Jak osud rozdělil a zase sjednotí slavná dvojčata
Po boku Mike Bryana neválí jeho bratr Bob, nýbrž Jack Sock. Staré časy ovšem brzy ožijí.
Patří k tenisu jako šálek čaje k sychravému londýnskému listopadu. Mike Bryan zase zvedl ruce a šel se na Turnaji mistrů obejmout se svým deblovým parťákem.
Dva duely, dvě výhry. Útok na titul zahájen. Nic nového? Kdeže: po jeho boku nestojí dvojče Bob.
Kdyby tihle dva měli společně stěhovat trofeje, potřebovali by kamion. Dobyli 116 titulů, 16 grandslamových. Vyhráli spolu olympiádu i Davis Cup. Teorii o nerozdělitelnosti dvojčat dovedli málem k dokonalosti, jenže člověk míní a život mění.
A tak v Londýně nastupuje Mike s Jackem Sockem. Byla to kuriózní volba z luxusu: poté, co se Bob zranil v Madridu, vybral si za parťáka jiného Američana. A hned spolu vyhráli Wimbledon i US Open! Bodově tak měl Mike právo nastoupit na Turnaji mistrů s oběma.
„S Jackem je to magická spolupráce,“uvedl Mike Bryan pro New York Times. „Ale zároveň pro něj vždycky byl prioritou singl. Ví, že zaplňuje místo, než se vrátí Bob.“
Rozhodně to nemyslí zle. Sock je bývalou světovou osmičkou i výtečným deblistou, klidně by spolu mohli hrát delší dobu – a pravděpodobně by dál sbírali úspěchy. Jenže volání krve neporučíte. Ani v tenisu, ani v životě.
Jak oživit symbiózu dvojčat
To, že Mike Bryan nyní řádí v Londýně a nebýt zranění, bylo by zde také jeho dvojče, je vítězstvím nad časem i nad původními plány.
Mike hodlal původně oznámit konec už loni na Australian Open. „Dokonce jsem měl nachystanou řeč, ale když jsme mířili za novináři, najednou mi říká: Počkáme do US Open, ne?“vzpomíná Bob.
Táhlo jim na 39 let. Vyhrávat turnaje pro ně kdysi bylo stejně snadné jako obout si ráno boty, ale tou dobou se trápili. A nejen tenisově.
„Naše synergie se vytrácela. Bylo to znát,“uznával Mike, jehož dusilo nepovedené manželství: „Nosil jsem si na kurt extra zátěž.“
Pak vztah ukončil a šel přechodně bydlet... Jistě, k Bobově rodině. Oba ožili. Na prahu čtyřicítky si dokonce najali kondičního trenéra a změnili rakety. Výhry přibývaly a na turnaji v Madridu nastoupili do finále – titul by znamenal vysněný návrat do role světových jedniček. Jenže Bob se zranil. Jeho kyčel se ocitla v tak zbídačeném stavu, že nebyl schopný ujít ani pár desítek metrů. Nutně musel na operaci.
Ale i zlé bylo k něčemu dobré.
Mike našel výtečnou dočasnou náhradu – a Bob další chuť. Zpětně totiž přiznávají, že pokud by tohle zranění nepřišlo, zvolili by asi cestu podle vzoru Peta Samprase: „Skončili bychom na vrcholu.“Nyní už pomalu hledí na Tokio 2020.
„Ale já raději nechci mluvit o žádném konkrétním datu,“říká Mike. „Dokud mě bude bavit každé ráno vstát a jít trénovat, vydržím. Jedinou jistotou je, že tohle chceme absolvovat spolu. Je to dohoda dvou.“
Dvě jedničky v jednom pokoji?
Mike Bryan dokonce hledání deblového partnera přirovnával k rande; nestačí jen to, že si oba rozumějí tenisově. Od Bobova zranění proto vyzkoušel pět spoluhráčů – a Sock tento „konkurz“jasně vyhrál.
„Pro mě to byla pocta. Vždyť se mi ozvala polovina nejlepšího páru tenisové historie,“usmál se Sock. Tituly s ním jsou první, u nichž je zvěčněn pouze jeden Bryan (samozřejmě bez smíšených čtyřher).
„Hřeje nás, že Mike vítězí. Ale drásá, že u toho kvůli zranění nemůže být Bob,“pronesl v létě jejich táta Wayne, který vše humorně popsal z rodičovského pohledu: „Každé dítě, co hraje tenis, chce být světovou jedničkou. A mít doma v jednom pokoji jedničku a dvojku zároveň, to by se přece hádali, ne?“
Od snaživých kluků to dotáhli mimořádně daleko. A ať už luxusní „záskok“Jacka Socka skončí jakkoli, symbióza dvojčat brzy zase ožije.