Rozhovor: právník Aleš Gerloch

Ústavní soud by neměl řešit personální spory politiků, aby se u něj každý nejmenovaný či sesazený ministr nechtěl soudit, říká právník Aleš Gerloch.

Novým soudcem Ústavního soudu se nejspíš stane ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy Aleš Gerloch. Na uvolněné místo po soudci Janu Musilovi, který plánuje ze zdravotních důvodů skončit v lednu, ho navrhne prezident Miloš Zeman. Aleš Gerloch před časem zaujal například myšlenkou, že v ústavě bychom měli definovat pojem národ, někteří právníci včetně soudců to ale odmítli. „Myšlenka je to stále nosná,“trvá na svém Aleš Gerloch. „Ale jako soudce bych v tomto směru aktivistický být nemohl.“

Přijmete nabídku prezidenta?

Předběžně jsem s ní souhlasil. Ale je to zatím předčasné, protože všechna místa u Ústavního soudu jsou nyní obsazena. Pokud vím, pan profesor Musil zamýšlí rezignovat koncem ledna. Záleží přitom také na souhlasu Senátu.

Jste expert na ústavní právo, známý ale zejména jako akademik. Nikdy jste soudcem nebyl.

To je pravda, ale u Ústavního soudu je optimální složení zhruba třetina soudců, třetina akademiků a třetina z jiné právnické profese. Zejména při rozhodování plenárních věcí, kdy jde o ústavnost zákonů nebo mezinárodních smluv, není soudcovská zkušenost zásadní.

Jste také advokát, navíc jeden z nejúspěšnějších při podávání návrhů k Ústavnímu soudu. Do jaké míry vám to pomůže při práci, pokud na post po Janu Musilovi nastoupíte?

Jako advokát se specializuji na ústavní, případně správní soudnictví a na expertizy v oboru ústavního práva, takže předpokládám, že tyto zkušenosti mi pomohou. Znám díky tomu způsob myšlení soudců Ústavního soudu, způsob argumentace a to, jak se pak projevuje v judikatuře.

Jaký je rozdíl v práci advokáta před obecným a Ústavním soudem?

Specifika činnosti advokáta před Ústavním soudem jsou založena především na odlišnosti argumentace, a tedy znalosti judikatury Ústavního soudu a způsobu uvažování. Argumentační rozdíl spočívá ve větším důrazu na ústavní principy a na jejich výklad, na vzájemné porovnávání těchto principů. U obecných soudů se argumentuje převážně konkrétními ustanoveními zákonů, tedy přesnými paragrafy. Je třeba si také uvědomit, že Ústavní soud není další instancí v řízení, ale poskytuje ochranu základním právům. Tudíž se vždy musí najít konkrétní ústavní práva, která jsou porušena, bez toho v podstatě není možné uspět. Čili nestačí tvrdit a argumentovat, že došlo k porušení konkrétních zákonů v rozhodování soudů, ale je třeba to posunout do roviny ústavněprávní argumentace základními právy a na ně navázanými ústavními principy.

Ústavní soud řeší dost případů, které by měly končit spíš rozsudkem obecných soudů, třeba rodinné spory. Bylo by vám jako soudci bližší rozhodovat tyto „lidské příběhy“, nebo agendu opravdu ústavních a lidskoprávních rozměrů?

Máte pravdu, někdy říkám, že Ústavní soud „přede na dvou stavech“. Jeden představuje čtyři až pět tisíc ústavních stížností, které ročně přicházejí. Senáty, jež je vyřizují, zvažují míru ústavnosti, kterou však asi nelze zcela exaktně vyjádřit. Výzkumy ukazují, že jednotliví soudci míru ochrany ústavnosti chápou přece jen trochu odlišně, někteří jsou vstřícnější, jiní odmítavější. Vedle těchto případů jsou kauzy týkající se ústavnosti zákonů nebo otázky volební a podobně. Mně bude určitě bližší toto ústavní jádro, to znamená přezkoumávání ústavnosti zákonů a s tím spojené věci, třeba spory mezi ústavními orgány nebo problematika volební ochrany, kterou Ústavní soud poskytuje ve větším rozsahu poslancům a senátorům. Nicméně každý soudce musí pracovat na obou těchto stavech.

