Domů jsem vezl 500 lahví vína. Kamionem

Vladimír Šmicer vzpomíná na Bordeaux Slavia proti Bordeaux, to je pro Vladimíra Šmicera velký zápas. Sledovat ho bude jen na dálku.

Užívá si sluníčko, pohádkové pláže, pohodu na golfovém greenu. A přece by možná dnes večer raději byl pod zataženou oblohou na francouzském jihozápadě.

Jeho Slavia hraje Evropskou ligu proti jeho Bordeaux – a Vladimír Šmicer u toho nebude.

„Mrzí mě to. Moc jsem si před losem přál, aby Slavia dostala právě Bordeaux, abych tam s ní mohl letět a podívat se na nový stadion,“pokrčí rameny. „Ale se starou gardou Liverpoolu máme týdenní turné na Mauriciu, kde jsem dopředu slíbil účast.“

Vážně byste byl radši v Bordeaux?

Na Mauriciu už jsem byl a třeba ještě budu, zatímco Slavia s Bordeaux nebude hrát možná už nikdy. Zkusím přenos chytit přes internet, ale to není ono. Rád bych se zas potkal se známými, takhle budu držet palce jen na dálku.

Že budete přát Slavii je jasné. Jak vzpomínáte na Bordeaux, kde jste po odchodu z Liverpoolu hrál dva roky?

Osobně to angažmá beru jako zklamání. Po půl roce jsem se dost vážně zranil, přetrhl jsem si podkolenní šlachu, rok jsem stál a trápil se. První diagnóza byla chybná, mělo se to léčit jinak – i proto mi nikdo v klubu nic nevyčítal, věděli, že to byla smůla. Vždyť já kvůli tomu přišel i o mistrovství světa.

Velký pech.

Měl jsem zrovna nejlepší formu, dokonce ze mě v Bordeaux po třech měsících udělali kapitána. O to to bylo horší. Když jsem klukům z reprezentace říkal, že nemůžu jet, brečel jsem. Věděl jsem, že mistrovství světa už si nikdy nezahraju.

Chápu, že to vám vzpomínky na Bordeaux kazí.

Vím, že jsem měl na to, abych týmu dal daleko víc. V prvním půlroce jsem poznal, že to jde, všechno klapalo, vážili si mě tam. A upřímně, šel jsem tam i s tím, že na konec kariéry chci hrát v pěkném městečku, kde se dobře žije. Nechtělo se mi po konci v Liverpoolu jinam do Anglie, i když mě lákal West Ham nebo Fulham.

Taky Sparta, ne? Tehdy v létě 2005 se psalo, že vás chtěla.

Fakt? Už si ani nevzpomínám, ale určitě bych nešel. Ve Slavii jsem byl od čtrnácti a hodit to za hlavu? Naštěstí nejsem ten typ. Ale ze Sparty jsem měl nabídku v jednadvaceti. Končila mi smlouva, byl jsem v reprezentaci a doufal, že si polepším – tehdy opory Slavie braly sedmdesát tisíc. Jenže šéfové mi nabídli pětadvacet.

Prosím? Jako reprezentantovi?

Fakt. Když jsem to vyprávěl později klukům v Liverpoolu, nechápali. Byl jsem zklamaný, čekal jsem víc, do toho se ozvala Sparta a nabídla mi sto padesát tisíc – na tu dobu obrovské peníze. Už jsme seděli se sparťanským manažerem Pepou Chovancem, tříletá smlouva byla na stole, ale já prostě nemohl. Řekl jsem si: kašlu na peníze, podepíšu ve Slavii na rok a hotovo. Ale Slavia prohloupila, mohli mi dát víc peněz a dlouhodobější smlouvu a vydělali by na mně. Po stříbrném Euru 96 by se jim to stokrát vrátilo.

Takhle jste po roce odešel zadarmo do francouzského Lens. Pomohlo, že jste se předvedl v semifinále poháru UEFA právě proti Bordeaux?

Vyhlédli si mě už v osmifinále, které jsme hráli právě proti nim. A smlouvu jsem podepsal po čtvrtfinále v Římě, takže jsem měl před Eurem jistotu. Ale semifinále mám samozřejmě taky v živé paměti.

