Jak národní tým uvěřil, že není zoufalou partou
Cítili se jako břídilové, kteří neumějí pořádně kopnout do míče. Courali se ze hřiště, oči zabodnuté do země a v hlavě jim rezonovalo: „Líp hrát prostě neumíme. Jsme trapní.“
Česká fotbalová reprezentace se v září zřítila na dno. Neškrtla si proti Ukrajině a dostala pět gólů od Ruska. Neměla chuť, perspektivu ani zastání. „Tohle je totální katastrofa,“bědoval záložník Jakub Jankto.
Utekly jen dva měsíce a ten samý Jankto vám poví: „Vrátila se pohoda. Zase jsme konkurenceschopní.“
Co se změnilo? Kde se národní tým naučil bojovat, když to ještě v září neuměl? Proč už najednou není ztracený?
Vysvětlení je snadné. Dostal šéfa, který si umí získat hráče na svou stranu. Trenér Jaroslav Šilhavý, který v těžké krizi vystřídal Karla Jarolíma, zvolil vhodný způsob, jak nevěřící obrátit na víru. Během tří zápasů získal tolik úspěchů jako jeho předchůdce za dvojnásobek času.
Necháme-li ještě naposledy promluvit mladého záložníka Jankta, dozvíme se: „Když se podíváte na zápasy, které jsme hráli za pana Jarolíma, tak tam byl vidět takový trochu chaos. Hráči pořádně nevěděli, kde mají běhat.“
Je samozřejmě krajně nevhodné říct, že by Jarolím neuměl trénovat. V branži patří k nejrespektovanějším, ze Slavie před deseti lety vytvořil ligového krále. Jenže u reprezentace narazil na svůj limit. Nežil s týmem natolik, jak by hráči potřebovali. V tom právě Šilhavý umí chodit. Není tak odtažitý, je přátelštější a otevřenější, zároveň však boss. Proto se mizerná atmosféra změnila v uvolněnou. A proto se reprezentace počínaje říjnem znovu vrátila do normálních časů.
Překvapivě vyhrála na Slovensku. Těsně prohrála na Ukrajině. A ve čtvrtek si přivezla sladkou výhru z Polska.
Přesně takové výsledky potřebovala, aby si ověřila, že i bez špičkových osobností se nemusí strachovat, jak dopadne. Přiznejme si, že český fotbal nenabízí žádnou skvostnou generaci, před kterou by si soupeři měli sednout na zadek. Nedvěd, Rosický, Koller nebo Poborský už dávno nehrají, následovníci tak dobří nejsou a snad kromě útočníka Schicka ani nebudou. Ovšem pořád se fanouškům nesmí stát, aby při sledování reprezentačních zápasů došli k závěru, že je to za trest. Bohužel závěrečné měsíce pod koučem Jarolímem přesně k tak trudným dojmům směřovaly. „Lusknutím prstu se to nezmění,“myslel si brankář Tomáš Koubek v září.
Nový trenér zázračně nelusknul, nýbrž zvolil správnější strategii a optimistický náhled. Rozjel se za hráči, aby jim vysvětlil, co od nich čeká. Kapitánskou pásku svěřil zkušenému záložníkovi Dočkalovi, který neztrácí sebevědomí ani po pár zbytečných chybách v rozehrávce. Do týmu taky zároveň začlenil přehlížené muže (stoper Čelůstka či záložník Pavelka), kteří se nenarodili s perfektní technikou, zato jsou prototypem fotbalových válečníků. A hlavně: Šilhavý všechny své hráče přesvědčil, že i výběr z průměrných jmen může hrát zajímavě, splní-li základní taktické pokyny a přidá-li upřímnou snahu, prachobyčejnou chuť a obětavost.
Teď zbývá, aby se do svěžího větru chytil ještě jeden důležitý faktor, kterým jsou fanoušci. Už dnes večer v pražském Edenu se ukáže, jak národní tým láká. Od 20.45 se hraje proti Slovensku, takže žádný béčkový zápas. Navíc to není přátelák, nýbrž poslední souboj v nové soutěži zvané Liga národů. Čechům stačí remizovat, aby se na úkor federálních bratrů zachránili ve druhé nejvyšší divizi. To všechno jsou důvody, proč by nám/vám fotbalová reprezentace neměla být lhostejná.