Po finanční stránce hrajeme krajský přebor
„Už můžeme být sebevědomí, i když finančně s Prahou soutěžit nemůžeme,“bilancuje po pěti letech šéf Národního divadla Brno Martin Glaser.
Do vedení divadla přišel Martin Glaser v listopadu 2013 po ročním bezvládí. „Umělci se tehdy do Brna nehrnuli. Dnes už máme hercům i režisérům co nabídnout a chtějí u nás pracovat,“shrnuje ředitel. Za týden čeká brněnskou divadelní scénu zásadní událost. Po roce a půl se slavnostně otevře zrekonstruované Janáčkovo divadlo, které vedle Mahenova divadla a Reduty pod Národní divadlo Brno patří.
Když jste nastupoval, chtěl jste dostat brněnské Národní divadlo mezi sebevědomé metropolitní scény, jakými jsou divadlo v Mnichově či Hamburku. Povedlo se?
Úroveň všech tří souborů – činoherního, operního a baletního – i energie, kterou divadlo dnes vyzařuje, se neuvěřitelně zlepšily. Laťka kvality stoupla výš, než by si většina lidí před pěti lety byla ochotná vsadit.
Takže už jste sebevědomou scénou?
Dnes už můžeme být sebevědomí právem. Opera dvakrát skončila na stupních vítězů v kategorii Divadlo roku v anketě českých divadelních kritiků, získali jsme ceny Thálie a začali jezdit na festivaly doma i v zahraničí. Naše inscenace jsou kvalitní a zajímavé, takže sebevědomí být můžeme.
Co považujete za největší úspěch?
Divadlo je tak obrovské a vyvíjí tolik aktivit, že by mi přišlo nespravedlivé říct jednu věc. Jsem pyšný na to, že uvádíme inscenace, na které se těší diváci i odborná veřejnost. A zvládli jsme i úkoly, s nimiž jsme při nástupu nepočítali – rekonstrukce Janáčkova divadla představovala obrovský zásah do chodu divadelního organismu, festival Divadelní svět jsme původně také neměli na svých bedrech. Jsem pyšný i na festival Janáček Brno, který za pět let vykazuje nesrovnatelně lepší výkony. Letos uvede kompletní jevištní dílo Leoše Janáčka a už teď víme, že bude mít rekordně vysokou návštěvnost i tržby.
Co se naopak nepovedlo?
Nepodařila se jedna zásadní věc. Nedokázal jsem přesvědčit město jako našeho zřizovatele ani ministerstvo kultury, že si brněnské Národní divadlo zaslouží větší finanční podporu. Provozní příspěvek se nezvyšoval více než deset let, přestože náklady rostou. Od města dostáváme více účelově vázaných peněz na pokrytí nárůstu platů a investovalo se do hanebně zanedbaných technologií a budov.
Mělo by se financování brněnského Národního divadla podle vás změnit a měl by se více podílet stát?
Byl bych hrozně rád, kdyby ministerstvo kultury splnilo slib, který je součástí závazného dokumentu o státní kulturní politice, a konečně vytvořilo zákon o veřejných kulturních institucích. Naše divadlo by pak mohlo být vzorovou institucí, která podle zákona začne fungovat. Na jeho provozu by se podílelo město, stát nebo i kraj. Bez změny se dál nepohneme. Město Brno pochopitelně nechce navyšovat příspěvek, když se stát podílí pouhými jednotkami procent. A nám dnes scházejí desítky lidí, kteří se kvůli úsporám v minulosti propustily a nové inscenace vznikají za nesrovnatelně horších podmínek, než mají podobně velké divadelní domy na západ, ale i na východ od nás.
Navázal jste v divadle na práci svého předchůdce Daniela Dvořáka, nebo jste se vydal vlastní cestou?
Nejsem revolucionář, takže jsem nedělal razantní a destruktivní kroky. Práce v divadle musí kontinuálně navazovat, i když s mnohým nesouhlasíte a máte odlišné priority. Přivedl jsem nové umělecké šéfy a tím jsem změnil umělecké směřování scény.
Zdůrazňoval jste potřebu oživit činohru v Mahenově divadle, která nebyla v dobrém stavu. Jak se během pěti let změnila?
Šéf činohry Martin Františák měl ze všech kolegů asi nejtěžší úkol. Jedna z nejčastějších otázek tehdy zněla: Co budete dělat s činohrou? A v drsnější verzi dokonce: Nebylo by lepší ji zrušit? Dnes už takové otázky nikdo neklade. Martinovi se povedlo do souboru získat skvělé herce i režiséry, což na začátku nebylo jednoduché. Lidi se sem nehrnuli. Dnes už máme hercům i režisérům co nabídnout a lidi u nás chtějí pracovat. Činohra je vnímaná jako soubor s velkým potenciálem a silou. A já se těším, jak ho promění její nový šéf.
Ano, brněnskou činohru od začátku roku povede současný dramaturg činohry Národního divadla v Praze Milan Šotek. Zkuste brněnské Národní divadlo srovnat s tím pražským. Co děláte jinak?
Srovnání je těžké. Nemá to moc smyslu ani uvnitř divadla, protože činohra potřebuje pro práci jiné podmínky než balet či opera. A Brno prostě není Praha. Přestože diváci i kritici očekávají, že spolu národní divadla budou přirozeně soutěžit, a my bychom rádi, po finanční stránce v Brně hrajeme spíš krajský přebor, i když bychom chtěli do první ligy. Rozpočtové možnosti na vznik nových inscenací a spolupráci se zahraničními týmy máme mnohem omezenější než kolegové v Praze.
