SPARTA V. SLAVIA
Rozhovory před slavným derby
Ikdyž se bez problémů domluví česky, odpovídá perfektní angličtinou. A je tak soustředěný, že ani nevnímá, jak na něj přes sklo s úsměvem ťuká spoluhráč Martin Frýdek. Občas ztiší hlas tak, že skoro není slyšet, po chvilce zase přepne na odhodlaný tón. Sem tam sepne ruce a děkuje Bohu, ke kterému se čtyřikrát denně modlí a kterému podle svých slov vděčí za vše, čeho dosáhl. Není toho málo. Nhamoinesu Costa, obránce fotbalové Sparty, se z chudého ghetta v zimbabwském Harare probil přes sedmou polskou ligu až na Letnou, kde kope šestou sezonu, a zítra ho čeká desáté derby se Slavií.
„Derby je úplně jiný zápas. Jako by v tu chvíli existovaly jen ty dva týmy,“líčí dvaatřicetiletý obránce. „Fanoušci ho prožívají úplně jinak, jde o nadvládu nad městem. O to, kdo bude králem Prahy.“
Ale králem ligy teď Sparta po derby nebude, protože na Slavii ztrácí sedm bodů.
V derby nejde o to, na jaké jste pozici. Je to speciální utkání. Když se před zápasem zpívá státní hymna, víte, že je to něco extra. Že se dívá nejen celá Praha, ale celé Česko.
Jak vypadá derby v Zimbabwe?
Zápasy mého bývalého týmu AmaZulu proti Highlanders bych přirovnal třeba k utkání Sparty s Duklou, protože AmaZulu byl malý klub. Ale první derby jsem hrál už jako kluk: moje škola se jmenovala Seke 1 a hrávali jsme proti Seke 2. To byly boje! Vyučování se zkrátilo a všechny děti ze školy se šly podívat.
Jak šel fotbal dohromady se školou? Rodiče vás přesvědčovali, abyste studoval, ne?
Nemuseli, protože v ghettu, ze kterého pocházím, je vzdělání automaticky na prvním místě. Je to cesta ven. Díky škole snáz získáš práci, máš lepší život. A rodiče to vědí, takže k tomu odmala všechny děti vedou. Fotbal byl jen zábava.
Ale teď máte lepší život právě díky němu.
Soustředil jsem se na školu, ale bůh asi chtěl, aby moje cesta vedla jiným směrem. Na studium na vysoké jsem neměl peníze, tak jsem si chtěl fotbalem přivydělat. Nakonec se všechno odvíjelo jinak, ale nezavírám si žádné dveře – třeba se ještě do školy jednou vrátím.
Jak těžký byl život v ghettu? Dokážeme si to v Česku představit?
Bylo by to pro vás trochu něco jiného. Tam je každý den prostě boj. Bojuješ o všechno: o jídlo, o oblečení, o možnost dostat se někam výš. A taky o místo, kde si můžeš zakopat. V našem ghettu bylo jedno hřiště, kde hráli nejstarší kluci. Ostatní museli kopat na silnici, mezi auty. Úplně jiný život než tady, kde rodiče vezmou děti do obchodního centra, jdou něco nakoupit a děti si v dětském koutku hrají. V ghettu se o sebe odmala musíš umět postarat, jinak nemáš nic.
Co znamená, že se v ghettu musí bojovat? Prát se?
To ne, jen musíš mít kuráž. Někdy jsem jedl jen jednou denně a modlil jsem se, abych vydržel do dalšího dne. Tohle musíš umět překonat, naučit se s tím bojovat. Do školy jsem chodil čtyři pět kilometrů bos nebo v děravých botách, když pršelo, byla mi na nohy zima, ale to tě nesmí zastavit. I fotbal jsem hrál bos, míč jsme neměli, vyráběli jsme ho ze všeho, co bylo po ruce.
Takhle to tam chodí dodnes?
Moc se to tam nezměnilo. Když se vrátím, vidím, že třeba porazili nějaký strom nebo odstranili velký kámen, na kterém jsem sedával, ale život tam je pořád skoro stejný.
Lidé tam jsou na vás hrdí?
Stoprocentně. Víš, dostat se z ghetta je strašně těžké. Měl jsem kamarády, kteří hráli fotbal líp než já, sám jsem k nim vzhlížel. A dneska? Někteří z nich třeba prodávají jídlo ve stánku na rohu naší ulice. I tak jsou šťastní, sledují, jak hraju, fandí mi. Když funguje připojení, dívají se na zápasy Sparty. A já vděčím bohu za to, že mi dal na rozdíl od nich šanci dostat se ven.
Jak se naskytla?
