17. listopad: Nejsme už (tak trochu) jako oni?
Kytice s prezidentskou stuhou v koši, zasypaná vajgly. Motiv šibenice nad hlavami demonstrantů. A televizní trhák s tajně pořízeným záznamem nemocného syna českého premiéra. To byly letos tři asi nejsmutnější momenty slavnostního času kolem 17. listopadu.
Všechny tři připomněly časy úplně jiné. Jak za „vlády lidu“člověk nesměl položit kytku ke koni na Václaváku nebo na hřbitov ve Všetatech. Jak pracovní kolektivy podepisovaly výzvy „Psům psí smrt“. Anebo jak režim skandalizoval nepohodlné fotkami z jejich soukromí. Snad jediné pozitivní na těch třech výjevech je, že to všechno se dneska smí bez toho, že by vás zatkla policie nebo vaše děti nesměly studovat. Jakkoliv je to hloupé, trapné či nechutné.
Zažije ještě někdy tato země 17. listopad bez pískání, házení vajec, červených karet, bez toho, že by si někdo přivlastňoval památník na Národní třídě, dobojovával staré politické bitvy nebo si připravoval předpolí pro ty příští? Snad až skončí éra Zemana a Babiše? Sotva, vždycky tu bude někdo, kdo bude nějaké hlasité menšině vadit.
A 17. listopad s vyšponovanými emocemi je na to samozřejmě ideální.
Andrej Babiš jistě není symbolem listopadu 1989. Normalizační komunista, kádr z „pézetky“, člověk, na němž stále sedí stín podezření ze spolupráce s StB. Uspěl by asi za každého režimu, ale až ten svobodný mu umožnil vybudovat mnohamiliardové impérium. Kdyby jenom za to chtěl položit kytici na Národní třídu, má na to plné právo. Ne jako premiér, ale jako každý občan demokratického státu. A ne aby se musel k památníku plížit hodinu po půlnoci.
Je-li ale vylučování Babiše ze 17. listopadu snad alespoň trošku vysvětlitelné, v případě Miloše Zemana je to úplný pokus o přepsání historie. Prezidentovi lze vytknout tisíc věcí, ale je nezpochybnitelné, že otevřeně podvracel samotný fundament komunistického režimu v době, kdy drtivá většina jeho dnešních kritiků a momentálních „majitelů 17. listopadu“buď ještě tahala kačera, anebo prostě držela hubu a krok. Jestliže se dnes Zemanova zašpiněná kytice válí v koši a dav aplauduje Milanu Štěchovi, v roce 1989 členovi KSČ a předsedovi ROH v budějovické Škodě, a to jenom proto, že nemá rád Zemana a Babiše, je to podobné tomu, když se z učebnic škrtal Masaryk nebo se na slavné fotce s Klémou retušoval Vlado Clementis.
Ale dost už, snad nebylo všude tak zle… Prožili jste 17. listopad nějak klidněji?
U nás v Kladně byl svátek komorní: na náměstí svíčky, rodiče s dětmi, pár slov místního chartisty, kytary, krylovky, na konec samozřejmě Kubišové Modlitba. Moderoval to dredatý pirát, jehož rodiče v devětaosmdesátém možná ještě chodili do školy. V houfu lidé z různých partají, pro tento den taková politická ekumena. Pozdravil jsem se s místním poslancem ODS, proti mně stál ten skaut od Starostů, co mě tak naštval – jako první věc v politice se kvůli křeslu viceprimátora spojil s Okamurou. Ale i to je demokracie, kvůli tomu jeho svíčku do koše nehodím. Zvlášť ne 17. listopadu...