Staří Čechové holdovali vodě, ale také sirupům, pivu a medovině

Tehdy na území české kotliny ještě žil keltský kmen Bójů – a už se o místním obyvatelstvu šířily po Evropě zvěsti, že holduje pivu vařenému z ječmene a sílu čerpá z medoviny.

I když u nás později Kelty vystřídaly germánské národy Markomanů a Kvádů a nakonec i Slovani, keltská žízeň, talent vařit pivo a vyrábět medovinu tu naštěstí zůstaly. Tyto nápoje nás tak provázejí více než dva a půl tisíce let.

Leč pozor, nejdůležitějším nápojem stejně vždycky byla voda – „živá“, „mrtvá“i minerální. Jak píše Magdalena Beranová v knize Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, za živou vodu se považovala ta, v níž žily ryby a žáby, mrtvá byla ze studní, ve kterých se kromě vody vyskytovaly i odpadky, zdechliny a občas také lidské ostatky. Aby se lidé po přípitku z takové vody neotrávili, pomáhali si prý česnekem...

Není divu, že taková lahoda leckdy potřebovala trochu dochutit. Není to tedy žádný novověký vynález, už před staletími si naši předci sladili vodu medem, mízou břízy či javoru a také lesními plody.

Ještě o několik kulinárních pater výš dokázaly povýšit obyčejnou vodu sirupy čili zofty, které šikovní Čechové dokázali vyrábět snad ze všech druhů ovoce, z některých voňavých květů, nebo dokonce ze šťovíku. Oblíbený byl višňový sirup z vařených višní, jablečný z pokrájených, oloupaných a prolisovaných jablek, do něhož se podle Beranové přidávala i oslazená voda z jader a pecek, připravovaly se sirupy z divokých malin a jahod, moruší nebo kyselý z plodů dřišťálu.

„Pily se mošty a ovocná vína – někdy těžko rozlišíme, o čem se vlastně v pramenech mluví,“podotýká historička.

Ostatně, víte co je to legendární malvazí? Tak se mimo jiné říkalo těžkému dezertnímu vínu či moštu, na jehož výrobu se používaly nastrouhané sladké hrušky. Z nich se vytlačila šťáva, varem se zredukovala a pak se nechala klidně celý rok uležet v dubovém soudku. Dali byste si?