Když se služební cesta nevydaří
Jedete-li vlastním autem, začíná vaše pracovní cesta už v garáži, říká advokát Ladislav Jouza
Přichází počasí, že by psa nevyhnal, a tak sedá do aut daleko víc lidí než obvykle. Raději postojí v kolonách, ale v teple a pohodlí, než aby přešlapovali v nečase na zastávce městské hromadné dopravy. Jenomže i z pohodové jízdy se náhle může stát problém. Například když cestou nabouráte nebo vám auto zaparkované před firmou vykradou. A co když se vám něco stane ve firemním autě na služební cestě? „V řadě případů totiž jde o pracovní úrazy, a potom platí výhodnější právní úprava,“vysvětluje odborník na pracovní právo Ladislav Jouza. Bez souhlasu zaměstnavatele
Zaměstnanec použil k pracovní cestě vlastní auto, ale zaměstnavatel mu k tomu nedal souhlas. Došlo k nehodě a ke škodě na vozidle. Nehodu zavinil zaměstnanec. Nahradí zaměstnavatel škodu na vozidle?
Zákoník práce výslovně uvádí, že zaměstnavatel neodpovídá za škodu na dopravním prostředku, které použil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.
Vždy tedy jde o pracovní cesty. Určil-li zaměstnavatel k této cestě například hromadný dopravní prostředek a zaměstnanec použil – byť z vážných důvodů – svoje vozidlo a došlo k nehodě, zaměstnavatel žádnou odpovědnost nemá. Uplatní se uvedené ustanovení zákoníku práce. Pokud by nehodu zavinil někdo jiný, například protijedoucí řidič, může poškozený svůj nárok uplatňovat na něm. Nevyslovil-li zaměstnavatel souhlas s použitím vozidla k pracovní cestě, nemůže zaměstnanec uplatňovat nárok na náhradu škody na vozidle. Může však uplatňovat nárok na náhradu škody na zdraví, ke které došlo v důsledku pracovního úrazu. Odmítnutí použití vozidla
Zaměstnavatel odmítá dát souhlas některým zaměstnancům na použití vlastního vozu k pracovní cestě. Je povinen své rozhodnutí odůvodnit?
Svůj souhlas či nesouhlas s použitím vozidla k pracovní cestě může například zaměstnavatel spojovat s existencí havarijní pojistky vozidla, s nezkušeností řidiče, bezpečností provozu, povětrnostními podmínkami, technickým stavem vozidla apod. Důvod nesouhlasu s použitím vozidla nemusí však zaměstnanci sdělovat, jednoduše mu odmítne podepsat „cesťák na auto“. Infarkt za volantem
Při služební cestě z Prahy do Brna řidič osobního auta prodělal infarkt myokardu. Jde o pracovní úraz?
To je jeden z mnoha případů vážného onemocnění (v právní mluvě úrazu) řidiče. I když nejde o řidiče z povolání, je nutno takový úraz při splnění zákonných podmínek posuzovat jako pracovní.
Podle soudní judikatury musí infarkt myokardu být důsledkem náhlého vypětí sil, velké námahy a nezvyklého úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenní vykonávané práce (například práce v přesčasech). Bezprostřední příčinou vyvolávající infarkt myokardu je psychické nebo fyzické trauma. Konečné slovo při posuzování příčin úrazu má vždy lékař-znalec.
Je-li infarkt lékařem potvrzen jako pracovní úraz, má zaměstnanec nárok na náhradu škody od zaměstnavatele. Jde například o bolestné, náhradu mzdy spočívající v rozdílu mezi průměrným výdělkem a nemocenskými dávkami, případně o náhradu ztížení společenského uplatnění a úhradu rozdílu mezi výdělkem na dřívějším a novém pracovišti, pokud byl zaměstnanec převeden na jinou práci. Poškozené auto na parkovišti
Zaměstnavatel zřídil v areálu firmy parkoviště, které není hlídané. Odpovídá za případnou škodu na zaparkovaném vozidle?
Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do zaměstnání a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém.
I když je automobil nejrozšířenějším dopravním prostředkem a lidé s ním dojíždějí do zaměstnání, není z legislativního pohledu považován za věc, která se „obvykle nosí do zaměstnání“. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, tak zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10 tisíc korun, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec.
Zaměstnavatel by měl povinnost hradit celou škodu na vozidle, pokud by je převzal do zvláštní úschovy. Tím se myslí hlídané parkoviště zřízené zaměstnavatelem pro tento účel.
Ale pozor! Zvláštní úschovou není ani parkoviště v areálu zaměstnavatele v dohledu vrátného nebo hlídače. Pokud by však nadřízený zaměstnanec uložil vrátnému hlídat přesně určená auta, případně všechna zaparkovaná vozidla, šlo by o převzetí „věci“do zvláštní úschovy. Jízda v autě není přesčas Vysíláme zaměstnance na pracovní cesty jejich vlastními vozidly. Čas strávený jízdou v autě zpět často přesahuje jejich stanovenou denní pracovní dobu. Jak máme tuto dobu odměňovat a započítávat, jde o přesčas? Dobu, po kterou zaměstnanec na služební cestě neplní pracovní úkoly, ale která spadá do jeho stanovené pracovní doby, je překážkou v práci na straně zaměstnavatele (například jízda dopravním prostředkem v průběhu pracovní doby, čekání mezi spoji, zajišťování ubytování, obstarávání jízdenek apod.) Za takto zameškanou dobu náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Za čas strávený na pracovní cestě mimo stanovenou pracovní dobu, například při cestování, čekání na spoj apod., mzda ani její náhrada nenáleží. Jestliže má tedy zaměstnanec například pracovní dobu od 7 do 16 hodin a vyjede z místa výkonu práce nazpět ve 14 hodin, náleží mu za dobu od 14 do 16 hodin náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Za dobu jízdy po 16. hodině mzda ani její náhrada nenáleží, neboť nešlo o výkon práce. Úraz v garáži
Zaměstnanec před jízdou na služební cestu vlastním vozidlem šel do garáže a připravoval si vozidlo. Přitom se zranil. Jde o pracovní úraz?
Jede-li zaměstnanec na pracovní cestu vlastním vozidlem, začíná mu služební cesta okamžikem, kdy nasedl do tohoto dopravního prostředku.
Má–li vlastní auto v garáži, cesta do ní není pracovní cestou, ale cestou do zaměstnání. Před vyjetím musí však řidič vykonat některé nezbytné a nutné úkony. Jde například o zkontrolování stavu oleje, brzdové kapaliny, světel, pneumatik a podobně. Utrpěl-li úraz při této činnosti, jde o úraz pracovní.
Tato skutečnost vychází z paragrafu 274 zákoníku práce, podle něhož v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení.
Konečné slovo při posuzování příčin úrazu má vždy lékař-znalec.