Zrušte Mikuláše. Pro malé děti je to čirá hrůza

Jsou starodávné zvyky, které jsou krásné. Krásné svým tajemstvím, posvátností, mírem a láskou, jako jsou Vánoce. Nebo krásné svojí přírodní energií, radostí, prosluněnou svěžestí a veselím, jako jsou Velikonoce.

A pak jsou zvyky, které jsou úplně blbé a bylo by nejlepší, kdyby táhly ke všem čertům. Jako svatý Mikuláš.

Říká se, že kdo se vůči něčemu ostře vymezuje, řeší si tím nějaké vlastní trauma. Je to přesně tak. Mám z Mikuláše otřesný zážitek, na který nezapomenu do nejdelší smrti.

Nikoli ovšem z dětských let, kdy jsem musel Mikulášovi recitovat nějaké básničky a zpovídat se z jakýchsi směšných hříchů. Ale z doby mnohem pozdější, kdy jsem byl požádán, abych Mikuláše dělal já sám.

Nejsem typ, kterému by dělalo potěšení přivádět děti do úzkých, natož je strašit. Před mým mikulášským angažmá jsem si proto jasně domluvil, že čerti se budou krčit vzadu, nebudou ničím řinčet a budou držet své dlouhé jazyky za zuby. A také to, že v žádném případě nebudu děti nutit k nějakým stresujícím vystoupením a omezím se výhradně na chválení a obdarovávání. Vše se zdálo jasné a pozitivní, takřka sluníčková mikulášská nadílka může začít. Nevyšlo to.

V obýváku, kam naše mikulášská skvadra opatrně vstoupila, byly shromážděny děti z několika rodin. Byla jich spousta, některé opravdu maličké.

Čekal jsem leccos. Nejspíš asi rozzářené pohledy, možná trochu ostýchavé, ale natěšené oči, očekávající dárečky a dobrůtky.

To, co jsem v těch dětských očích nakonec uviděl, jsem nečekal.

Ty děti neměly v očích pobavení a zvídavost. Měly v očích čirý děs.

A pak jsem předvedl svůj životní herecký výkon. Tak mírného, ba submisivního Mikuláše svět neviděl.

Nebylo to nic platné. Sotva jsem tichým hlasem pronesl první slova, rozbrečelo se první dítě. Pak druhé. A už to jelo, z děsu se stala panika, ve vzduchu byl cítit pach ledového dětského potu, pach úzkosti.

Ne každý Mikuláš je takto defenzivní. Spíš má v týmu zuřivé čerty pubertálního věku, kteří mají ještě v živé paměti, jak se sami při nadílce strachy počůrali, a teď si to coby správní mazáci vylévají na další generaci.

Není to legrace. Dětští psychologové zdůrazňují, že malé děti všechno berou doopravdy. Pro ně je čert opravdu čert. I když se jim budete snažit namluvit, že je to jen převlečený velký kluk. Dítě vidí, co vidí. Následky mohou být trvalé.

A nutit děti, aby se veřejně zpovídaly z hříchů a nahlas přemýšlely, v čem selhaly a proč jsou tedy špatní lidé, to si mohl vymyslet jen nesoudný člověk s nějakým osobnostním problémem v oblasti empatie. Přesto je tenhle rituál bůhvíproč populární. Na některých školních besídkách dokonce učitelka sama označí toho, kdo je podle ní nejhorší. Co si budeme povídat – pro dítě je to brutální sociální tlak, který z něj ve výsledku může lumpa skutečně udělat.

Svoje děti jsem proto nikdy téhle hrůze nevystavoval. Mikuláš jim vždycky nechával košík s nadílkou za oknem. Nejmenšího synka jsme včera raději evakuovali k babičce, aby se nemusel účastnit besídky ve školce.

Všechny malé děti, které tomu neunikly, byly včera stísněné. Stojí za povšimnutí, že při nedávném Halloweenu se naopak výborně bavily. Protože to se do strašidelných masek oblékaly ony samy. A nikdo je nenutil být poníženými kajícníky.

Pryč tedy s Mikulášem, sem s Halloweenem. To, že je něco staré, české a křesťanské, ještě neznamená, že je to dobré.

Naopak. Docela dobře to může být zkrátka hloupé.