Žádné spojování. V demokracii musí řinčet zbraně

Za klišé by se mělo věšet ne proto, že jsou oposlouchaná, ale proto, že zavádějí na scestí. Jedna z nejškodlivějších floskulí dneška praví, že je třeba „společnost spojovat, nikoliv rozdělovat“. K šermování s ní řečníky inspirují konfliktní politici, obří přehlídkou „společnostspojování“bylo nedávné výročí sametové revoluce. Tenkrát se prý necinkalo klíči proto, aby se národ rozdělil, ale aby se stmelil ve všeobjímajícím souzvuku všech se všemi a nade vším.

Je otázka, co k takové úvaze vede, protože je to naprostý nesmysl. Patrně za to může jiné, starší klišé. Právě klišé o sametu. Falešný příběh o tom, jak si lidé se svíčkami a květinami vyzpívali ekonomický pád sovětského impéria. Všechno to tehdy bylo takové plyšové, všichni se měli rádi, nikdo nikomu nenadával, a tak by to mělo i zůstat.

Zhoubnost tohoto omylu je velká, protože přechod od totality ke svobodě interpretuje nejen nepřesně, ale úplně obráceně – jako cestu od různosti k jednotě. Ve skutečnosti šlo o skok od stejnosti k pestrosti, od jednoty k rozdělení, od tichého souhlasu k veřejnému sporu.

Konflikt je totiž základní a první podmínkou demokracie, její životní nutností. Bez sváru by demokracie nebyla, demokracie je a vždycky byla organizovaným konfliktem. Lidstvo nikdy nenašlo jiný způsob, jak zachovat svobodu jednotlivců, než je právě veřejný konflikt. Je to proto, že svoboda se projevuje volbou, tedy růzností názorů, postojů, hodnot, potřeb i cílů. Konflikt je jediný způsob, jak tuto volbu zachovat, a demokracie je postup, jak spolu mohou tyto různé přístupy bojovat, obhajovat se a vedle sebe přežívat. Zákony, zvyky a mravy dávají těmto bojům mantinely, kdyby však svár skončil, zasvé by vzala i demokracie a svoboda.

V listopadu před devětadvaceti lety se tedy otevřela příležitost právě k veřejným konfliktům, které chrání svobodu, rozevírají se nad ní jako deštník. Skončila éra, kdy si všichni mysleli a dělali totéž, a začala epocha, v níž si každý myslí a dělá to, co uzná za vhodné. A aby se konflikt nezastavil a svoboda nezadrhla, musí své zájmy také hlasitě prosazovat, bojovat za ně, přít se, volit proti ostatním, psát do novin, že soused, s nímž tehdy na náměstí cinkal klíči, vykládá blbosti.

Autoři ústavy naštěstí sametovému kýči nepodlehli a demokracie v jejich pojetí od začátku vyrůstá z organizovaného konfliktu. Do Sněmovny se volí poměrným systémem, k ustavení vlády je v ní třeba poskládat většinu, celé to zpoza rohu jistí Senát, který se obměňuje postupně, po třetinách. Když se přes noc vystřídají poslanci a komoru ovládne jeden tábor, Senát kyvadlo přidržuje, aby se nerozbilo o zeď.

Ve střehu všechny drží prezident, který sleduje vlastní zájmy. Podobně v obcích a krajích se pořád něco sváří, vítězí se a prohrává. Ti, kdo dávali demokracii pravidla, tedy věděli, že v ní musí a budou řinčet zbraně, aby v zemi zůstala různost a s ní i svoboda.

Při řinčení zbraní často padají rány a nejeden bojovník konflikt uměle vyostřuje, aby z něho profitoval. Obranou proti tomu však není „společnostspojovat“a odevzdávat její svobodu diktátorům, ale jít s takovými podvraťáky do toho boje. Tasit zbraně a soutěžit.

Za rok bude velké výročí Listopadu. Každému, kdo si přijde na Národní třídu poplakat, jaké to tehdy bylo, když se komunista s katolíkem objímali na náměstí, se sluší popřát, aby se nedožil doby, kdy se národu zase vrátí jednota. Kdy se bude společnost znovu na pokyn spojovat, nikoliv svobodně rozdělovat.