Zpátky do začátků
30 let „kluků“z Hanspaulky
Matěj Ludvík
PRAHA Populární kapela Tata Bojs slaví své třicáté narozeniny netradičně: výstavou v centru současného umění DOX v Holešovicích. Hlavním autorem je zpěvák skupiny a zároveň vizuální umělec Milan Cais. Podle jeho slov expozice návštěvníkům umožňuje vrátit se virtuální realitou do minulosti a sledovat kapelu i v začátcích.
Výstava v prostoru DOX rekapituluje historii kapely, avšak současnou optikou. Jak celý koncept vznikl?
Asi dva roky zpátky jsme začali přemýšlet, co s blížícím se výročím provedeme. Nechtělo se nám dělat klasický velký koncert a s hosty vzpomínat na pódiu, i když i tohle se nám tak trochu splnilo na letošním festivalu Metronome. Protože jsme kapela, pro niž je vizuální stránka neodmyslitelnou součástí koncertů, vznikla myšlenka pojmout oslavu třiceti let trochu netradičně a vstoupit do galerijního prostoru. Přitom jsme od začátku věděli, že nechceme dělat klasickou výstavu s nostalgickým prohrabáváním historie. Od té doby celý projekt postupně krystalizuje.
V čem je výstava například jiná?
Myslím, že výstava je hodně zážitková. Třeba jedním z nápadů je využití virtuální reality. Vymysleli jsme pět prostředí ve virtuálním prostoru a každé z nich ztvárňuje určité období v našem vývoji. Ve všech hrajeme stejnou písničku Jaro. Pokaždé zní jinak a je jinak zaranžovaná. Divák virtuální reality může cestovat mezi jednotlivými prostředími kdykoliv během písně a uvidí i uslyší, jak se v průběhu let měnil zvuk naší kapely.
Jaká je vaše nejstarší nahrávka? Poslechnete si ji ještě někdy?
Vůbec nejstarší je kazeta, která vyšla v roce 1991. Částečně pochází z živého koncertu, ale je doplněnA i několika dalšími písničkami, které jsme následně nahráli bez lidí. Nahrál a vydal nám ji tenkrát Olda Šíma z vydavatelství Black Point.
Jak na vás přišel?
Asi se mu líbila naše bezprostřednost a muzikantské neumětelství. Dělali jsme si na koncertech ze sebe legraci a vystupovali v prapodivných oblečcích. Uvolněností a srandou jsme maskovali, že neumíme hrát. Právě naše první nahrávka je i součástí aktuální výstavy.
Poslechnou si ji lidé během prohlídky?
Aby to byl skutečně „oldschool“, máme připravených pět starých walkmanů na kazety a lidé si mohou nandat sluchátka a poslouchat. Případně si něco přetočit dopředu, nebo dozadu. Byl poměrně oříšek sehnat dnes walkmany.
To věřím. Jak dnes vnímáte muziku začínajících Tata Bojs?
Bereme to s úsměvem. Je to kus nás a zároveň záznam té doby, ale i takoví jsme byli.
Nebudujete si výstavou jakýsi pomník legendární kapely?
Přesně tomu jsme se chtěli vyhnout. Má to být svěží a hravá výstava. Snažil jsem se, aby vystavené objekty a instalace měly samostatnou výpovědní hodnotu v jazyce současného vizuálního umění, ale zároveň zrcadlily střípky historie. Například moje původní bicí souprava a Mardošova první baskytara jsou součástí zkušebny, kterou si mohou návštěvníci projít.
Podíleli se na některých instalacích i další členové kapely?
Koncept výstavy a většinu instalací jsem sice tvořil já, ale zapojili se všichni. Dušan (Neuwerth – zvukař a producent) si vzal na starost studio. Jedná se o funkční imitaci našeho nahrávacího studia, kde od roku 2004 točíme desky. Návštěvník má možnost si za pultem vytvořit vlastní mix našich písniček. Může si vytáhnout různé nástroje a udělat si jiné poměry.
Kdo další se zapojil?
Jura (Hradil – klávesista) přišel s nápadem zvukové koláže se šesti reproduktory rozmístěnými ve dvou patrech. Divák jdoucí po schodech nahoru si tak sám určí poměr mezi jednotlivými zvuky. A Mardoša (Marek Huňát – baskytarista) dělá už od roku 1999 sérii našich autoportrétů s fanoušky. Fotky to pro nás nejsou příliš lichotivé, protože jsme na nich zpocení a vyřízení po právě dohraném koncertě přímo na pódiu, ale mají neopakovatelnou atmosféru okamžiku. Je jich bezmála šest set a budou poprvé všechny najednou prezentované.
Co se stane s instalacemi po skončení výstavy?
