Anton Ondruš se na skok objevil v Česku a vzpomínal
Slzy velkého šéfa
Jsou setkání, která se nerodí snadno, a tohle rozhodně patří mezi ně.
Domluvit se na schůzce s Antonem Ondrušem, kapitánem fotbalových mistrů Evropy z roku 1976, je přetěžká věc: přes třicet let žije ve Francii, spoustu času tráví na cestách, i v osmašedesáti letech je na roztrhání.
Když už se objeví v Praze při pondělních oslavách sta let československého fotbalu, je v jednom kole. Obíhá spoluhráče a staré známé, na naše domluvené povídání najednou nezbývá čas: „Moc se omlouvám, musíme jet. Ale co jsem slíbil, to plním. Co se potkat jinde?“
A tak se za hodinku vidíme znovu: ve foyer hotelu ve spodní části Václavského náměstí, kde sedí s přáteli u kávy a konečně má v našlapaném programu chvilku klidu.
Trocha cestování po Praze se vyplatí, protože popovídat si s Ondrušem je vzácnost. Zatímco venku mrzne a za okny hotelu se míhají fanoušci mířící na večerní federální derby v Lize národů, chlapík v elegantním obleku a s pořád hustými černými vlasy ochotně vypráví.
Jak v Bělehradě s páskou na rukávu vedl tým k evropskému titulu.
Jak je jeho životní výhrou francouzská manželka Florence, se kterou má syny Tonyho a Lucase. Když během rozhovoru na displeji telefonu zasvítí její jméno, září mu oči.
Zato když přijde řeč na zlaté finále, derou se do nich slzy. Tak silná je vzpomínka na největší úspěch v historii československého fotbalu.
„Myslím na to často. Hodně často. Uff... Velké vzpomínky,“prohodí a dojetí ho přemůže tak, že se na chvíli odmlčí a musí promnout oči. Až potom tiše dodá: „To zlato jsme si tehdy zasloužili, ne?“
Jeho zásluha se nedá zpochybnit. Ze středu obrany týmu velel na hřišti, velký vliv měl i v kabině. Vždy platil za velkého šéfa, vůdčí schopnosti měl v sobě odmalička.
„Hej, moje slovo mělo váhu,“uvědomuje si. „Jinak to ani nejde, nemůže přece mluvit pět hráčů. Já každého respektoval, ale zavedl jsem jasné pravidlo: v reprezentaci nikdo nebude rozebírat ligové zápasy. Dřív s tím bývaly problémy, tak jsem řekl: Konec, neexistuje.“
I díky tomu tým začal šlapat. Dvaadvacet zápasů v řadě neprohrál, Ondruš jako jediný nastoupil do každého z nich. Vyhýbala se mu zranění, nedělal chyby, spoluhráči se o něj vždycky mohli opřít. Také si uměl vzít slovo v pravý čas.
„Před turnajem jsem věděl, že se můžeme pobít s každým. Ale o zlatu
jsem nemluvil, k tomu potřebujete i štěstí: jako když vám při karbanu přijde dobrá karta,“usměje se. „Zato po semifinále s Nizozemci jsem přišel do kabiny a začal burcovat: Chalani, finále je od toho, aby se vyhrálo. To se neprohrává!“
Snad i jeho řeč spoluhráče nabudila tak, že na Německo vlétli a brzy vedli 2:0. A když soupeř minutu před koncem vyrovnal na 2:2? V kabině se stejně pořád mluvilo odhodlaně: Nic se neděje, jedeme dál, stejně to zlato bude naše!
V prodloužení to nevyšlo, rozuzlení přinesly až penalty. Že půjde kopat i kapitán, s tím se počítalo, ale málokdo tušil, že i zdánlivě klidného Ondruše cestou k bílému puntíku drtily obrovské nervy.
„Největší v životě. Vždyť si to uvědomte: Kouká na vás celá Evropa, celý svět! Ale pořád jsem věřil. Sobě i spoluhráčům,“vybavuje si, zatímco mu zase vlhnou oči. „Pardon, pořád mě to ještě přemáhá. I po těch dvaačtyřiceti letech.“
Jakou kulišárnu chystá Antonín Panenka, který rozhodl finále drzým dloubákem, o tom kapitán vůbec nevěděl. Stejně tak ještě nemohl tušit, že ho bělehradský úspěch vystřelí mezi fotbalovou elitu Evropy: ve Zlatém míči za rok 1976 skončil na šestém místě.
Před ním pátý Michel Platini, za ním sedmý Johan Cruyff. Mohl se octnout v lepší společnosti?
„Těžko. Toho si obrovsky vážím. Bral jsem to jako důkaz, že jsem mezi nejlepší asi patřil, i když jsem si to pořádně nemohl ověřit.“
Snadno odtušíte, kam touhle poznámkou míří. Těžko se odhaduje, o kolik slavnější mohli bělehradští hrdinové být, kdyby je komunistický režim nepustil do zahraničí až po třicítce, na sklonku kariér.
Také o Ondruše byl zájem, nabídky měl i z nejprestižnějších adres.
„Chtěl mě Bayern, už jsem měl na stole smlouvu. To samé Stuttgart, Mönchengladbach. Zajímalo mě, kde je můj strop, chtěl jsem to zkusit,“vypráví. „Ale legálně to nešlo a o emigraci jsem neuvažoval. Škoda, to jediné mi v kariéře chybí.“
Jeho zásluhou zase zůstala neúplná sbírka německého lídra Franze Beckenbauera, ke kterému ho často přirovnávali.
„Když jsme se po Euru poprvé potkali, povídá: Kvůli vám mi utekla poslední chybějící trofej. Já na to: Ty už máš doma medailí plno, tahle prostě musela být naše! Jen se usmál, pak se z nás stali kamarádi.“
Kariéru Ondruš dohrával v Belgii, Francii a Švýcarsku, usadil se u Ženevského jezera, a protože slovenštinu už používá méně často, občas v mateřštině déle hledá slovíčka.
Domů ho to ale čas od času táhlo: v devadesátých letech byl chvíli prezidentem Slovanu Bratislava, při mistrovství světa v Jižní Africe zase velel reprezentaci jako manažer. Personou zůstal, ve fotbalovém prostředí pracuje dál.
„Dá se říct, že jsem na volné noze, ale práce mám dost. Hodně cestuju, naštěstí je už Evropa otevřená,“usměje se a koukne na hodinky: „Tím bychom mohli skončit, musím letět. Mějte se fajn!“