Darida se vrací do reprezentace
Trenér fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý nezařadil do nominace pro přípravný zápas v Polsku (čtvrtek 15. listopadu) a utkání Ligy národů se Slovenskem (pondělí 19. listopadu v Edenu) žádného úplného nováčka. Vrací se mimo jiné uzdravený záložník Vladimír Darida. Aktuální devatenáctičlenný kádr ještě Šilhavý plánuje rozšířit o čtyři hráče. V tříčlenné tabulce Ligy B1 už Češi ztratili naději na vítězství a postup do elitní ligy. Národní celek se bude snažit udržet druhé místo a zachránit se. (ČTK) Brankáři: Tomáš Vaclík (FC Sevilla), Tomáš Koubek (Rennes), Jiří Pavlenka (Brémy). Obránci: Theodor Gebre Selassie (Brémy), Jakub Brabec (Rizespor), Pavel Kadeřábek (Hoffenheim), Tomáš Kalas (Bristol), Ondřej Čelůstka (Antalyaspor), Filip Novák (Trabzonspor). Záložníci: David Pavelka (Kasimpasa), Bořek Dočkal (Philadelphia), Jaromír Zmrhal (Slavia Praha), Michal Trávník (Jablonec), Jakub Jankto (Sampdoria Janov), Tomáš Souček (Slavia Praha), Vladimír Darida (Hertha Berlín), Jan Kopic (Plzeň). Útočníci: Patrik Schick (AS Řím), Matěj Vydra (Burnley).
Hrálo se od sedmi večer. Stadion narvaný k prasknutí. Přes třicet tisíc lidí se vešlo, sjeli se z celé republiky, protože chtěli vidět německé bombarďáky, budoucí mistry světa. Kapitána Beckenbauera, brankáře Maiera, kanonýra Müllera, taky Hoenesse nebo Schwarzenbecka.
Tehdy se nesedělo na pohodlných sedačkách jako dneska. Stálo se na betonových schodech. Kdyby pršelo, všichni by zmokli.
Lístek stál patnáct korun, ten zlevněný dokonce deset. Ne čtyři tisícovky jako na včerejší šlágr proti Realu Madrid.
Zatímco sestřihy a všelijaké zajímavosti ze svátečního souboje Plzně v Lize mistrů se vysílají v hlavních zprávách a fotky madridských hvězd tisknou noviny na titulních stránkách, tehdy se televize na zápas proti Bayernu Mnichov vykašlala. Odpoledne vysílala mistrovskou Trnavu a místo podvečerního Poháru vítězů pustila dokumentární pořad Tváří v tvář. Následovaly klasické večerní zprávy.
„Asi mi nebudete věřit, ale z toho zápasu jsem ještě neviděl ani vteřinu. Přísahám,“vypráví František Plass, čtyřiasedmdesátiletá legenda českého fotbalu.
Tehdy mu bylo sedmadvacet, hrál elegantně, rozdával parádní pasy, kličkoval a na hřišti mu nikdo nestačil. „Tuten zápas s Bayernem se mi celkem povedl,“líčí nenuceně, když sedí doma zabořený do křesla. Hladí si křížek, který se mu houpe na krku, a vzpomíná.
Pojďme se taky vrátit do září 1971, kdy byl prezidentem republiky Ludvík Svoboda, stát se snažil přesvědčit všechny lidi, že bojuje proti protisocialistickým živlům, a v Praze se začalo stavět panelákové bludiště zvané Jižní Město.
Plzeň, tehdy pod názvem Škoda, hrála druhou ligu, přesto mohla slavného soupeře z Mnichova zaskočit. Černovlasý kapitán Plass hlavičkoval do břevna, taky trefil tyč a po porážce 0:1 vyšlo druhý den v novinách, že na hřišti kraloval. Že mu nestačil ani Franz Beckenbauer, budoucí král světového fotbalu: „To napsal pan Šálek u vás v Mladé frontě.“
Od nebožtíka Jaroslava Šálka jsem se učil, jak psát do novin. Od koho vy jste se učil fotbal?
Jako kluk jsem vyrůstal tady kousek na Slovanech. Ve starém činžáku. Pět pater bez výtahu, kýble s uhlím jsem tahal ze sklepa. Ale to hlavní bylo za barákem úzký dvorek se zdí, do které jsem kopal vším možným. Od tenisáku až po velkou merunu. Tam jsem to mydlil.
Tak se rodí talent?
Po válce jsme nic neměli, jen chuť něco dělat, nenudit se. A mě fascinovalo všechno, co bylo kulaté. Hrál jsem třeba stolní tenis, do první ligy jsem to dotáhl.
Až tak?
