I k božím bojovníkům patřily konkubíny
Spisovateli Vlastimilu Vondruškovi v těchto dnech vychází závěrečná část Husitské epopeje. V šuplíku už má ale deset kapitol nové historické rodinné ságy.
Vlastimil Vondruška označuje sedmidílnou Husitskou epopej za své životní dílo. Knihy se skvěle prodávají, přesto na ně někteří historici koukají úkosem. Spisovatel výtky odmítá: „Nejsou tam zásadní faktografické chyby.“
Dozvěděl jste se při přípravě a psaní Husitské epopeje o kališnících něco, co jste o nich netušil?
Než jsem začal na rukopisu pracovat, snažil jsem se zorientovat, co si o husitství myslí současná historiografie. Já studoval v časech, kdy platily koncepce Zdeňka Nejedlého
(historik a komunistický ministr školství po roce 1948 – pozn. red.).
Je logické, že se starší a modernější názory značně liší. Nicméně už v době mého mládí se objevovaly buřičské studie, které socialistickou glorifikaci odmítaly, třeba práce Petra Čorneje. Takže mi bylo jasné, že v hodnocení husitství musím být opatrný a brát v potaz, že ne každý čtenář zná teorie soudobé historické vědy. Při psaní jsem samozřejmě narazil na spoustu zajímavých studií, které posunují zažitá dogmata do jiné polohy. Jirásek třeba líčí husity jako ryze české hnutí. Jenže z pramenů vyplývá, že v polních vojscích sloužila i řada Němců, že část německých obyvatel Krušných hor vyhnala německé křižáky, protože jim škodili. Dějiny a lidské osudy nemůžete spoutat do zjednodušujících pouček.
Někteří historici včetně Petra Čorneje vám vytýkají zjednodušování či faktografické nepřesnosti. Co na takovou kritiku říkáte?
Historický román není vědecké dílo. Je to vždy stylizace. Pokud by chtěl čtenář znát stoprocentně věrohodný výklad dějin, přečte si odbornou studii. Analyzovat historické romány vědeckými metodami je stejně naivní jako chtít, aby astronomové odborně analyzovali sci-fi. Bez určitého zjednodušení beletrii psát nemůžete. Je naštěstí spousta rozumných historiků, kteří to chápou. Nedávno jsem se potkal s jedním ze svých profesorů z Karlovy univerzity a ten mi prozradil, že moje tehdejší vyučující středověkých dějin mé romány čte. A prohlásila, že tam ani moc chyb nemám. Kdo u této přísné dámy studoval, ví, jak ohromná pochvala to je.
Autor Tří mušketýrů Alexandr Dumas řekl, že historie je pro něj hřebík, na který věší svůj vlastní obraz. Máte to stejně?
To rozhodně ne. Historii jako takovou velice ctím, už proto, že ji celý život studuji. Pro mne není nástrojem sebechvály, ale prostředkem, jak čtenáře poučit a pobavit. A to, jak s ní pracujete, záleží vždy na vaší erudici. Hovořili jsme o umělecké stylizaci, kterou někteří nazývají chybami. Pak vězte, že takové chyby dělají všichni autoři včetně Umberta Eca. Ten v románu Jméno růže popisuje benediktinské opatství na počátku 14. století tak, jak mohlo vypadat až po polovině století 15., po reformě řádu. Ale on musel dormitář nahradit celami pro jednotlivé řeholníky, jinak by svůj příběh napsat nemohl. A vadí to někomu? V mých románech rozhodně nejsou zásadní faktografické chyby. Bitvy se stanou tehdy a tam, kde se opravdu odehrály, historické postavy jsou skutečné a jejich činy co nejreálnější.
Například kazatele Jana Želivského, který byl líčen jako nespravedlivě popravený bojovník za pravdu, popisujete jako bezcharakterního mocichtivého lumpa, který znásilňoval ženy. Skutečně to tak bylo?
