Cesta z bludného kruhu? Návrat ke kořenům

Na žádnej ťukes nemáte, jste dřeváci, a proto taky hrajete okres! Tahle hláška Pepíka Hnátka v podání Miroslava Krobota z filmu Okresní přebor už dávno zlidověla. A vzpomenu si na ni pokaždé, když se podívám na nejnovější pořadí žebříčku FIFA, který reflektuje kvalitu jednotlivých fotbalových reprezentačních mužstev.

Česku aktuálně patří 48. místo s lehkým odstupem na Maroko a Kongo. Což od toho pomyslného „okresu“není nikterak daleko.

Protože jsme v Česku, máme dva nejpopulárnější sporty. Ale ani hokejová reprezentace svým příznivcům mnoho radosti nedělá. Šest let bez medaile z velké akce, to je ve sportu, který na nejvyšší úrovni hraje šest (s přimhouřením oka možná osm) zemí, prostě zoufale málo.

Kde jsou ty časy, kdy parta okolo Pavla Nedvěda jen o chlup zaostávala za první Brazílií a na světový šampionát odjížděla v roli favoritů. Kde jsou ty časy, kdy Reichel, Patera, Dopita a spol. vozili jednu zlatou medaili za druhou.

Ale pryč s nostalgií. Ze vzpomínek se žít nedá. Důležité je dívat se dopředu – a to je pro české fanoušky možná to nejhorší. Světlo na konci tunelu? Není. Jen tma.

Příčin existuje řada. Cestu z bludného kruhu hledají představitelé svazů, trenéři, experti, bývalí hráči, novináři, fanoušci, všichni. Článků o úrovni hokejové extraligy, fotbalových chobotnicích, hamižných agentech, odlivu talentovaných hráčů do zahraničí a dalších záležitostech vyšlo jen v posledních týdnech mnoho.

Kde je řešení? A existuje vůbec? Existuje šance, že se fotbalisté nebo hokejisté z české kotliny alespoň přiblíží metám, které hrdě zastávali před patnácti či dvaceti lety?

V globálním sportovním světě se bude hledat jen těžko. Věci, ze kterých české týmy v minulosti těžily, totiž mnohdy dávno nefungují.

Z minulosti se žít nedá, ale dá se z ní poučit. Kam až má paměť sahá, měly velké úspěchy českých týmů několik společných jmenovatelů.

Vždycky to byl totiž především tým. Sehraný tým, kde každý věděl, jaké je jeho místo, jaká je jeho úloha. Kde každý uměl zaskočit za jiného, každý věděl, kdy komu má a může pomoci. Bylo to kouzlo soudržnosti, nebo genialita trenérů? Zřejmě od každého trochu.

Sehraný tým, originální taktika a pověstná česká šikovnost, či vyčuranost, chcete-li, to byly hlavní atributy úspěchů na světové scéně.

Mezi hráči fungovaly vazby z klubů, reprezentační týmy se dlouho budovaly, měly jasnou kostru. To představovalo základ, na kterém se stavělo. A když se pak na tenhle základ nabalily výjimečné osobnosti, hráči, kteří dorostli do světové extratřídy, mohli se Češi právem řadit do nejužší světové špičky.

Ale dá se na tohle navázat? V době, kdy prim hrají bohaté fotbalové velkokluby ze západní Evropy a kdy v hokeji každý talent vysaje NHL?

Těžko. To je prostě fakt, se kterým asi nic nenadělá ani nejnovější metodika a stáže v Realu Madrid. Stejně jako těžko někdo zaručí, kolik talentovaných kluků se ten či onen rok narodí.

A hořekování nad nedostatkem Čechů v nejlepších ligách světa taky nikam nevede. Co takhle zkusit oprášit alespoň ty základy? Vybudovat opět sehrané a stabilní reprezentační týmy, kde bude dobrá parta a pevná kostra?

To je výzva pro nové reprezentační trenéry. Třeba na těch základech zase vyrostou hráči světové extratřídy.