Zpověď florbalového střelce
Florbalista Milan Tomašík, jeden z nejlepších v Česku, mluví o smrti svých nejbližších.
Znovu je hledal očima. Jenže v sektoru, kde měli sedět, zůstávala čtyři prázdná místa. Oni pořád nikde. Třeba jen nestihli trajekt, uklidňoval se. Anebo si zrovna teď odskočili něco koupit.
Když je Milan Tomašík neviděl na tribuně ani po konci zápasu, na telefonu nenašel žádné zmeškané hovory ani vysvětlující zprávy, tušil, že je zle. Jeho spoluhráči zrovna skousávali prohru v superfinále švédské ligy, ale on nervózně vytáčel číslo babičky, aby od ní za pár vteřin slyšel děsivou zprávu. Že rodinná výprava měla vážnou nehodu v Německu a budoucí švagrová i strýc, který pro něj byl v posledních letech spíše otcem, jsou mrtví.
„Od té doby jsem jiný člověk. Změní to pohled na svět a vy rázem pochopíte, že jsou tu jiné věci, na kterých byste si měli zakládat.“
Od tragédie uplynulo pět let a věděli o ní jen blízcí. Teď, pár dní předtím než 30letý Tomašík nastoupí v Praze na mistrovství světa, poprvé otevírá 13. komnatu i veřejnosti. „Někteří si z toho mohou vzít, že nejsou sami, kdo prožívá tragédii. Že každý den se někomu změní život. Ale je potřeba si uvědomit, že život nekončí. A že nejdůležitější jsou vztahy s rodinou.“
Co se toho 13. dubna 2013 stalo?
Začnu obšírněji. Strejda s rodinou měli domek sto metrů od nás. Vídali jsme se denně, měli skvělý vztah, nicméně zlomový bod byl, když od nás v osmnácti odešel otec. Hodně mě to zasáhlo, protože jsem dost citově založený člověk. Já i brácha jsme se od té chvíle na strejdu (bratr maminky) upnuli a on se o nás staral. Když jsem potřeboval probrat jakékoliv věci, šel jsem za ním. A když jsem ve 23 letech odcházel do Švédska, podporoval mě. První rok na severu byl krušný a já měl chvíle, kdy jsem přemýšlel, jestli jsem udělal dobře. Strejda stál za mnou a říkal, že vrátit se můžu vždy, ale mám to zkusit vydržet. I na jeho popud jsem vydržel, až se to otočilo k dobrému.
Takže váš velký fanoušek?
Ano, oddaný. Jezdil na všechna mistrovství světa, byl na důležitých zápasech, finále. A právě když jsme v roce 2013 hráli s Dalenem mé druhé superfinále ve Švédsku, rozhodli se s mou mamkou, bráchou a jeho snoubenkou autem přijet do Malmö. Už před zápasem si ale nevyzvedli lístky, volal jsem jim, psal, ale nedostal žádnou odpověď. Přišlo mi to divné, ale nepřikládal jsem tomu váhu. Až po zápase, když jsem přišel do kabiny, jsem věděl, že je to divné. Zavolal jsem babičce a ta mi řekla, že měli v Německu nehodu. Že se stala tragédie a strejda a bráchova přítelkyně zahynuli. Poprvé v životě jsem zažil opravdový šok. Hned mi zavolali psycholožku, hodinu se o mě starala a klub zajistil, abych mohl ráno co nejrychleji odcestovat domů.
Neumím si představit ty chvíle.
Pořád tomu nevěříte, nechápete a brečíte. Nepřeji nikomu zažít takovou tragédii. Člověka to zasáhne, změní a já jsem od té doby jiný. Neříkám, že mi ta událost pomohla, ale vyvinul jsem se. Naštěstí máme silné rodinné pouto a v blízkosti nejbližších to bylo nejlepší.
Jak na tom byla maminka a bratr?
Oba zázrakem vyvázli jen s lehčími zraněními. Mamču přivezli den nato, měla zlomený kotník a odřeniny. Na jednu stranu jste šťastní, že tady mamka a brácha jsou, na druhou vám nikdy z hlavy nevymizí ta tragédie. Mohlo to dopadnout ještě hůř, mohlo to dopadnou líp. Ale bohužel to potkalo zrovna nás.
Víte, co bylo příčinou?
Tolik jsem se nezajímal o vyšetřování, ale prvotní informace byla, že měl strejda mikrospánek a najel autem zezadu pod kamion.
Ptal jste se: proč právě on?
Kladete si milion otázek. A přiznám, že jsem se docela dlouho sám z té tragédie obviňoval. Říkal jsem si: Kdybych nebyl ve Švédsku, kdybychom nehráli finále... Pak pochopíte, že to člověk neovlivní. Celý život mě podporovali, jezdili za mnou a stát se to mohlo kdekoliv. Ptáte se, proč se to stalo vám, ale samozřejmě na to nepřijdete. Nakonec si smutně odpovíte, že to tak prostě chodí a i takový je život.
Zvažoval jste, jestli neskončit s florbalem? Že on za vše může...
Tak daleko jsem nešel. Samozřejmě zjistíte, že sport není všechno, ale dělám ho proto, abych v něm něčeho dosáhl, abych se tím bavil. A vím, že rodina se mnou ty sportovní okamžiky prožívá, takže mě to jen utvrdilo, že mám pokračovat. Florbal nám přinášel radost a další krásné chvíle přinesl i po té nehodě. Když jsme loni s Boleslaví hráli v Ostravě superfinále, přišla na něj celá rodina včetně tety. My vyhráli a bylo to nádherné. Ano, určitě bych všechno vyměnil za to, aby byli strejda i Kačka živí, jenže tak to nefunguje! I když chvíli jsem florbalově pochyboval.