Že znásilňoval ženy je samozřejmě licence. Ale že ho popisuji jako lumpa, za to může zmíněný Petr Čornej, protože ho tak ve svých studiích líčí. Už za socialismu si troufl napsat, že si Jana Želivského idealizujeme jen proto, že byl vůdcem chudiny. Přitom novoměstská chudina byla v té době aktivistickým destruktivním proudem. Protože však Želivský stál na správné straně, vynášeli ho komunisti až do nebe. Přitom byl sobecký, mocichtivý, zákeřný. A to znásilňování? Je známo, že ho vždy doprovázel zástup fanynek, které se chovaly až hystericky, pokud mu nechtěli konšelé vyhovět v jeho požadavcích.
Ve vašich knihách se skoro častěji „vyhrnuje suknice“, než se kříží meče. V závěsu za polními vojsky bojujícími proti zkaženým papežencům a smilstvu jezdí prostitutky. Opravdu se to dělo?
V životě čistě technicky vícekrát vyhrnujete holkám sukni, než bojujete, takže to není z hlediska frekvence špatně. Jedním z kališnických ideálů byl boj proti smrtelným hříchům, ke kterým patřilo i smilstvo. Podle vizitací pražského arcibiskupství z konce 14. století měla téměř polovina farního kléru konkubíny, tajné manželky a spoustu nemanželských dětí. Podobně to vypadalo i ve světském prostředí. Kališníci se pokoušeli tyto prohřešky odstranit. Když přišla revoluční chudina z Tábora do Prahy, požadovala prohibici, uzavření šenků, zákaz prostituce i vyzývavého oblékání a líčení žen. To byl jeden z důvodů, proč se měšťané ze Starého Města s revolučním křídlem rychle rozešli. Během pár let nedokážete změnit morálku, maximálně podpoříte větší míru pokrytectví. A zmiňovaná prodejná láska? Markytánky a nevěstky doprovázely vojáky vždy, hovoří se o nich už v souvislosti s křížovými taženími. Ta profese měla smysl i v kališnických válkách. Polní vojska byla profesionálními vojenskými útvary a po bitvě se bojovníci nerozešli domů. Takže opět pragmaticky – krajinou křižovaly oddíly nadržených chlapů. Kdo byl na vojně, ví, o čem mluvím. Ale copak mohli hejtmani připustit, aby jejich vojáci přepadali a znásilňovali ženy? Tím by si odradili spojence v civilním zázemí. Prodejné děvy patřily proto k servisu armády vždy, i u božích bojovníků.
V epopeji máte postavu Dorotky, která se po smrti manžela Jošta po bitvě u Lipan živí prostitucí přímo v Táboře, jenž byl budován jako svaté město. I tam se to tolerovalo?
Ona nebyla prostitutka, která šlape chodník. Ty se trestaly. Ale placené konkubíny byly vždy, i v Táboře. Dokonce o tom existují zprávy, byť velice skromné. To, že se někdo prohlásí za božího bojovníka či spravedlivého demokrata, ještě neznamená, že takový je i v soukromí.
Když se vrátím k výtkám historiků, jeden z nich mi říkal, že vidí problém i v tom, že středověkým lidem přisuzujete dnešní uvažování. Přičemž tehdy se prý přemýšlelo úplně jinak, lidé měli jiné starosti. Není na tom něco?