Viděli jste se už ve finále? Pro Slavii i celý český fotbal by to byla historická věc.

Měli jsme to v hlavě. Ale v prvním utkání jsme měli dva tři kluky vykartované. A Bordeaux, to tehdy byla třída. Poprvé jsem viděl Zidana, už tehdy na Strahově ukázal tu svou koloběžku. Ale stejně jsme si věřili a mrzí mě, že to nevyšlo.

Má současná Slavia na to, aby vás napodobila?

Poučila se z chyb, které udělala loni v létě, teď má tým vyvážený a silný. A v Evropské lize se každý rok vyloupne někdo, kdo překvapí a dojde daleko. V Lize mistrů je to těžké, v Evropské lize to jde: dá se hrát otevřený fotbal. Slavia by klidně třeba do čtvrtfinále mohla dojít, když bude mít štěstí na los.

Tím se vracíme k Bordeaux. Když se ozvalo, neváhal jste?

Byl jsem nadšený. Krásné počasí, jídlo, víno, příjemný klub. Všechno fungovalo, tréninkové zázemí bylo bezvadné, fanoušci skvělí a pohoda se promítla do týmu – vždyť jsme v lize skončili druzí za bezkonkurenčním Lyonem. Ale mrzelo mě, že jsem tomu nemohl víc pomoct.

Přesto vás Bordeaux i po dvou letech chtělo dál, viďte?

Ještě mi nabízeli smlouvu na rok, byl bych placený podle odehraných zápasů. Ale já vůbec nevěděl, jestli noha vydrží, nebo ne. Než abych sebe i ostatní držel v nejistotě, radši jsem se ve čtyřiatřiceti vrátil domů. Říkal jsem si: zatrénuju si se Slavií, a když uvidím, že to půjde, zkusím ještě něco v teple, kdyby se ozvali třeba z Dubaje... Ale nakonec mi větší smysl začalo dávat to, že zůstanu. Uzavřu kolečko tam, kde začalo.

Neměl jste obavy? Slavia tehdy spíš živořila.

To je fakt, problémy s výplatami, slepovaný tým. Ale nevadilo mi to, spíš jsem koukal na sebe, jestli tomu mám co dát. Trénoval Karel Jarolím a já měl obavy, abych pod ním vůbec přežil přípravu (úsměv). Nakonec jsem to zvládl, vrátil jsem se, všechno klaplo. Ale vůči Bordeaux mi to pořád bylo trochu líto. Kromě fotbalu bylo všechno super.

Jak se vám ve Francii žilo?

Měli jsme krásný barák, pořád pěkné počasí, nic mi nechybělo. Vínečko, sejříčky, příjemní uvolnění lidi. Měl jsem to z domu patnáct minut na stadion, do tréninkového centra i na letiště, což jsou pro fotbalistu tři základní místa. Ze životního pohledu nejlepší angažmá v kariéře, navíc pohodička, skoro žádný tlak.

Rozdíl proti Liverpoolu, že?

Obrovský. V Bordeaux jsme hráli v klidu druhý flíček, a když se prohrálo, šéf řekl: kluci, nevadí. V pohodové atmosféře jsme uhráli druhé místo a postup do Ligy mistrů, kde nám navíc nalosovali Liverpool. Sice jsem kvůli zranění nemohl hrát, ale bylo hezké vidět, jak tam na mě vzpomínají.

Nakousl jste víno, Bordeaux je vyhlášená oblast. Stal se z vás expert?

To ne, ale přičichl jsem k tomu, protože jsem věděl, že už si to v téhle fázi kariéry můžu dovolit. Prezident klubu měl tři chateau – vinařské usedlosti. A když jsme po dvaceti letech porazili Marseille, měl druhý den ráno každý na svém místě v kabině basičku s dvanácti lahvemi.

Pěkná odměna.

Trochu mě to nastartovalo a začal jsem o tom číst knížky, občas jsem navštívil nějakou vinici a koukal, jak se víno správně pěstuje. Seznámil jsem se s vinaři, učili mě koštovat. Nejdřív jsem nechápal, jak poznají rozdíly, pak jsem pochopil.

