Macronův revoluční semafor

Apokalyptické obrázky z víkendových protestů žlutých vest nejen kvůli „ekologicky“zvýšeným cenám benzinu připomínají, že Francie nemá k revoluci nikdy daleko. A pro prezidenta Emmanuela Macrona je nejhorší, že jde o povstání střední třídy.

Nejde jen o folklorní zdání, jež by se dalo odbýt sdělením, že v zemi galského kohouta je „stávka národním sportem“. Největší demonstrace od těch památných z roku 1968 totiž hodně vypovídají o stavu nejen francouzské, ale především evropské civilizace závislé na zdrojích. Média nazývají třetí dějství vzpoury žlutých vest „spontánním apolitickým povstáním střední třídy“.

Údiv, který hnutí vzešlé z protestu proti zdražování pohonných hmot ve Francii vyvolává v jiných částech Evropy, by se dal shrnout v otázce, jíž častovala královna Marie-Antoinetta své poddané: „Nemáte chleba? Tak jezte briošky!“

Ti lidé, kteří jsou ve Francii občany již od roku 1798, se teď cítí více oběťmi ničivé globalizace a především arogance a pohrdání. Sociální systém, jímž se země tolik pyšní, má totiž i odvrácenou tvář – neúměrné daňové zatížení.

Je tu jeden paradox. Většina lidí, kteří podporují reformy prezidenta Emmanuela Macrona, by vám dnes v Paříži, Lyonu, Bordeaux, Toulouse nebo Arles řekla, že právě oni jsou ty „žluté vesty“.

Signalizační vesta, určená k bezpečnosti provozu, je žlutá, aby svítila zdálky a upozorňovala na nehodu. Tou nehodou, která na sebe vzala podobu vzpoury, jež hrozí přerůst ve francouzské národní povstání, je faktura na konci měsíce. Tu dostane každý – a má problém!

Tito lidé, kteří nežijí na okraji společnosti a kteří jsou obecně velmi citliví na témata ekologie, rovnosti pohlaví nebo dodržování lidských práv, se nechtějí smířit s tím, že jim práce nic nepřináší. Často ani potěšení, natož zisk. Jejich každodenní provoz tvoří pouze „metro–dřina–spánek“. Tady končí legrace.

Mezi zástupci hnutí „žlutých vest“najdeme stoupence levice, pravice, místy také radikálních proudů. Včetně všudypřítomných rozbíječů, kteří nejčastěji zamaskováni hledají příležitost, jak rozmlátit drahý butik, výlohu banky nebo zlatnictví. Podobně jako na semaforu mezi nimi najdeme rudé, žluté nebo zelené.

Politická krize, která vypukla před třemi týdny, přitom šla zastavit. Nebo alespoň jí šlo předejít. Nicolas Hulot, bývalý ministr ekologického přechodu připomíná, že vláda Édouarda Philippa zvolila nešťastný způsob. Místo aby občanům ulevila ve spotřebních daních, nasadila nové daně na benzin.

„Reformy jsou správné, ale ne pro mne!“řekla si většina z těch, kteří se autem dopravují z periferie do centra. Ne, to nejsou chudáci, ale lidé závislí na pohybu zelených čísel na pumpách. Tak si na to vzali vestu...

Zdanění pohonných hmot jako lék na řešení globálního oteplování prostě nezní věrohodně. Zdanění mělo snížit schopnost ropných koncernů distribuovat své produkty, což by mělo zároveň přímé dopady na vývozce, místo toho však dopadly daně na ty, kteří vždy odnesou „dluhy bohatých“. Nástup Macrona na francouzský trůn, jenž zahalený v kouři výjimečnosti odlétá svým aeroplánem z jednoho světového summitu na druhý, již dávno překročil fázi očekávání, ale i té slovutné trpělivosti.

Nyní, kdy jeho popularita klesá podle posledních listopadových výzkumů pod hranici 30 procent, čeká ho už patrně jen sčítání ztrát. Asi podobného rázu, jako když vyděšený – v neděli po svém návratu ze summitu G20 – procházel interiérem poničeného pařížského Vítězného oblouku.

Jaké má dnes Macron před sebou politické semafory? Stále častěji se ozývají hlasy, aby odstoupil. Volá se po rozpuštění Národního shromáždění a vypsání předčasných voleb. Shodují se na tom Jean-Luc Mélanchon z radikálně levicové Nepoddajné Francie, ale i pravicová populistka Marine Le Penová z Národního shromáždění. Předseda Republikánů Laurent Wauquiez vybízí ke svolání referenda o „ekologickém přechodu“.

Nejvýrazněji se do Macrona pustil „nepoddajný poslanec“François Ruffin, který jen pár kroků od Elysejského paláce revolučně opásán šerpou v trikolóře zvolal: „Co říkají Francouzi, které jsem potkal? Že pan Macron musí nyní odejít. Ať už odjede autem, na motorce, na koni, na koloběžce nebo helikoptérou, jak chce, ale musí odejít!“

Prezidentovi vytýká „pýchu, hluchotu, umíněnost a nedostatek smířlivosti, jež vyvolává nenávist“. „Od vzteku jsme přešli ke hněvu,“říká Ruffin.

Macron se zahalil do mlčení a vyslal zatím do „první linie“svého premiéra Édouarda Philippa, aby vyslyšel mnohé hlasité žádosti o schůzku. V Matignonském paláci se tak včera střídali zástupci všech možných i nemožných politických uskupení, aby premiéra připravili na to, co se bude dít nadcházející den. Dnes bude v Bourbonsklém paláci, sídle Národního shromáždění, asi hodně hlučno a dají se očekávat i další projevy nevůle vůči prezidentu.

Pro Macrona to mohou být poslední dny. Pro Pátou francouzskou republiku rovněž. Nicolas Dupont-Aignant, předseda populistického hnutí Vzhůru republiko, v duchu mnohých již dříve, vyzývá ke vzniku Šesté republiky.

„Francie žije určitou implicitní nostalgií po monarchii,“řekl před svým zvolením Macron. „Tím něčím je osoba krále,“dodal tehdy. „Ti, kteří tvrdí, že lid hledá krále,“připomněl Macronovi koncem léta jeho předchůdce François Hollande ve své knize Lekce moci, „ti by nikdy neměli zapomenout, že jsou v zemi, kde mu usekli hlavu.“

Jak to dopadne tento týden s Macronovu hlavou, zatím nevíme. O tom, že další dny už nebudou lepší, víme zcela jistě. Zda budou poslední, to ponecháváme na vůli a odhodlání francouzském lidu.

Pro Macrona to mohou být poslední dny a pro francouzskou pátou republiku rovněž.