Jak?
Zvažoval jsem, že skončím ve Švédsku a vrátím se do Ostravy, abych byl s rodinou. Ale s bráchou a prarodiči jsme si řekli, že bude lepší, když zůstanu ve Švédsku. Že by to tak chtěl i strejda, abych se tam zlepšoval a rozvíjel. A až dospěju k názoru, že se chci vrátit, ať to udělám. Ale ať se rozhodnu sám za sebe, k čemuž došlo loni. Tehdy jsem byl na nějakém sportovním vrcholu (švédská liga je nejlepší na světě a Tomašík navíc působil v elitním klubu) a po té tragédii jsem začal ještě intenzivněji trénovat, ale hned v srpnu jsem se na turnaji v Praze zranil. Byl to zkrátka nepovedený rok. Musel jsem začít nanovo, ale věděl jsem, že toho nenechám. Nepoložilo mě to, i když by s tím asi hodně jiných lidí raději seklo.
Po tragédii jste musel být rozpolcený: potřeboval jste pomoc, ale zároveň musel pomoct tetě, mamince, bratrovi...
Bylo to těžké. Jsem typ, co se uzavře do sebe a problémy s nikým moc neřeší. Snažil jsem se pomoct, jak jen to šlo, ale člověk je v tu chvíli tak slabý a malý, že ho nenapadají žádná povzbuzující slova. Bojí se cokoliv říct, spíš jen truchlí. Snažil jsem se pomoct bratrancům, prožíváme to spolu, byť se o tom nebavíme. Říká se, že čas zahojí rány. Ano, čas pomůže, ale nikdy ty rány nezahojí. Měli jsme ho odjakživa skvělý a jen se utvrdil. Je to můj nejbližší člověk. Je starší o tři roky a jsme typičtí sourozenci – bydleli jsme spolu v pokoji a chvíli se milovali a chvíli nenáviděli.
Právě on ve velmi zdařilém videu Českého florbalu, kde jména nominovaných na světový šampionát v Praze oznámili lidé, kteří jejich kariéru nejvíce ovlivnili, vyřkl to vaše.
Bylo to logické. Ale kdyby tady byl strejda, řekne to jméno on. Víte, taťka mě podporoval do určitého věku, ale od mých patnácti už měl jiné zájmy, aniž bych to zaregistroval. Ale strejda měl ke sportu nejblíž z rodiny, takže mi ve spoustě věcí pomohl.
Vyčítal jste tátovi odchod?
Vyčítal. Na druhou stranu vím, že to, že celý život strávíte s jedním partnerem, je idylka, která se nestává často. Rozhodl se, jak se rozhodl. Mohl se s námi o tom víc pobavit a nemusel se chovat, jak se choval. Že odešel, mu nezapomenu do konce života. Ale tak to někdy chodí. A když nás opustil, stal se strejda mým druhým tátou.
Dlouhodobě patříte mezi nejlepší tuzemské hráče, ale český florbal o všech těch událostech nevěděl.
Toto je první rozhovor v Česku, ve kterém o tom mluvím. Ve Švédsku mi kvůli tomu volalo hodně novinářů, ale bylo to čerstvé a já se o tom nechtěl bavit. Jen jednou jsem krátce přiznal, že se mi něco stalo, co mě hodně zasáhlo. Nic konkrétního. Kromě blízkého okolí o tom nikdo nevěděl. A proč taky? Vy taky své problémy nechcete ventilovat venku, ani by se to nehodilo.
Babička mi řekla, že měli v Německu nehodu. Že se stala tragédie a strejda a bráchova přítelkyně zahynuli. Zažil jsem opravdový šok.
Jste od té doby empatičtější? Třeba vašeho spoluhráče Martina Tokoše zasáhla rovněž vážná rodinná situace – nechal angažmá ve Švédsku, protože mu umřela maminka a musel se postarat o mladšího bratra.
Jsem citlivý člověk a jenom mě to v té empatii utvrdilo. Martinovi jsem v těžkých chvílích pomáhal, probíral to se mnou. Když si tím projdete, umíte nějak pomoct, byť ta největší tíha je stejně na člověku, kterému se ta tragédie stala. Musí se s tím vypořádat sám a záleží na jeho síle. I toto moje vyprávění těžko změní pohled člověka, kterého neštěstí potkalo, protože on už tu bolest v sobě má. Ale třeba budeme jen sdílet svůj pohled a i to může pomoct.
Teď vás čeká páté mistrovství světa. Poprvé si ho zahrajete doma, před rodinou.
Je to reprezentační vrchol a mí blízcí, kteří mě podporují, tím budou celý týden žít. A jsem rád, že jsem se i pod novým trenérem do výběru dostal. Loni jsem měl podařenou sezonu se zlatou tečkou. V létě se mi dařilo na turnajích, ale najednou jsem se po jednom soustředění necítil dobře. Týden jsem ležel, pak šel na testy a našli mi boreliózu. Dva měsíce jsem nemohl trénovat, takže mi bliklo hlavou, že je konec. Kouč Kettunen lpí na fyzičce, proto jsem poslední měsíc a půl trénoval víc než normálně a nakonec se na šampionát dostal. Ani to moc lidí o mně neví.
Mohlo za to klíště?
Neobjevil jsem si ho, ale doktor říkal, že to ve výjimečných případech může být i z komárů, kteří sají krev z nakažených zvířat. A že když se to chytne ve včasném stadiu, je to na tři měsíce. Když pozdě, mohou být následky do konce života. Říkal jsem si, že to po tom všem nemůže být pravda, ale taky jsem se s tím porval. Když se k tomu onemocnění přistoupí, jak má, věci se obrátí. A já věřím, že to platí i v životě.