že povětšinou nikoli primárně v zemích západního vyspělého světa, ale spíše v méně rozvinutých státech. Zde však československé stroje, ale i celé industriální celky nepochybně pomáhaly modernizaci a rozvoji. Druhým oborem, v němž značka „Made in Czechoslovakia“platila, byla výroba zbraní (viz samostatný díl tohoto seriálu).
Pokusy o reformu
Po druhé světové válce, a zejména po komunistickém puči v roce 1948, nastaly zásadní změny. Urychleně byl budován těžký průmysl, především báňský, hutnický a strojírenský (a samozřejmě zbrojařský). Tento proces se v rámci první pětiletky vymkl realitě (viz vedlejší článek) a měl nedozírné následky: zdevastované zemědělství, zanedbaný terciární sektor, neudržitelný rozsah průmyslové výroby. Od poloviny 50. let tak komunistický režim hledal cesty k provedení reformy, která by centrálně plánovanou ekonomiku zefektivnila. Nastartoval celkem čtyři reformy, ani jednu nedokončil. Vždy se buď zalekl změn a s nimi spojeného uvolnění, nebo se mu situace vymkla z rukou – jako v případě Šikovy reformy, která se z ekonomiky přelila do jiných oblastí společnosti. Součástí všech čtyř reformních pokusů, stejně jako řady dílčích rozhodnutí, byly i úvahy o změně struktury ekonomiky. V rámci debat o průmyslu opakovaně zaznívaly návrhy na posílení lehkého, především spotřebního průmyslu. Nikdy však nebyly důsledně vyslyšeny, protože síla československého těžkého průmyslu byla jednou z věcí, na které byl režim hrdý a chlubil se jimi. Oprávněné to bylo jen částečně.
Na špici? Legenda
Československá ekonomika měla po celých sedm dekád své existence řadu stinných stránek. Je sice nepochybné, že Československo patřilo k zemím s rozvinutým průmyslem, jehož rozsah byl na zemi této velikosti obdivuhodný. Současně ale není vhodné jeho roli přeceňovat. Jak ukázaly výzkumy hospodářských historiků, již v době první republiky nepatřila ČSR k úplné špičce světa či Evropy. Tradovaná legenda, že jsme byli společně s Německem, Británií a Francií nejrozvinutějším státem, není pravdivá. Ve skutečnosti zaujímala ČSR ve většině parametrů čelní pozice mezi státy druhé garnitury a celosvětově se umisťovala někde v první patnáctce (ze zhruba 60 zemí celkově) – což je nicméně pozice velmi dobrá. Po druhé světové válce začala v tomto žebříčku klesat. Příčin bylo mnoho, o některých z nich bude řeč dále. Především to však byl rychlý ekonomický rozvoj západního, tj. kapitalistického světa, se kterým se komunistický blok nemohl měřit, v čemž hrály roli mimo jiné zcela odlišné průběhy, a tedy i výsledky, západní a východní ekonomické integrace.
Nemalým problémem československé ekonomiky byla velká regionální nevyváženost. Již v dobách Rakousko-Uherska patřily české země k ekonomicky nejvyspělejším územím monarchie, vytvářely přibližně dvě třetiny industriální kapacity celého soustátí. Vznikem ČSR v roce 1918 však došlo ke spojení tří velmi odlišných částí – Slovensko, natož Podkarpatská Rus, byly mnohem zaostalejší, a navíc zde řada průmyslových závodů bezprostředně po válce zanikla. Tento problém nebyl v období první republiky systémově řešen. Industrializace východních částí země vyplývala ve 30. letech především z budování „záložního“zbrojního průmyslu a na něj navázaných složek. Kromě toho hrály větší roli pouze aktivity československých firem, které na Slovensku tu a tam budovaly nové závody (např. Baťa).
Situace se velmi změnila po druhé světové válce, resp. po únoru 1948. Oficiálně byl vyhlášen program industrializace Slovenska, který v pozměněné podobě trval fakticky až do roku 1989. Jeho cílem bylo vyrovnání ekonomické úrovně obou částí společného státu. Navzdory mnoha komplikacím a problémům a navzdory mnoha nedostatkům vyplývajícím z povahy centrálně plánované ekonomiky komunistického typu byl tento proces v zásadě úspěšný. Jestliže v polovině 40. let připadalo na Slovensko cca 13,5 % průmyslové kapacity, na konci 80. let to bylo plných 30 % – tedy poměr blížící se podílu obyvatel.
Zásadním problémem československého průmyslu byla příliš široká, vlastně univerzální paleta strojírenských oborů a vyráběných výrobků. Středně velké země nemohou ze samotné podstaty své velikosti produkovat veškerý sortiment a všechny průmyslové obory. Potřebují se soustředit na vybrané oblasti, ve kterých jsou schopny soustředit úsilí (ale také prostředky finanční i lidské) na výzkum a vývoj, technologické inovace a konkurenceschopnost. Díky tomu mají možnost držet krok se světovou špičkou představovanou ekonomickými mocnostmi. Příklady mohou být např. lucemburské ocelářství (to je dokonce země malá, nikoli střední) či belgické strojírenství a zbrojní průmysl. Pokud se však střední země pustí do soupeření s velikány ve všech oborech, musí logicky prohrát. Na rozdíl od nich totiž potřebný kapitál a zdroje soustředit nemůžou.
Propad se zrychluje
Přesně to byl případ Československa. Již v meziválečném období byl záběr jeho výroby tak široký, že se v tom mohlo rovnat USA, Německu a Británii. V čem se rovnat nemohlo, byla úroveň technologického rozvoje, takže již v této době začal náš průmysl zaostávat za světovou špičkou. Po druhé světové válce byl tento jev, zejména v souvislosti s megalomanským „třeštěním“první pětiletky, ještě umocněn a zaostávání se zrychlovalo. Samozřejmě platí, že i nadále byly obory, ve kterých československé výrobky patřily ke světové špičce (např. turbíny), nicméně jako celek ztrácel náš průmysl poměrně rychle konkurenceschopnost a ve světě se prosazoval čím dále tím více spíše nižšími cenami než srovnatelnou kvalitou.
Onen problém příliš široké palety výroby je velmi důležitý ještě z jednoho důvodu – a to s ohledem na historickou kolektivní paměť. Řada lidí dnes, tři desetiletí po roce 1989, nostalgicky vzpomíná na dobu reálně-socialistického Československa. Do jisté míry je to samozřejmě klasický psychologický jev, v jehož rámci mají lidské bytosti v povaze pamatovat si to lepší a zapomínat spíše to horší. Jedním z jeho projevů je právě hrdost na to, že „jsme tehdy vyráběli všechno, zatímco dnes skoro nic“. Tento pohled je však do velké míry klamný. Jednak byla velká část této výroby zaostalá a neefektivní, jak se koneckonců po přechodu do tržní ekonomiky po roce 1989 ukázalo. Ale především byla právě tato mamutí šíře výroby smrtící pro modernizační procesy a zavádění nových, nejnovějším poznatkům odpovídajících technologických postupů do výroby – a to právě z důvodu nemožnosti udržet tempo vývoje a inovací kvůli limitované kapacitě ekonomiky středně velké země.
Možná poněkud ošklivě řečeno to znamená, že jsme se tak dlouho snažili soupeřit s obry, až nás předběhlo i mnoho trpaslíků…
Pokud se střední země pustí do soupeření s velikány ve všech oborech, musí prohrát.
Seriál pro MF DNES připravil Historický ústav Akademie věd České republiky. Editor seriálu Jan Slavíček.