To bych také chtěl vědět, protože některé jsou poněkud rozměrnější. Na konci bude nejspíš aukce s benefičním přesahem vybraných děl. Součástí výstavy je také šest metrů vysoký železný regál. Firma, která ho vyrobila, si jej zase odveze zpátky a vystaví ho prý ve své továrně jako stálou expozici. Chtějí, abych jim tuto sochu u nich zase nainstaloval. Tak to je takzvaně značka ideál. Roky to zjišťujeme a je to někdy opravdu těžké vybalancovat. Pořád se učíme. Když jsme před lety jeli Nanotour, byly projekce při koncertech udělané příběhově, protože opisovaly naši „nanostory“. Tehdy jsem často přistihl diváky, jak koukají nad nás na projekci jako na televizi a přestávají se hýbat. Tenkrát jsem si uvědomil, že vizuální a hudební složka koncertů musí být v rovnováze.
Když se vrátíme k začátkům kapely, kde jste vlastně měli svoji vůbec první zkušebnu?
Bylo to na Hanspaulce v Praze 6, odkud pocházíme. Dole v domě, kde bydleli Mardošovi rodiče, byl suterén, který jsme si původně vyklidili jako klubovnu. Ale když jsme začali mít touhu založit kapelu, vznikla z toho zkušebna. Místnost však byla velmi stísněná, byla tam kamna a množství harampádí. Na repliku, která je součástí expozice, jsme dokonce sehnali i stejná kamna.
Obzvlášť u vás se často zmiňuje, že pocházíte z Hanspaulky. Jste takoví patrioti?
Sami se k tomu hrdě hlásíme. Jsme už samozřejmě jiná generace než slavná éra tamních kapel Žlutý pes, Bluesberry nebo třeba Krausberry. Ale jejich členové se znali s rodiči Mardoši a chodili k nim na návštěvy. Tím to celé pro nás začalo a my tradici hanspaulské hudby držíme dodnes. I když já sám už žiji o kus dál na Veleslavíně, rád se vracím na Hanspaulku, kde jsem s rodiči bydlel.
Vnímáte Hanspaulku stále ještě jako vesnici, svět sám pro sebe, nebo už jako čtvrť pro zbohatlíky?
Myslím, že Hanspaulka byla vždycky vnímána jako čtvrť pro úředníky a movitější lidi. Abych řekl pravdu, jako vesnici teď spíš vnímám Veleslavín, který si skutečně dodnes částečně zachoval vesnický ráz. Součástí Prahy se stal až po první světové válce a stále jsou tam úzké uličky a staré domečky. Ale bohužel ani tady se neumíme vyhnout necitlivým developerským zásahům.
Nicméně z prvorepublikových vilek Hanspaulky se postupně stávají nedobytné pevnosti pro nejbohatší vrstvy.
Někdy jsou tam přestavby skutečně tristní a mrzí mě to. Když je ale lokalita žádaná, tak k tomu obvykle dochází.
Je ještě něco, co vás na současné Praze mrzí nebo vám schází?
Chybí mi tady výrazná současná architektura, za kterou by sem lidé jezdili. Bohužel jsme to propásli s Kaplického knihovnou, kdy v Praze mohlo vyrůst něco unikátního. Podobných budov je tady málo.
Co plánovaná koncertní síň na Vltavské? Tu byste uvítal?
O tomhle projektu toho zatím moc nevím, ale určitě by to bylo fajn. Praha potřebuje další koncertní sály velikosti například Fora Karlín.
Jaká další místa po Praze jsou spojena s kapelou Tata Bojs?
Určitě to byl klub Delta v Ruzyni, který jsme dříve měli jako svoji domovskou scénu. Tam jsme hrávali pravidelně každý měsíc, takže jsme pokaždé museli vymyslet něco nového. Tam vlastně naše scénografické pokusy začaly.
Kromě výstavy k výročí jste měli v červnu velký koncert v rámci Metronome Festivalu na holešovickém Výstavišti. Během něj jste se nešťastně zranil. Co se vlastně stalo?
Dostal jsem se do svého klasického koncertního laufu, kdy moc nevnímám věci okolo. Šlápl jsem do prázdna, spadl jsem z pódia a narazil se čelně do hlavy o monitor a zapadl mezi pódium a basové bedny. Dodnes mám na čele památku.
Přerušil jste koncert?
Na chvíli jsem byl zmatený, trochu v šoku a viděl hvězdičky, ale neztratil jsem vědomí. Mezitím kluci dohráli písničku. Z rány mi tekla krev do oka a téměř jsem přestal vidět. Propadl jsem trochu hysterii, protože jsem si chvíli myslel, že jsem přišel o oko. Přiběhla naše manažerka a volali záchranku. Když jsem si ale otřel ručníkem krev, pochopil jsem, že to je jen rána nad okem. Takže jsme koncert dohráli a až po skončení došlo i na ošetření.