Jak se Bush odrovnal u kasy
George Bush skončil i proto, že tehdy se už rozjíždělo, co dnes ničí Ameriku naplno. Nenávist, kvůli níž politika stále víc vypadala jako rvačka na nože, a média to kryla stejně objektivně, jako když fanouškovské weby píší o fotbalovém zápase svých miláčk
Poslední pozemské dny prezidenta George Bushe názorně ukázaly, jak funguje politický cyklus. Tatáž média a podobní politici, kteří o něm teď mluvili v superlativech, mu kdysi nemohli přijít na jméno.
Poprvé jsem to zažil v říjnu 1990. Působil jsem tehdy v jedněch větších amerických novinách a jako reportérský učedník jsem se nachomýtl k tomu, jak George Bush přijel do Iowy podpořit republikánského kandidáta. Najednou popadl připravené koště a za nadšení publika začal se smíchem názorně předvádět, jak vymetou demokratického soupeře. Když jsem to stejně nadšeně vyprávěl v redakci, zástupce šéfredaktora mě zchladil slovy: „Milane, Bush je strašný hajzl.“Řekl „asshole“, což se dá přeložit ještě mnohem hůř. A soudě podle jeho výrazu to tak asi i myslel.
Málem mi museli dávat umělé dýchání, protože Bush byl pro mě prezident, který kočíroval pád železné opony. Vypadal, mluvil a choval se tak, jak jsem si představoval Ameriku.
Vůbec jsem nechápal, kde se v mém šéfovi ta zášť bere. Byl jsem naivní. Byly to doby, kdy jsem opravdu věřil, že američtí politici se do krve pohádají a pak spolu jdou klidně na oběd. Všichni společně a čestně hledají nejlepší řešení, hádají se pouze pro dobro věci, nejsou v tom fauly a už vůbec ne nenávist. Média jsou stejná, lidé taky a v podstatě politiky respektují, protože si je sami volí. Myslel jsem, že svými papaláši jsme pohrdali jen my na opačné straně ostnatého drátu.
Jak vzniká bačkora
Pak jsem si uvědomil, že jsem byl dopředu částečně varován. Rok či dva předtím se už o Bushovi běžně psalo, že je wimp – slaboch, bačkora. Byla to záhada. Hrdinný letec z války v Pacifiku, na univerzitě hvězda kampusu a kapitán baseballového i fotbalového týmu, muž, který se sice narodil se stříbrnou lžičkou v puse, jak se v Americe říká, vyšvihl se však zcela sám. Přesto nějak dostal nálepku, že je ňouma. Stalo se to hodně drsnou novinářskou zkratkou.
Týdeník Newsweek přišel s článkem nadhazujícím, že Bush prý nemá vnitřní sílu, aby byl vůdcem svobodného světa. A jak to v médiích bývá, jeden z redakčních hlavounů hledal šťavnatou zkratku, která to vše atraktivně shrne. A tak se na titulní straně Newsweeku objevilo slovo wimp. Davy průměrných zachrochtaly blahem a už to nešlo odpárat. Jak příznačné: onen novinář, který to slovo tenkrát vymyslel a prosadil na obálku, se teď zpětně omluvil.
„Slaboch“byl tak chytlavý proto, že tehdy se už rozjíždělo, co dnes ničí Ameriku naplno. Politická nenávist, jíž sekundovala zavilost médií, která se sice oháněla nestranností, ale nenechala si ujít dobrou štvanici. Politika stále víc vypadala jako rvačka na nože a média to kryla jako fanouškovské weby píšící o fotbalovém zápase. Jely v tom obě strany. A proráželo to i jinde.
Před pár dny jsem četl vzpomínání Jana Macháčka, jak mladí redaktoři Respektu přáli ve volbách v roce 1992 vítězství konzervativci Bushovi, zatímco mladí Američané, kteří se nahrnuli do Prahy, fandili Clintonovi. Pak to všichni vesele zapili pivem, výsledek nevýsledek. Idyla, která – když si vzpomeneme na poslední, předposlední či předpředposlední americké volby, působí jako Sněhurka a sedm trpaslíků...
