O přílišné skromnosti a jednom zlozvyku
Vsoučasné záplavě připomínaných osmiček uniklo široké veřejnosti jedno významné výročí – 100 let od založení Českobratrské církve evangelické. Ta vznikla v prosinci 1918 sloučením jediných dvou protestantských církví povolených v roce 1781 tolerančním patentem císaře Františka Josefa II. – luterského a reformního vyznání, též známých jako augsburské a helvetské.
Pokud někomu to výročí nepřipadá tak významné, pak dovolte, abych připomněl, že tento český náboženský proud má své kořeny u Jana Husa, jde přes náboženského reformátora Petra Chelčického, biskupy Jednoty bratrské Jana Blahoslava a Jana Amose Komenského, Františka Palackého, Tomáše G. Masaryka, Milana R. Štefánika, štábního kapitána Václava Morávka, Miladu Horákovou až k filozofovi Ladislavu Hejdánkovi a Janu Palachovi.
A to jsou jen ti nejznámější. Byly, jsou a budou další významné osobnosti, které měly mimo svoji víru jeden společný jmenovatel jako ti výše uvedení – skromnost, v dnešní době až neschopnost se propagovat, dát o sobě vědět. Já jsem názoru, že tu skromnost občas přeženou, například když při odhalení pomníku Jana Palacha nechali promluvit Dominika kardinála Duku. Ten to nakonec ve svém projevu zmínil, že by na jeho místě měl být člověk, který Jana Palacha pohřbíval – evangelický farář a filozof Jakub S. Trojan.
V této tradici pokračuje i dnešní hrdá, ale přitom až přeskromná Českobratrská církev evangelická, která oslavu stoletého výročí svého založení zorganizovala ve dnech 27. až 30. září v Pardubicích, bývalém sídle „husitského“krále Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, pod heslem Radujme se vždy společně. To je totiž jedna z charakterových vlastností této české náboženské minority, která navzdory všem příkořím, kterými její přívrženci a ona sama ve své historii prošla, i dnes hledí na svět s optimismem, víc s úsměvem než zarmouceným pohledem, s vírou, že poctivá, nezištná denní práce pro všeobecné dobro je to hlavní, na co by se měl člověk soustředit.
Stovka bez vlajek
Moje výzva „Češi, vyvěsme náš krásný prapor“, otištěná na tomto místě před rokem, zřejmě nepadla na úrodnou půdu. Nedělal jsem si žádné iluze, že bych snad já mohl nepatrnou glosou v novinách změnit celonárodní (zlo)zvyk, ale když jsem v neděli 28. října, při oslavě 100. výročí založení Československé republiky, zaznamenal na pražských budovách asi tolik českých praporů jako šňůr na prádlo, byl jsem zklamaný. V obchodech byly české prapory a vlajky vesměs vyprodané, ale na oknech, balkonech a žerdích mimo úřady vidět nebyly.
I na řadě činžovních domů, kde přes ulici Milady Horákové parkovaly na Letenské pláni české ozbrojené síly včetně policistů, hasičů, celní správy a záchranářů, byl vidět jeden praporek, přilepený zevnitř na okně. Ani tam Pražané nedokázali vyjádřit své sympatie a jednoduchým symbolickým gestem podpořit obránce a ochránce naší občanské svobody a pořádku.
Na obranu tohoto postoje opakovaně slyším omluvu, nebo spíše výmluvu: „Za bolševika to byla povinnost, proto k tomu máme hlubokou averzi.“Chápu starší generaci, jsem jeden z ní, ale dnes jsme již o generaci dále. Naši mladí již tento handicap nemají, za svůj původ se nestydí, cestují po světě s českým pasem, a tak proč oni se už nevyvlékli z tohoto malého, utlačeného češství a ten krásný český prapor o největším svátku svého života hrdě nepověsili? Proč? Jaká je jejich omluva nebo výmluva?