Měli jsme byt jedna plus jedna. Já pokojík se ségrou. Jak jsem se zbláznil do pinkání, sehnal jsem si překližku a vyříznul z ní pálku. K tomu jsem dostal vymlácené gumy, nalepil je a už to jelo. Sám doma, stoleček postavit ke zdi a pink, pink, pink. Rodiče samozřejmě nemohli být doma, abych kvůli rámusu nedostal přes čumák, ale stejně časem pochopili, jak si hraju, protože se nám začala ze zdi odloupávat omítka. Nakonec jsem se stal v dorostu krajským přeborníkem a v první lize sebral set Mikovi, což byl mistr Evropy.
Fotbal jste měl radši?
Asi bych ho dokázal dělit ještě s hokejem, ale naši neměli peníze na to, aby mi koupili brusle. Takže jsem chodil hrát s jednou ošuntělou hokejkou, které jsem říkal párátko, protože se pořád zužovala a zkracovala, a dodnes bruslit neumím. Kopat do míče bylo snazší a daleko levnější. Hrával jsem v tehdejší ČSAD, na konečné tramvaje na Slovanech. Na tréninky jsem chodíval alejí, kde rostly třešně, a na každý strom jsem vyskočil, abych si nanečisto zkusil hlavičku. Tak jsem mimoděk získával odrazovou sílu. Když se to spojilo s technikou, kterou jsem piloval doma na dvorečku, byl to dobrý základ.
Vzali jsme to celkem zeširoka. Blížíme se k Bayernu?
Už v šestnácti jsem hrál divizi a v devatenácti dělal v Plzni kapitána. A najednou přijel Bayern.
Oblékl jste si dres s trojkou, vzal kapitánskou pásku a před zápasem podal ruku Beckenbauerovi.
Franz byl solidní, šikovný, velmi inteligentní hráč. Ale já si hleděl svého. Víte, pro Plzeň to byl životní zápas. Srovnatelný s tím, když teď přijel Real Madrid. Bylo natřískáno, přišlo přes třicet tisíc lidí. Hlava na hlavě. Byla to událost pro celou republiku.
Hvězdy Realu se v Plzni sběratelům autogramů skoro nepodepsaly, jak se zachovali hráči Bayernu v roce 1971?
Jako nabobové. Povýšeně. Ani s námi nešli po zápase na večeři, která byla připravena a předem domluvena v hotelu Slovan. Viděl jsem na nich: My jsme něco, vy nejste nic.
Nic ve zlém, ale vy jste ve srovnání s Bayernem nic nebyli.
Byla to náhoda, že jsme mohli hrát Pohár vítězů. Vyhráli jsme Český pohár a ve finále toho Československého jsme nestačili na Trnavu. To nešlo, neměli jsme na to.
Zatímco Trnava šla do Poháru mistrů, Plzeň dostala jako poražená právo hrát Pohár vítězů. Poprvé v historii. Máte nějakou vzpomínku? Dres třeba?
Kdepa. To by nás správce hnal, kdybychom po zápase neodevzdali dres do pračky. Odehráli jsme s ním celou sezonou. Výměna s hráčem Bayernu by znamenala, že si ten vlastní dres musíme nechat ušít.
V odvetě jste padli 1:6, ale doma to nebyl marný boj, že?
Pane, my byli trochu lepší. Jen já dával tyč a břevno. Kéž bych nebyl takový dřevák (úsměv). Normálně mi to padalo do brány, jen proti Bayernu ne.
Pochválil vás po zápase Franz Beckenbauer?
Franz ne, ale mnichovský trenér Udo Lattek se před novináři zmínil: „Toho vašeho Plasse bych bral hned.“A to se nechci chlubit.
Lattek asi netušil, že Plass, vyučený zámečník, musel ještě během kariéry normálně pracovat.
V lisovně, ale jen dva roky po vyučení, takže to nebylo nic tak strašného. Platily nás Škodovy závody, všichni jsme chodili na šest hodin denně. Ráno píchnout směnu, po obědě pryč. Makat se muselo.
I když jste byl od devatenácti let kapitán?
Výjimky neexistovaly.
To ani při přestupech do ciziny. Musel byste splňovat nesplnitelné podmínky, aby vyšel Bayern. Ale proč jste nekývnul Spartě?
Byl jsem blbej a zamilovanej do Plzně.
Nepřehánějte.
Nepřeháním. Sparta mi nabízela 100 tisíc za podpis. Z černých fondů, samozřejmě. Jenže já měl v Plzni kamarády, ani první manželce se nechtělo. I kdyby mi tehdy slíbili zlatý poklad, nešel bych.
Pokračování na protější straně