Radim Hladík, srdeční záležitost

Dva roky po smrti Radima Hladíka vychází obří soubor jeho děl Má hra 1969–2018.

Na setkání s Radimem Hladíkem vzpomíná každý s láskou. Naše jediné se odehrálo na lavičce na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad a bylo nezapomenutelné. Domluvili jsme se tehdy na rozhovoru k filmu Saxána a Lexikon kouzel, pro nějž psal Hladík hudbu, a díky hezkému počasí se nám nechtělo vyhledávat hospodu.

A tak sedíme mezi hejny holubů a mistr kytary líčí, jak doufá, že jeho hra nebude v soundtracku poznat, protože v pohádkovém příběhu se snažil „utéct od své bigbítové parkety“, a pochvaluje si, jak se ve volném pokračování Dívky na koštěti mohl vrátit k takzvaným motivům. „Dnes už se ve filmové hudbě s motivy nepracuje, ale mně to přišlo škoda, takže se skrz motivy postav vracím i k původní ústřední písni,“vysvětloval tehdy slavný kytarista.

Také motivy ze Saxány, na níž muzika byla ostatně to nejlepší, se dostaly na obří kompilaci Má hra 1969–2018. Spolu s hudbou k ceněným filmům Zapomenuté světlo a Amerika i komedii Non Plus Ultras.

Když Radim Hladík zemřel, nebylo to neočekávané. Už poslední koncerty odehrál s dýchacím přístrojem a předzvěst neblahé zprávy se hudebními kuloáry šířila nějakou dobu. Za více než půl století na scéně proslul především jako brilantní elektrický a akustický kytarista, byl však také skladatelem, aranžérem, producentem, kapelníkem a člověkem s neúnavnou chutí spolupracovat na zajímavých projektech.

Čtyři celky

Množství jeho hudebních poloh rozsáhlá kompilace zachycuje. Začíná Blue Effectem a končí aktuálním vzkříšením nově objevených záznamů. Bez Zlaty Hladíkové jako organizátorky a Radima Hladíka mladšího coby pečlivého hledače a zvukového úpravce desítek, ba stovek hodin muziky by se to nepodařilo.

Výběrem obsahu jednoho ze čtyř cédéček přispěl Pavel Víšek, grafikovi Lukáši Fišárkovi zase radou a ilustracemi prospěl jeho strýc Petr Sís. Mnozí spolupracovníci a přátelé umožnili využít nahrávek méně známých nebo vůbec poprvé zveřejněných. A pro všechny zúčastněné to zjevně byla srdeční záležitost.

Podařilo se tak vytvořit čtyři dramaturgicky soudržné celky, neoddělené však stylově a personálně zcela rezolutně, lidé a hudba se tam občas prolínají.

První disk patří samozřejmě hudbě Blue Effectu od původních anglických coverů písní jako I’ve Got My Mojo Working nebo I Like The World (Sun Is So Bright) po hity Slunečný hrob nebo geniální instrumentálku Čajovna.

Přípravy sám zastavil

Na druhém CD se představují četné Hladíkovy spolupráce. Ve skladbě Vandrovali hudci spolu s Fedorem Frešem doprovází Jaroslava Hutku, v písni Smutná ranná električka z alba Zelená pošta se spojil se slovenskou špičkou, vedle Freša to byli Pavol Hammel a Marián Varga. Nechybí ani Variace na renesanční téma, kde se Hladík opět setkal s Vladimírem Mišíkem.

Filmovou hudbu doplňuje ještě muzika k titulům Poslední přesun, Kobova garáž nebo Pískovna. Závěrečné CD potom přináší „projekty“. Sem se vešla muzika k divadelním představením Návštěvy u pana Greena a Pokoj v modrém, doprovod pro program Křižíkovy fontány Z Kytice K. J. Erbena na pražském Výstavišti či úryvky hudební koláže z básní Jiřího Wolkera. Šíře Hladíkova záběru byla obdivuhodná, poznatelnost jeho hry zpravidla okamžitá.

Základ nynější kompilace vznikal už v roce 2016 ke kytaristovým sedmdesátinám, ale sám přípravy zastavil ve chvíli, kdy cítil, že práci už nedokončí. Obří výběr se tedy povedlo realizovat až bez něj. Ale Hladíkův hudební odkaz je stále živý, což mimo jiné dokázal i nedělní vzpomínkový koncert v pražském Divadle Archa.