A je tedy náruč Ústavního soudu až příliš otevřená běžným případům?

Někdy se s tím setkáváme. Ústavní soud zasahuje do všech odvětví práva a důležité je, aby respektoval princip sebeomezení, nenahrazoval Nejvyšší soud a skutečně se zaměřil jen na ústavní aspekty.

Před dvěma lety jste na konferenci, která jako jedna z prvních bilancovala pětadvacetiletou existenci české ústavy, řekl, že je žádoucí, aby byl hned v jejím úvodu definován pojem národ. Mnozí právníci nereagovali moc vstřícně, dokonce to někteří považovali za nebezpečnou věc. Stále na svém návrhu trváte?

Myslím si, že myšlenka je to stále nosná a není jen o vyzvednutí úlohy a významu národa. Spojuje státní občanství s ideou státotvorného národa a ochranou národnostních a etnických menšin. I prezident při našem nedávném rozhovoru tento můj návrh připomněl, považuje ho za velmi dobrý.

Kam se za ty dva roky posunul? Prosazoval byste ho i jako soudce?

V pozici soudce Ústavního soudu bych musel vycházet z platného ústavního pořádku. Jestliže jsem řekl, že není na místě být v různých věcech aktivistický, tak ani tady ne. Uvažoval jsem o tom, že pokud bych byl zvolen senátorem (Aleš Gerloch byl nezávislým kandidátem na senátora za Prahu 12 v letošních senátních volbách – pozn. red.), pokusil bych se tuto iniciativu předložit. Ale jsem si vědom, že v pozici soudce by moje role byla jiná.

Potřebuje ústava nějaké změny?

Nový předseda Senátu Jaroslav Kubera v nedávném rozhovoru tlumočil názor, který se teď v Senátu zřejmě zastává, totiž žádné změny ústavy. Senátoři jsou dokonce kvůli tomu, aby se neotevírala diskuse o ústavě, ochotni ustoupit od ústavní změny, kterou požadovali, a to prodloužení legislativního procesu v Senátu z 30 na 60 dnů. Takže předpokládám, že možná pro nejbližší dva roky bude Senát vůči změnám v ústavě odmítavý, i když to znamená, že nezlepší svou pozici v ústavním systému.

Vy byste pro tuto úpravu byl?

Určité posílení úlohy Senátu v legislativním procesu je podle mě žádoucí. Na prodloužení této lhůty byla shoda napříč politickými stranami. A také na rozšíření okruhu zákonů, které jsou uvedeny v článku 40 ústavy, kde by Senát nemohl být přehlasován. Jsou to zákony bezprostředně navazující na ústavu, jako je zákon o Ústavním soudu, zákon o působnosti jednotlivých ministerstev a jiných ústředních správních úřadů či zákon o soudech a soudcích nebo zákony, které se týkají dalších orgánů, jako jsou Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka.

Začalo se mluvit i o změně volebního systému. Je podle vás žádoucí?

Tady bych nešel cestou změny ústavy, ale volebních zákonů. Je namístě uvažovat o tom, zda upravit zákon o volbách do parlamentu, třeba pokud jde o uzavírací klauzuli. Jsou názory ji zvýšit, jiní ale naopak požadují nižší úroveň. Upozorňuji ale, že poměrný systém vyžaduje větší reprezentativnost, a tedy větší roztříštěnost, takže naše uzavírací klauzule těžko může být zvýšena, to bychom pak museli spíše uvažovat o změně na většinový systém. A to už by úpravu ústavy vyžadovalo. U Senátu bych doporučoval ponechat dvoukolový systém s tím, že do druhého kola by postupovalo víc kandidátů, třeba všichni, kdo dosáhli deseti procent. Druhé kolo by bylo zajímavější a voliči by měli větší důvod k volbám jít, protože tam bude jim blízký kandidát.

Měly by být podle vás v ústavě jednoznačněji upraveny pravomoci prezidenta?

