Život v permanentní revoluci

Generace, která strávila třetinu, půlku či snad dvě třetiny života za komunismu, prožila patrně nejvíc společenských proměn v celých dějinách lidstva. A bez tréninku.

Krátce po listopadu 1989 jsem se účastnil semináře, kde jsme vyplňovali test: Doženeme Západ za pět, deset, nebo patnáct let? Nejvíc lidí se klonilo k oněm pěti letům, nejméně k těm patnácti. Možnost zaškrtnout „nikdy“tam nebyla.

Permanentní revoluce je výmysl ruského bolševika Lva Davidoviče Trockého, toho, kterého dal zavraždit Stalin v Mexiku. Podle této „teorie“socialismus není nějaký konečný stav blaha, ale společnost se musí přeměňovat stále, za pochodu. To bylo pochopitelně sociální inženýrství hrubé podstaty.

My jsme se ocitli v permanentní revoluci toho dne, kdy u nás socialismus padl. Není to žádný hokuspokus, ale převratný běh světa volné soutěže.

Nadějné vyhlídky

V Dickensově románu mladík s nadějnými vyhlídkami skončí skeptický a utahaný životem, který mu žádný sen nevyplnil. Tak si dnes připadají mnozí, kdo před devětadvaceti lety měli vesmír u nohou. Padly všechny překážky, padly rychle a neodvolatelně. Tytam byly společenská schizofrenie a kolektivní úzkost.

Jenže přežít socialismus byl jen první předpoklad. Záhy vyšlo najevo, že neumíme to, co nazval Peroutka budováním státu (to je ten Peroutka, jehož článek Ovčáček stále hledá). Nastartovat ekonomiku podle monetaristických pouček profesora Klause nešlo jen tak. Zaostalost socialistické výroby a zejména neschopnost vyrábět pro trh a prodávat byly větší, než si kdokoli myslel.

Pračlověk v New Yorku

Noví, demokraticky zvolení politici převážně mysleli své poslání dobře. Valem jim však chyběla zkušenost a mnohým chuť a talent zabývat se věcmi státní správy. Většina ji chtěla moderní, pohodlnou pro občany i podnikatele, ale nevěděli, jak to udělat. A i kdyby věděli, nejspíš by to s neprofesionálními úředníky zděděnými z dob socialismu nezvládli.

Obrovskou příležitost vznikajícího trhu pochopili soukromníci a zahraniční firmy. Vznikaly obrovské majetky, často z nápadu a z píle, častěji ze spekulace a uplatnění informační výhody, kterou ostatní neměli. Mnohdy z přímé krádeže.

Nadšení lidí ustoupilo tradiční české skepsi a jízlivé beznaději. Havel tomu říkal „blbá nálada“a trvá to dodnes. Ta skepse se týká společenského života a možnosti hrát v Evropě první ligu. V osobním a profesionálním životě každý prožil nepřetržitou řadu převratů. Musel se neustále přizpůsobovat. Už sama svoboda a nejistota vyvolaly stres: Co když přijdu o práci? Jak si mám hledat novou?

Boom půjček a takzvaných bankovních produktů byl snad ještě horší. Za socialismu byla ekonomika domácnosti jednoduchá. Vzala se výplata, dala se do starých konzerv s nálepkami: jídlo, šaty, školní potřeby, otop a podobně. V novém světě složitých financí si připadal našinec jako lovec z doby kamenné v New Yorku. A tak lidé ve statisících upadli do dluhů a do neštěstí ne vlastní vinou, neboť se ocitli ve světě, kterému prostě nemohli rozumět.

A další věc: Dnes už se zdá, že to bylo vždycky. V devadesátých letech přicházely s dvacetiletým zpožděním první osobní počítače, budovaly se sítě, většina lidí musela totálně změnit své pracovní návyky, počítačová revoluce vlezla všude.

K tomu mobily a chytré mobily. Člověk byl zvyklý pracovat osm a půl hodiny a padla. Teď najednou musel být k dispozici šéfovi dvacet čtyři hodin denně. A že jsou šéfové, kteří vstávají ve čtyři ráno. Přidala se takzvaná firemní kultura, která mnohým připomínala nástěnky z dob ženy za pultem, ale museli se jí přizpůsobit.

A sotva si někdo s těmito revolucemi poradil, přichází okamžitě nová, pravděpodobně dramatičtější než ty předchozí. Na scénu se derou roboti jak vystřižení z Čapka. Budou mluvit a budou dělat všechno za nás. Veškerá fyzická práce se postupně ocitne v robotích chapadlech a prackách. Ze symbolu svobody a největší ikony dvacátého století, automobilu, se stane nudný automat.

Sociální sítě a internet likvidují noviny, které dávaly našemu světu určitou hierarchii. Vyznat se v informacích je takřka nemožné i pro profesionála. Žili jsme v představě, že velké peníze vydělá ten, kdo něco umí. Teď se stačí vyfotit na Instagram.

Změny, změny, změny

To vše se děje strašně rychle, každý rok, každý měsíc změna. Generace, která strávila třetinu, půlku či snad dvě třetiny svého života za komunismu, prožila patrně nejvíc společenských proměn v celých dějinách lidstva. Naši drazí sousedé v Německu či Rakousku na ně byli trénovaní, my nikoli.

Nezbývá tedy než zakončit optimisticky: Sice nehrajeme první ligu a Západ jsme za skoro třicet let nedohnali o píď, ale vzhledem k tomu, co všechno jsme prožili a přežili, jsme fakt dost dobří.

Buďme optimističtí: Sice nehrajeme první ligu a západ jsme za skoro třicet let nedohnali o píď, ale vzhledem k tomu, co všechno jsme prožili a přežili, jsme fakt dost dobří.