Ano?

Jeden z nich mi řekl: Jako ty denně

kopeš do balonu, tak já každý den poctivě ochutnávám. Musíš se k tomu propít! (úsměv) Na takovou úroveň už se nedostanu, ale něco o vínu snad vím. Už proto, že před sezonou jsme do kabiny dostali list s cenami nejlepších místních vín speciálně nastavených pro nás. Všechno aspoň o polovinu levnější než v obchodech, takže jsem celkem nakoupil asi pět set lahví.

Tolik?

Když jsem se stěhoval zpátky do Česka, musel jsem to vézt kamionem. Doma mám teď dvě velké lednice, ale už je budu muset zase za chvíli doplňovat. I proto mě mrzí, že tam neletím.

Fotbalově ale víc vzpomínáte na Lens než na Bordeaux, že?

Udělali jsme historický titul, nádhera. Rozhodující zápas proti Auxerre mám před očima: před poločasem mi v souboji rozsekli hlavu, musel jsem střídat, v kabině mě zašili a dali mi turban. Prohrávali jsme 0:1, potřebovali remízu, já vyjdu ven a vidím trenéra s šéfem klubu, jak se něčemu hrozně smějí.

O co šlo?

Nechápal jsem, nám utíkal titul a oni si snad vyprávěli vtipy! Viděli mě, jak se divím, tak mě jen plácli po rameni a povídají: Pojď, jdeme sledovat druhou půli. Prostě byli úplně v klidu. Nakonec jsme vyrovnali a titul byl náš. Ale Lens, to pro mě byla hlavně velká škola.

V čem?

Čtyři a půl roku jsem hrál v české lize, cítil jsem, že už jsem něco ukázal a že mám na to, abych šel ven. Není to jako dneska: někomu vyjde jedna sezona, hned odchází a pak se diví, že to v zahraničí nejde. Nejdřív musí ti kluci ukázat, že je jim česká liga malá. Myslí si, že na ně venku někdo čeká, přitom tam je to daleko těžší. Já to poznal.

Těžko jste se s Francií sžíval?

Lens nebyli žádní šmudlové, šel jsem o úroveň výš a chvíli si zvykal. Navíc jsem neuměl jazyk a první půlrok jsem se hrozně trápil. Až pak si mě vzal do parády brankář Guillaume Warmuz: pořád na mě mluvil, vzal mě k sobě na pokoj při zájezdech. Tím jsem se naučil, protože s učitelkou mě to nebavilo. Když jsem věděl, že mám mít francouzštinu, byl jsem po tréninku ještě unavenější než jindy (smích). Přitom mluvit jsem potřeboval: na začátku jsem dal tři góly ve čtyřech kolech a novináři mě naháněli.

Angažmá v Bordeaux osobně beru jako zklamání. Po půl roce jsem se vážně zranil, rok stál a trápil se. Uteklo mi kvůli tomu mistrovství světa.

Hned chtěli rozhovory?

Byl to pro ně hit, přitom já neuměl kváknout. Jednou přišli z televize, že chtějí, abych něco řekl na kameru. Naučili mě, že gól se řekne but a ať řeknu but but but – jako že rád dávám góly. Tak jsem to zopakoval a v kabině ze mě pak měli srandu – chvíli jsem měl novou přezdívku. To jsem se zařekl, že než dám další rozhovor, naučím se mluvit.

Teď jazyky ovládáte, neplánujete to využít v nějaké roli ve Slavii?

Když jsem před čtyřmi lety pomáhal nizozemskému trenérovi Pastoorovi a hráli jsme o záchranu, byly to strašlivé nervy. Už jsem se bál, že po všech těch letech, kdy jsem byl za štístka a vyhrával tituly, snad poprvé sestoupím. Když to skončilo, řekl jsem si: tohle už nikdy. Jsem rád, že teď mě Slavia bere jako takového ambasadora. Jsem tam doma, cítím se vítaný. A to bude platit asi vždycky.