Není to tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kdo posoudí, jak mysleli lidé před pěti sty lety, pokud tam nikdo z nás nežil? Proto jen formulujeme představy dané výkladem pramenů. Existují různé metody, jak se k poznání dobrat. Jedna z nich se nazývá hermeneutická a tu používám já. Formulovala ji lingvistika pro analýzu anonymních rukopisů. Pro studium života společnosti ji začala používat francouzská historiografie. Pomocí formálního rozboru textu se snaží dobrat, jak se pisatelé dívali na svět, jak uvažovali a reagovali. Tyto rozbory ukazují, že naši předkové byli pozitivní a optimističtí. I když se spoléhali na Boha, už ve středověku věděli, že to samo o sobě nestačí a že se s jeho pomocí musí o sebe postarat sami. Nefňukali, rvali se s osudem, ale současně dokázali nacházet radost v situacích, kdy už to my kvůli různým moderním postojům neumíme anebo nesmíme. Životní hodnoty středověkých lidí byly však blízké našim. Základním cílem bylo uživit se, mít dobrého partnera, děti, žít relativně v bezpečí a občas se pobavit. Jejich uvažování tedy nebylo našemu cizí. Jen s tím rozdílem, že byli racionálnější, svědomitější a méně manipulovatelní. Proto si nemyslím, že by mé postavy jednaly nereálně. Ale zase: román není vědecká studie. Máte-li napsat něco, čemu bude současný čtenář rozumět, musíte určitou část emocí hrdinů popsat tak, aby věděl, o co jde. Všech sedm dílů Husitské epopeje má dohromady zhruba 4 350 stránek, napsal jste je za čtyři roky. Jak jste to zvládal spolu se studiem pramenů a nejrůznějších studií, které zmiňujete? Ty jsem sbíral a četl mnohem dříve, než jsem začal psát, vlastně studuji je celý život. Od univerzitních studií se zabývám dějinami všedního dne a života. Lety jsem dospěl k představě, jak lidé žili, a z toho vycházím. Epopej jsem začal psát až ve chvíli, kdy jsem měl základní historickou kostru jasnou. Analyzoval jsem texty kronik, protože z nich poznáte postoj člověka ke konkrétním událostem a životu. Hledal jsem nejrůznější zajímavé epizody. Existují Staré letopisy české, což je soubor záznamů různých středověkých autorů z řad prostého lidu, rytířů, učitelů, měšťanů. Popisují, co se dělo u nich doma v časech válek a revoluce. To jsem použil jako základ pro osud rodu Prokopů, ale mnoho jsem si samozřejmě musel domyslet.
Mimochodem, měl váš románový rod Prokopů v patnáctém století nějaký konkrétní předobraz?
Ne, to ani není možné. Ani u nejvýznamnějších šlechtických rodů té doby nejsme schopni sestavit podrobné biografie. Vždyť nedáte dohromady ani rodokmen Jana Žižky či Prokopa Holého. Natož jednoho průměrného měšťanského rodu z Písku. Nicméně díky zmínkám v pramenech si dokážeme představit, jaké vztahy a spory ve velkých rodinách byly. A to jsem dal do vínku mým Prokopům.
Pro řadu lidí končí husitství bitvou u Lipan v roce 1434. Vy ji máte už ve třetím díle epopeje. „Nevystřílel“jste si to trochu brzy?
Jenže bitvou u Lipan husitství nekončí. To je představa, kterou nám vnutilo socialistické školství. U Lipan neprohrálo husitství, prohráli jen jeho nejradikálnější a nutno říci nekonstruktivní vrstvy. Ale kališníci dále v zemi vládli, o kalich se dále bojovalo, Jiří z Poděbrad se nazýval husitským králem. Ten zápas byl v podstatě uzavřen až v roce 1485 kutnohorským náboženským smírem, kterým celou ságu končím. Nesnažil jsem se o dílo s dobrodružným obsahem, ale snažil jsem se co nejlépe postihnout život v té době. I tam, kde se zrovna neválčilo.
Není vám líto, že s kališníky a historií rodu Prokopů končíte?
Všechno musí jednou skončit. Král je mrtev, ať žije nový král! Už píšu novou ságu. Jmenuje se Křišťálový klíč, bude mít šest dílů a představí sklářský rod, který přichází do severních Čech. Sága zabírá úsek našich dějin od konce 17. až do začátku 19. století a odehrává se v prostředí skláren a plátenických manufaktur, mezi kupci a poustevníky, na venkově i v kanceláři podnikavých hrabat Kinských. Sám jsem řídil sklárnu, takže se snažím co nejvěrněji popisovat nejen vlastní život, ale třeba i to, jak se kdysi sklo vyrábělo. Ta éra má svůj zvláštní psychologický étos. Do té doby fungoval feudalismus postavený na privilegiích a majestátech. Ale po třicetileté válce se začal hospodářský svět měnit. Začal se omezovat vliv cechů, budovaly se manufaktury, uvolnil se zahraniční obchod. V horách se nikdy neprosadilo tvrdé nevolnictví jako v zemědělsky úrodných rovinách. No a tihle lidé zjistili, že mohou zbohatnout, pokud se nebudou bát vzít osud do svých rukou. Bez „laskavosti“svého panovníka. Což byl obrovský psychologický zlom, který stál na začátku moderního kapitalistického nazírání na svět. První díl bych chtěl představit v příštím roce v květnu na veletrhu Svět knihy.