Pokořující diktát a britská čest
Sedmadvacítka EU bleskově odsouhlasila vzájemnou dohodu s vládou Theresy Mayové o závazných pravidlech budoucí obchodní smlouvy. Ta se teprve dojedná po vystoupení Británie z Unie za tři měsíce.
Je to pokořující diktát, protože za přístup na jednotný trh se musí podřídit současným i budoucím regulacím celní unie i fiskálním a sociálním pravidlům společného trhu. Premiérka po půldruhém roce vyjednávání prohrála téměř vše, oč usilovala. V lednu 2017 vyhlásila cíl vyjednat s Unií rovné partnerství, bezcelní neomezený obchod, kontrolu hranic (imigraci), možnost sjednávat obchodní smlouvy s celým světem, nadřadit parlament unijní legislativě a Soudnímu dvoru EU, stručně řečeno usilovala o návrat suverenity a svobodný obchod.
Výsledek je tristní a svým způsobem absurdní. Znamená totální podřízenost a na rozdíl od Lisabonské smlouvy má dokonce o případném odchodu Británie z nového „partnerství“rozhodovat sama Unie, ta totiž trvá s Dublinem na pravidlech jednotné regulace v Severním Irsku. Je to, jako kdyby Spojené království odcházelo z Unie bez budoucího práva vládnout části svého území. Eventuální pokus Angličanů o jiná tržní pravidla by znamenal de facto jeho odtržení a pravděpodobně i ztrátu Gibraltaru. Na Severním Irsku jim sice záleží pramálo, ale tento neuralgický bod je v přímém rozporu se suverenitou, o niž Mayová (údajně) usilovala a marně dnes tvrdí, že to prostě jinak nešlo.
Unie poněkud ustoupila v záležitosti kontroly ostrovních hranic a imigrace a možná by souhlasila se zrušením britského ročního tributu či výkupného za přístup na trh. Oba ústupky jsou nejisté, dohoda je pouze naznačuje a podrobnosti obchodní smlouvy se mají vyjednávat až do konce roku 2020. O návratu Británie do jejích výsostných vod a práva na výhradní rybolov se má také ještě jednat. Francie už vyjádřila nesouhlas.
Premiérčiny slabé argumenty
Dolní sněmovna bude v týdnu před minisummitem EU 13. prosince o dohodě hlasovat. Už nyní ji ze 160 konzervativních poslanců, kteří volili brexit, odsoudilo 90 jako potupnou kapitulaci a de facto brexit neexit, odmítlo ji i deset severoirských spojenců ve sněmovně za ohrožení územní celistvosti státu a šéf labouristické opozice Jeremy Corbyn ji prohlásil za nepřijatelný paskvil. Ten má však problém. Debatě o podrobnostech dohody se vyhýbá, protože labouristé kvůli brexitu ztratili miliony voličů a sám nikdy nebyl příznivcem členství v EU. Není zatím ochoten ani podpořit druhé referendum, jež prosazuje vedení jeho strany. Kochá se nadějí na porážku vlády.
Po nekonečné kritice poslanců se v parlamentu přece jen zmohla jedna dáma na slabou obranu dohody jako jediné možnosti, jež Británii zbývá. Mayová nepropadla malomyslnosti z téměř naprostého fiaska, vášnivě se vrhla do zřejmě předem prohrané kampaně a vyzvala Corbyna na televizní duel. Poslance z volebních okrsků, v nichž hlasovala většina voličů pro brexit, varovala, že ztratí své voliče i mandát, protože jiný brexit není možný a Británie by odmítnutím propadla buď do chaosu neřízeného odchodu, nebo by musela v Unii setrvat. Rozhodla se tyto voliče osobně přesvědčovat a dva týdny hodlá za nimi jezdit a vysvětlovat jim, že jinou volbu nemají. Svým poslancům také pohrozila, že riskují pád vlády a mohou vyvolat (čili prohrát) nové volby, což je nepravděpodobné, neboť premiérka abdikovat nehodlá. Pokud by její dohodu parlament masivní většinou zamítl, mohli by konzervativci vyvolat volbu nového lídra toryů.
V médiích se opět rozhořela zuřivá diskuse, tak jako během plebiscitu. Zastánci setrvání děsí národ katastrofou neřízeného brexitu. Sebemenší celní kontroly by vedly ke zhroucení obchodního provozu mezi ostrovem a kontinentem. Vlivný týdeník The Economist straší nemocnicemi bez léků, propadem celých průmyslových odvětví, zejména automobilového, a zemědělstvím bez dotací. Tvrdí, že by obchodní smlouvy se světem trvaly dlouhá léta. Unie by se podle něho chovala nepřátelsky. Dohodu považují za výsledek typicky anglického pragmatického kompromisu a řeči o zradě či kapitulaci Mayové odmítají.
Argumenty má Mayová opravdu slabé, kontrola imigrace z EU téměř ztratila smysl, hodnota libry klesla, ve střední Evropě je už delší dobu velký nedostatek zaměstnanců, a tak jen za poslední čtvrtletí se odstěhovalo z Británie 130 000 lidí. Kritici dohody katastrofický scénář odmítají a namítají, že je naprostou kapitulací, a teprve její odmítnutí by přinutilo Unii změnit pokořující podmínky, zvláště past vnitřní irské hranice. Hospodářské obtíže přiznávají, ale mají důvěru v budoucnost nezávislé země. Ozval se i premiérčin věrný souputník, bývalý ministr zahraničí Michael Fallon, že „potřebujeme odklad na 2–3 měsíce, tato dohoda přijatelná není, je to hazard, nemáme záruku ani plynulého obchodu, ani možnosti snižovat cla“. Problém spočívá také v premiérčině lživém tvrzení, že umožňuje mezistátní obchodní smlouvy mimo kartel Unie. Neumožňuje, jak tweetnul americký prezident Donald Trump: „Je výhodná pouze pro EU.“
Z pochopitelných důvodů se veřejná debata stále točí okolo obchodu a ekonomických potíží, jež by odmítnutí dohody způsobilo. V pozadí se skrývá spor anglických patriotů o samostatnost, odmítnutí kapitulace se stalo pro mnohé otázkou cti. Probouzí se historické vědomí tisícileté říše, která porazila Napoleona a ustála Hitlera. Jak dopadne hlasování za dva týdny, nevíme, to je v politickém rozvratu opravdu dlouhá doba, ale zásah amerického prezidenta se může ukázat jako zásadní.
Debata se sice točí okolo obchodu, ale v pozadí se skrývá spor anglických patriotů o samostatnost.