Volal mi polský agent, pan Grabowski. Sledoval mě a zajímalo ho, jestli bych se mu nechtěl ukázat na pár trénincích a pak třeba zkusit štěstí v Polsku. Zajistil mi bydlení mimo ghetto, oblečení, na trénincích jsem ho přesvědčil... A bylo to. Odmala jsme si s kamarády říkali, že jednoho dne z ghetta odejdeme a budeme se mít líp. A já najednou seděl v letadle do Evropy a těšil se.
Naplnily se představy?
Nejdřív vůbec ne. Říkali mi, že budu hrát fotbal v akademii, že všechno bude skvělé. A když jsem přiletěl, zjistil jsem, že mám hrát za Wislu Ustronianka, tým ze sedmé ligy! Kamaráde, to byl šok. Někdy jsme trénovali jen ve třech nebo čtyřech lidech. Ptám se: Kde jsou všichni? Jeden prý slaví s přítelkyní její narozeniny, další má nemocnou babičku, jiní pracují. To mě napadalo, že jsem možná udělal krok zpátky, že je to ještě o něco horší než v Zimbabwe.
Co se pak změnilo?
Měl jsem štěstí. Nebo přesněji – bůh mi zase pomohl. Bydlel jsem v hotelu poblíž tréninkového centra a jednou tam trénoval druholigový Lubin. Náš trenér je pozval na zápas a já je zaujal. Pak sice odjeli a tři čtyři týdny se neozvali, ale nakonec zavolali, že mě chtějí.
Byl život v Polsku velký kulturní šok?
Ghetto tě připraví skoro na všechno. Ale když jsem přiletěl, zaskočila mě neskutečná zima. Bylo to v únoru, poprvé jsem viděl sníh, minus sedm stupňů. Nerozuměl jsem ani slovo, tak jsem si foneticky přepisoval to, co jsem někde zaslechl. Ale pořád jsem si říkal, že to musím zkusit. Když to vyjde, paráda. Když ne, otevře se jiná cesta.
Připravilo vás drsné dětství?
Jasně. V ghettu není dost jídla, ale každý musí živit rodinu. A tím pádem musí obětovat různé věci. Já se umím obětovat na hřišti. Pro své kamarády bych umřel, udělám cokoli pro to, abychom uspěli. Nerozhodí mě ani rasismus, se kterým se i v Česku občas setkám.
Smutné.
Děje se to. Ale ať si lidi křičí, co chtějí, nesmí tě to zlomit. Je to těžké, ale dá se to zvládnout. Vždycky si uvědomím, jak jsem trpěl jako kluk, jak těžké jsem to měl v začátcích v Evropě, a říkám si: tohle už mě nemůže rozhodit.
Jste teď pro cizince, kterých je ve Spartě hodně, něco jako učitel?
Možná. Když jsem přišel já, byl tu snad jen Timi Konaté. Zbytek byli Češi, tak jsem se snažil zapadnout. Bral jsem to tak, že se musím naučit jazyk, abych s českými kluky mohl mluvit. Když se to povede, porozumím vtípkům a budu se moct smát s nimi. Když se společně smějeme, lépe se poznáme. To se snažím novým klukům vysvětlit.
Jak jste přivykl na česká specifika? Třeba odlišný humor?
Je fakt jiný než náš. Po čase jsem mu přišel na chuť, ale některým věcem pořád nerozumím. Příklad: když jsem přišel, mladší kluci hráli ve skupince bago, a když se někomu něco nepovedlo, říkali tomu z legrace „Uganda“. Ptal jsem se proč, ale neuměli to vysvětlit. Říkali, že to je prostě jen sranda. Já to doteď moc nechápu (úsměv).
Co české filmy?
Na ty nekoukám, není to můj styl. Ale ještě v Lubinu mi český spoluhráč Jirka Bílek pouštěl tu písničku, kde zpívají „Jedeme do Zimbabwe“. To mě bavilo, rád bych se s tou kapelou (Yo Yo Band – pozn. red.) někdy setkal a zjistil, jak je to napadlo.
Ve Spartě už kroutíte šestý rok. Dohrajete na Letné kariéru?
Nikdy nevíš. Praha už je pro mě druhý domov, mám k ní hodně pevný vztah. Je jedno, jestli tu prožiješ dobré nebo zlé časy, ale to město se ti dostane pod kůži. Díky Spartě jsem se toho spoustu naučil a jsem rád, že jsem tu. Zatím si užívám fotbal, nevím, co přinese budoucnost. Teď se jen můžu modlit za dobré zdraví a lepší dny a uvidíme, co se stane.
V ghettu je každý den boj. Bojuješ o všechno: o jídlo, o možnost dostat se někam výš. A taky o místo, kde si můžeš zakopat.
Bral jsem to tak, že se musím naučit jazyk, abych s českými kluky mohl mluvit. Když porozumím vtípkům, budu se moct smát s nimi.