To je předmětem docela závažné diskuse, ale nemyslím si, na rozdíl od některých politiků i právníků, že pravomoci prezidenta jsou nejasné. Jsou ale takové, že zřejmě neodpovídají představám některých politiků. Naše ústava přitom výslovně nestanoví, že jsme parlamentní republika, ale zdůrazňuje v článku druhém, že lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zdůrazňuje dělbu moci, a to se projevuje i v nastavení vztahů ústavních orgánů. Každý z orgánů má určitou pravomoc a není to tak, že by jeden měl hrát rozhodující roli. A posílila to přímá volba prezidenta, protože ten už není volen parlamentem, tudíž to není osoba, která je poslanci a senátory nutně vnímána kladně, a do konfliktu s parlamentem se může dostat častěji než dříve.

Jak na vás působil výrok prezidenta při nedávné krizi vlády a před hlasováním o důvěře, že by Andreje Babiše opět pověřil sestavením vlády?

Podle mě to bylo čistě politické vyjádření, snaha ovlivnit hlasování tak, aby nedůvěra nebyla vyslovena. Myslím, že tomu nelze připisovat ústavněprávní relevanci. Navíc se nedalo předpokládat, že by hlasování proti vládě bylo úspěšné.

Jaká je česká politická kultura? Nese nějaké znaky, které vás jako ústavního právníka znepokojují?

Politická kultura není na vysoké úrovni a má spíše sestupnou tendenci. Je ale poznamenaná tím, že ve společnosti se prohlubuje polarizace a atmosféra se nevyvíjí úplně dobře. Místo plurality se více setkáváme s rozdělením na dva tábory, a to se projevuje i v ústavních orgánech, nejvíc ve stranicky profilované Poslanecké sněmovně. Myslím si, že máme uvažovat o tom, jak to zmírnit. Nedá se to asi odstranit, ale v ústavní rovině by se měly hledat mechanismy pro určitý konsenzus, který je nezbytný pro rozhodování. Možná bych je viděl i ve větším zapojování druhé komory do rozhodovacího procesu, i když teď se zdá, že polarita se bude přenášet více i tam.

Z čeho usuzujete?

Volba předsedy Senátu šla tentokrát cestou otevřené volby protikladných kandidátů, což není špatně. Ale pokud jsme byli zvyklí na to, že Senát funguje konsenzuálněji než Sněmovna, tak prostě musíme počítat s tím, že tato tradice se možná opouští. Domnívám se, že základ politické kultury je pořád v dodržování ústavy a v řešení konfliktů politickou cestou, tedy v jednání mezi aktéry. A mělo by se zvažovat, do jaké míry zatahovat do těchto konfliktů Ústavní soud. Ten by měl řešit spíš otázky neústavnosti zákonů, a ne konkrétní personální spory, abychom nakonec neskončili u toho, že nejmenovaný kandidát na ministra nebo ten, kdo byl odvolán, se bude soudit u Ústavního soudu. Pokud to proběhlo ústavně, je třeba se s tím smířit. (Například někteří politici se letos poté, co prezident odmítl jmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničí, vyjádřili, že by kauzu měl řešit Ústavní soud – pozn. red.).

Jak ovlivnila polarizaci společnosti přímá volba prezidenta?

Určitě ji zesílila, ale nemyslím si, že by ji vyvolala. Přímo zvolený prezident má prostě o něco silnější postavení a je pravděpodobné, že bude v kolizi s většinou parlamentu. Právě proto se musí profilovat oproti politice, kterou prosazuje vláda a Poslanecká sněmovna, aby byl zvolen. Někdo bezbarvý v přímé volbě neobstojí. Ale pozor, buďme si vědomi, že sám systém dělby moci je založen na konfliktu mocí, které se mají navzájem brzdit. Otázkou je, zda brzdící efekty nejsou už příliš velké a jestli nedochází k difuzi moci, a tedy dysfunkčnosti systému. Není možné současně šlapat na brzdu i na plyn. Pak auto řve, ale nejede. A tyto prvky se začínají objevovat nejen v České republice. Analýza demokratického ústavního systému musí směřovat nejen k otázkám legality a legitimity, které jsou neopominutelné, ale i jeho efektivity.