Co po nich zůstane? Pes po nich neštěkne
Když zemřela naše teta Marta, bylo mně hodně, hodně smutno. Měl jsem ji rád, obdivoval jsem ji, i když jsem jí to asi nikdy přímo neřekl. Ale nejenže mně bylo smutno, obdivoval jsem, skoro bych řekl nechápal jsem šíři a hloubku jejího vzdělání a hlavně, že to vše její smrtí přišlo vniveč. (Krásná řeč, ta čeština – „vniveč“.)
Teta Marta byla historička, univerzitní profesorka, kterou bolševici postupně degradovali na učitelku češtiny devátého ročníku jedenáctiletého gymnázia. Nestěžovala si. Svobodná, bezdětná, integrální část naší sedmičlenné rodiny, plus pes a kočka. Mimo znalosti všech světových jazyků byla latinářka a částečně zvládla i řečtinu. Během svého relativně krátkého života si nejen dokázala udržet vysokoškolské vědomosti, ale také si je neustále doplňovat. Mám ve své fotografické paměti vrytý obrázek, kdy Marta sedí u okna a čte si nějakou historickou knihu ve švabachu nebo staré češtině a přitom plete svetr pro některého z nás čtyř dětí její mladší sestry Lydie. Marta mně, teenagerovi, ušila na míru šanžánový plášť a unikátní jeans. Paráda! Upéct cokoliv tradičního k Velikonocům nebo k Vánocům bylo pro ni samozřejmé. Na její skalku za plotem naší vilky na Dobešce, kterou rok co rok doplňovala a vylepšovala, se chodily dívat svátečně vypulírované rodinky či páry při nedělní poobědové procházce.
To byla Marta Jurenová, česká patriotka, věřící dcera evangelického faráře, kterému – když zakládal v německé Hustopeči českou školu – přidělil starosta pro ochranu dva četníky. Bez její nezištné přítomnosti si neumím představit naše mládí. Její moudrost, vstřícnost a shovívavost byla známa i mimo naši rodinu a přátele.
Bylo mně 18 let, když zemřela na rakovinu, po pouhých třech letech užívání si penze, a mne trápila otázka, kam zmizely její znalosti, vědomosti a životní zkušenosti, spálené na popel? Proč nebylo možné je předat někomu z nové generace, někomu, kdo by je dál kultivoval, obohacoval, doplňoval? Jistě měla obrovský vliv na nás, své synovce a neteř, a také na svou školní mládež, ale to by nemělo stačit. Proč není možné, aby po člověku, jako byla teta Marta, zbylo víc než vzpomínky, které časem vyblednou a zmizí? Proč nemá přímé pokračovatele?
Na druhé straně jsou lidé, u kterých je lepší, když po nich zbudou jen vzpomínky. Vzpomínky, které co nejrychleji vyblednou a vyšumí. Schopní, bystří, pracovití lidé, kteří se svou cílevědomou pílí vypracovali do významných pozic, ale v podstatě žijí jen pro uspokojení svého ega. Lidé, v jejichž případě je těžké odpovědět pozitivně na otázku, co dobrého jsi udělal pro bližního svého? U těch, domnívám se, je lepší, když nebudou mít své pokračovatele. Ať po nich zbude jen matná vzpomínka. A snad krátké zamyšlení, proč oni nedokázali nasměrovat svoji energii, svůj drive, pro nějaké všeobecné dobro.
Tento druh lidí dokáže vyniknout v jakékoliv době, v jakémkoliv režimu. Umí využít situace a naplno rozjet svoji osobní agendu bez ohledu na to, jaký dopad má jejich chování na společnost, na kvalitu života lidí kolem nich.
Mám na mysli dva konkrétní muže – Václava Klause a Miloše Zemana. Oba mohli být historicky zaznamenáni mezi ty, na které vzpomínáme rádi a s obdivem, jen kdyby dokázali krotit svůj suverénní pocit výjimečnosti a nadřazenosti. Co po nich zůstane? Místo aby byli pamatováni jako spolutvůrci moderní české společnosti, těžko budou historici hledat v jejich životě něco pozitivního. Škoda. Škoda jejich i škoda českého národa. Svět po nich totiž ani neštěkne.