Přiblíží se po příchodu nového šéfa činohry repertoár pražskému divadlu?
Nemyslím si, že by měl. Milana Šotka se mi podařilo získat právě proto, že představy vedení pražské činohry jsou jiné než jeho vidění divadla. Ty bude moci lépe uskutečnit v Brně. Posun nebude zásadní, protože jak Martinu Františákovi, tak Milanu Šotkovi jde o pěstování činohry jako divadla dramatu. Proměna bude patrná ve volbě titulů. Šotek bude volit texty se silnými situacemi, akcentovat podíl herců na výsledném inscenačním tvaru a zvát režiséry, kteří jeho program naplní. Věříme, že velká činohra má smysl a v tom můžeme být na české divadelní mapě specifičtí.
Jaké má brněnské Národní divadlo renomé ve světě?
Divadlo jsem bohužel nepřevzal s velkou sítí kontaktů a míst, kam by se jezdilo na festivaly. Povedlo se nám však odvést velký kus práce, který je vidět na výsledcích mezinárodního festivalu Janáček Brno. To je naše exportní loď do zahraničí. Přijíždí sem více diváků z ciziny a při jednáních se zahraničními kolegy cítím, že nás začali více vnímat. Operní soubor loni zazářil na festivalu v Hongkongu, balet v Šanghaji, což je velká reklama pro celou republiku. Svět baletu a opery je dnes otevřený a velmi internacionální. Zlepšení kvality se projevuje v tom, že se na konkurzy hlásí více tanečníků z celého světa. Limitují nás ale platové podmínky, kvůli kterým se umělci raději přesunou do divadel, která jim mohou nabídnout víc. A není to jen na západ od nás.
O brněnské divadelní scéně se letos na jaře hodně mluvilo v souvislosti s festivalem Divadelní svět a uvedením provokativních her chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Představení skončilo protestem přímo na jevišti. Budete po této zkušenosti při sestavování dramaturgického plánu festivalu opatrnější?
Bylo dobře, že jsme hry uvedli, protože dávaly smysl v dramaturgii minulého ročníku. Že vyvolaly takový ohlas, jsme nečekali. Nám nešlo o lacinou provokaci, ale chtěli jsme otevřít diskuzi.Téma příštího ročníku bude také svým způsobem třaskavé, protože se na něm naše společnost štěpí.
A prozradíte téma příštího ročníku?
Zatím jen řeknu, že se zaměříme na to, kdo jako občané tohoto státu a obyvatelé kontinentu jsme a kam směřujeme.
Uvedete opět nějakou provokativní hru?
Teď se domlouváme se zahraničními divadly a přiznám se, že záměrně hledáme texty, které novátorským způsobem reflektují současný svět. Když na festivalu budou nějaká kontroverzní představení, bude to jedině dobře.
Kauza kolem Divadelního světa rozvířila debatu týkající se politických snah ovlivňovat dramaturgický plán divadla. Objevovaly se názory, pokud město divadlo financuje, mají politici právo zasáhnout do programu. Co si o tom myslíte?
Myslím si, že pravidla by měla fungovat obecně. Když politik řekne, že chce ovlivňovat dramaturgický plán, nemůže se to vztahovat jen k jednomu představení, které se mu nelíbí. Muselo by to platit na všechny. A na místě je otázka, jak si to politici představují? Poté, co dramaturgická rada udělá svou práci, by dostali padesát DVD, zhlédli by všechny hry a pak by hlasovali? Nebo by přečetli patnáct scénářů a pak by hlasovali? To by nikdo z nich asi nechtěl dělat. Zasahování politiků do konkrétní dramaturgie je nepřípustné.
Zaznamenal jste za těch pět let politické tlaky a snahy zasáhnout do programu nebo fungování divadla?
Naštěstí ani jednou. Frljićovy hry byly opravdu výjimkou.
V Brně začne 17. listopadu festival Janáček Brno. Zahájí ho premiéra opery Příhody lišky Bystroušky. Ta zároveň slavnostně otevře zrekonstruované Janáčkovo divadlo. Jde s jeho otevřením vše podle plánu?
Naštěstí ano. Byť rekonstrukce není úplně hotová a na spoustě dveří visí cedule s nápisem „nevstupovat“, funkční část, tedy celé hlediště, jeviště, foyer a několik pater šaten jsou hotové. V neděli nás čeká první představení ve zkušebním provozu a 17. listopadu divadlo slavnostně otevřeme. Den poté budeme operu poprvé streamovat do celého světa v rámci projektu Opera Vision. Už není nic, co by tomu mělo zabránit. Je velký zázrak, že se to podařilo.
Na tuto sezonu připadají dvě významná baletní výročí. Labutí jezero uvedete ke 100. výročí prvního provedení v Brně a před 80 lety měl Romeo a Julie v Brně dokonce světovou premiéru. Balet ve vaší režii uvedete v novém provedení. Jaké bude?
Zatímco obnovená premiéra Labutího jezera získá novou a výpravnější scénografii v klasickém stylu, u Romea a Julie se pokusíme o současnou interpretaci a odrazovým můstkem se pro nás stalo téma rozdělené společnosti. Diváci by rozhodně neměli čekat kulisy renesanční Verony. Jsme na začátku zkoušení a premiéra bude 8. března.
A jak si představujete, že by mělo divadlo vypadat za dalších pět let?
Byl bych rád, kdyby bylo brněnské Národní divadlo vnímáno jako jedna z nejdůležitějších divadelních institucí v zemi. Jako místo udávající divadelní trendy.