Veronika Vítková: Nová energie
Veronika Vítková, první dáma českého biatlonu, oslaví třicetiny.
Tomáš Macek
Vdospělé reprezentaci právě načíná dvanáctou sezonu. Překonala hlubokou krizi z roku 2017, na hrách v Koreji si sáhla na olympijský bronz, třikrát během zimy stála na stupních vítězů Světového poháru, stala se českou jedničkou.
A především: Veronika Vítková nabrala novou chuť do kariéry.
Při úvodním pohárovém kole v Pokljuce, které tuto neděli začíná, oslaví 3O. narozeniny.
Bývala sportovní fanatičkou, tichou introvertkou a občas také velmi utrápenou ženou. Teď rozdává úsměvy, je nabuzená na start sezony – a chce po ní „rozdávat“i peníze těm, kteří je potřebují.
„V týmu je pohoda,“povídá a ujišťuje, že pozice vůdkyně reprezentace ji nikterak nesvazuje. „Už jsem ji v minulosti zažila. Navíc my stejně nijak neřešíme, která je zrovna první, nebo druhá.“ Před rokem jste pro MF DNES řekla, že celý další olympijský cyklus u biatlonu určitě nevydržíte. Nezměnila jste názor? Vlastně o tom už ani nepřemýšlím. Rozhodla jsem se, že to odteďka budu brát sezonu po sezoně. Uvidíme, jak dlouho ještě zůstanu.
Připadá vám biatlon těžší než ve dvaceti letech?
To jo, tělo mi dává najevo, že už je takové línější.
A bolavější?
Občas. Před rychlými tréninky se musím delší dobu rozjíždět, než jsem na nich schopná pracovat v rychlejším tempu.
Také motivaci ve 29 letech určitě hledáte jinak, že?
Můj pažbař mi řekl, že vypadám na třiadvacet. Ale s tou motivací máte pravdu. Kdyby se mi po protrápené předolympijské zimě nepovedla ani ta minulá, asi bych skončila a uvažovala o založení rodiny.
Nabil vás tedy olympijský bronz?
A změna trenéra. Po sezoně jsme s Márou (partnerem Markem Lejskem) vyrazili na dva týdny na Sardinii. Tam jsem vypnula hlavu a lezli jsme po horách. Do biatlonového režimu se mi potom vracelo dost těžce. Ale jakmile nám oznámili, že dostaneme nového trenéra, už jsem ani na chvíli nepochybovala.
Proč?
Lákalo mě, že si vyzkouším zase něco jiného. Egil Gjelland za námi přijel do Jablonce a absolvoval s námi první trénink. Pomyslela jsem na to, jaké všechny hvězdy v minulosti trénoval, a řekla si: „S ním to bude super.“Jen jsem se trochu bála komunikace.
Myslíte angličtiny? V minulosti jste s ní dost bojovala.
Už je to lepší. Hlavně jsem se bála mluvit. Když mi teď Egil něco říká, všechno mu rozumím. Jen mi pořád dělá problém v angličtině přemýšlet a sama se vyjadřovat.
Řekla jste mu to?
Jasně. Hned povídal: „To nebude problém, uvidíš. Rozmluvíš se, když budeš muset.“
Změnil v týmu systém tréninku. V čem jsou jeho metody jiné?
Děláme větší objemy, ale to se většinou na začátku nového olympijského cyklu dělá vždycky. Zároveň chce, abychom víc trénovaly v nižších intenzitách. Víc si hlídáme i laktát. Ale když nám dal plán na 14 dní soustředění v Jablonci, vystrašilo nás to. Nebylo v něm jediné volno.
Ani jeden volný den během těch dvou týdnů?
Ne, jen jedno odpoledne. Tehdy jsme si s holkama vykládaly: „Jak tohle vydržíme?“Jenže ty tréninky byly tak dobře zorganizované a bez prostojů, že jsme je zvládaly až nečekaně rychle. Nejednou jsme měly i víc času na regeneraci nebo třeba na delší pauzu po obědě. Stíhaly jsme toho víc. Celé léto mě neskutečně bavilo. Uteklo mi, ani nevím jak.
Zato jaro bylo předtím pořádně emotivní, kvůli velkému rozruchu okolo knihy Gabriely Koukalové. Jak jste reagovala na pasáže o vašem problematickém vzájemném vztahu?
Snažila jsem se to dění kolem knihy moc nevnímat a obcházet. Když vše propuklo, bylo to pro mě těžké. Ale posílilo mě, že spousta lidí stála při mně a radili mi: „Neřeš to.“
Přečetla jste si tu knihu?
Ne. Po prvních dvou stránkách jsem toho radši nechala.
Nyní jste vyhlásila, že za každý sestřelený terč ve Světovém poháru věnujete 500 korun na prospěšné účely. Začínáte víc přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité?
Také. Motivovaly mě tenistky, které dávají určitý finanční obnos třeba za každé trefené eso (např. Karolina Plíšková). Napadlo mě: proč nezkusit něco podobného? Část té částky půjde na IKEM, registr dárců kostní dřeně, jejichž dohledávání je nákladné a nehradí ho pojišťovny. A zbytek dostane malý lyžařský klub v Janově nad Nisou, kde často vychovávají i děti pro biatlon.
Ta částka může být dost vysoká. Rychle z hlavy počítám, že okolo 200 tisíc korun.
Sečetla jsem si, že kdybych trefila každý terč ve svěťáku, bude to 265 tisíc korun. Ale když se mi bude dařit, přijdou mi tím pádem nějaké peníze také z druhé strany na prémiích. Biatlon mi něco dal, chtěla bych tímto způsobem i něco vrátit.
Připadáte si silnější než před minulou zimou?
Jako do šířky? (rozesměje se)
Ne, do výkonnosti.
To neumím posoudit. Těším se na závody, až se poměříme s ostatními. Zatím jsme žádné možnosti neměly, jen na mistrovství světa v letním biatlonu v Novém Městě, kde ale chyběly top závodnice. Běžecky i střelecky se cítím dobře, chci bojovat o co nejvyšší příčky.
Stále máte mnohem radši položku vstoje než vleže?
Srovnává se to. Ležky mi teď šly, nebyly tam výkyvy z minulosti.
Ani následky říjnového zranění kotníku už nepociťujete?
Deset dnů jsem měla ortézu a berle. Když jsem se pak zase začínala hýbat, připadala jsem si, že mi někdo vyměnil nohu, jako bych měla od kolene dolů nějakou cizí. Ale už ten kotník cítím jen při prudších pohybech. Na lyžích vůbec nebolí, ani ho netejpujeme. Nic mě neomezuje, tak ať už to začne.
Östersund, kde v minulosti pravidelně startovala sezona, bude tentokrát hostit až vrchol zimy, březnové mistrovství světa. Vyhovují vám tamní tratě?
Já ty destinace nikdy moc neřešila. I když je fakt, že těžší a prudší östersundské kopce mi sedí víc než ty táhlé třeba v Hochfilzenu. Také bývají ve Švédsku nevyzpytatelné podmínky a mně se za špatného počasí daří. Ale hlavně mám ráda ty areály, kde je při závodech hodně lidí, kteří vás ženou dopředu.
Což býval právě v Östersundu problém.
Na mistrovství světa si určitě cestu najdou, vždyť švédský biatlon je po olympiádě mnohem výš než dřív. Ovšem nejlepší atmosféra na světě je samozřejmě u nás v Novém Městě.