Ale dnešní šílenost prosakovala už tehdy. Existuje řada článků, podle nichž před volbami tehdejší ředitel BIS Stanislav Devátý nechal prohrabat archivy československé StB a tvrdil republikánům, že Bill Clinton se jako student při svém pobytu v Praze (přijel sem s vnukem Švermy, s nímž studoval v Oxfordu!) na samém počátku normalizace zapletl a je vlastně agentem Moskvy. Zní to absurdně, ale nedivte se: když jsem se tehdy vrátil z amerických voleb, které Clinton vyhrál, uvítali mě kolegové v redakci otázkou: „Prosím tě, jak mohli být ti Američané tak blbí, že zvolili takového kryptokomunistu?“
Prostě ho zvolili, navíc to nebyl žádný kryptokomunista. Clinton měl výbornou pomoc. Média, která přesvědčila Ameriku, že „bačkora“Bush se nezajímá o její problémy, protože ho baví světová politika (co jiného mu zbývalo: v roce, kdy se stal prezidentem, se hroutil východní blok, další rok byla okupace Kuvajtu, další rok válka se Saddámem, puč v Rusku, válka v Jugoslávii a podobně), a že je tudíž úplně mimo. Například že po dvanácti letech v Bílém domě (osm byl viceprezidentem) už neumí ani nakupovat v obchodě. Je to příběh, který by měl mít čestné místo v historii fake news.
Reportér, který tam nebyl
Začalo to tím, že když byl Bush v únoru volebního roku na Floridě, měl v programu také zastávku na sjezdu asociace supermarketů. Taková nuda a co z ní vzešlo...
Tam mu kromě jiného ukázali skener, který u pokladny přečte i porušený čárový kód. A Bush projevil zdvořilý zájem. New York Times, jehož reportér, nyní slovutný Andrew Rosenthal, který na místě vůbec nebyl (!), od stolu napsal zprávu o tom, jak prezident na skener zíral. Začínala takto: „Zatímco Bush objíždí zemi ve snaze o znovuzvolení, nedaří se mu zřejmě zbavit hlavního problému: tento kariérní politik, který žil ve slonovinové věži washingtonské politiky po desítky let, má potíže, když se chce prezentovat voličům jako člověk chápající život střední třídy. Dnes například se po letech v nejvybranějších vládních rezidencích octl tváří v tvář modernímu supermarketu.“
A následoval „popis situace“, kterou reportér neviděl a z níž Bush vylezl jako od života zcela odtržený monarcha, který zírá na běžnou věc, jež v USA fungovala od roku 1976.
Bylo jedno, že ostatní velká média včetně Washington Postu, Newsweeku či USA Today napsala, že to tak vůbec nebylo. Ale NYT je prostě NYT, a tak se poznámky, že „Bush je odtržený od života běžných Američanů, což se projevilo třeba tím, že ani neuměl nakoupit v supermarketu“, staly americkou a pak i celosvětovou mantrou. Až do voleb nechyběly ve většině shrnujících článků o stavu kampaně. Našli byste je i v dobové MF DNES pod mým jménem, protože to byly časy, kdy novináři brali New York Times jako písmo svaté.
Bushovi lidé už s tím nemohli hnout. Z mantry se opakováním stala pravda.
Pěkně to zapadlo do situace. USA zrovna zažívaly lehký ekonomický pokles. Lidé nabuzení řečmi o „mírové dividendě“po studené válce čekali, že se přes noc budou mít líp, a byli zklamaní, že to tak nebylo. A do toho ten Bush, který jim nerozumí, nestará se o ně a radši vytváří nějaký nový světový řád. Kostra byla, článek NYT ze supermarketu byl anabolikum, který na ni dodal maso.
Americký Jakeš
Samozřejmě, Bush sám nasekal řadu chyb, jednou z největších byl jeho slib z roku 1988 „poslouchejte, co říkám: žádné nové daně“. Když musel v roce 1990 slib porušit, i když daně vlastně zvedl demokraty ovládaný Kongres a on byl proti, většinově liberální média z něj udělala šaška. Nechtěla republikány instinktivně (zatímco my tady oslavujeme Reagana, americký tisk ho líčil skoro jako polovičního Trumpa), navíc republikánští prezidenti už seděli v Bílém domě dvanáct let. Bylo ohromující sledovat, kolikrát televize – a s jakým gustem – dokázaly Bushova slova o daních opakovat, jednou jako komickou scénku, jindy jako stále se opakující smyčku. Bush hovořící o daních byl americký Jakeš rozumující o bojlerech snášejících vejce.
Jak to skončilo, víte. Vyhrál Bill Clinton. Byl čerstvý a média i doba mu přály. I když sklidil plody rozmyslné Bushovy politiky těsně po studené válce, která udělala z 90. let desetiletí míru a prosperity, nakonec stejně i on odešel po velkém politickém honu plném nenávisti pošpiněný a nesnášený. Druhá strana rovnala účty, jen špíny, zaťatosti a nenávisti přibylo.
A tak to jde s roky dál a dál, jen to nabírá stále větší grády.