Když tě naštve prezident, nezlob se na stát
Sedm let je čas plnosti. Za sedm let vyroste z novorozeněte druhák, z maturanta doktorand, manažer se odebere z vrcholu do penze. Koťátko zestárne a pojde. Ani sedm let přesto někdy nestačí k tomu, aby si společnost zvykla na změnu zajetých pořádků. Nebo aby rigidnímu myšlení docvaklo něco, co má přímo před očima.
V únoru uplyne sedm let od schválení přímé volby prezidenta. A jak se ukazuje, lid, který si tento zásah do ústavy vynutil, dodnes nepochopil, co chtěl. Nezměnila se totiž jen technika volby. S konkurzem na hlavu státu se proměnila i objednávka toho, jak má vypadat a co má dělat.
V původním systému si prezident musel dávat pozor, aby jakžtakž vycházel s 281 zákonodárci. Dvě stovky z nich jsou voleny ve čtrnácti územních obvodech co čtyři roky, jedenaosmdesát se vybírá po třetinách, každý za svůj obvod na šest let. Vůle lidu, kterou takto utvářený sbor vyjadřuje, tak není jen momentální, ale tříbená a rozložená časově i územně. Hlava státu, již dříve vybírali hledáním složité shody členové tohoto sboru, pak logicky oplývala respektem k jejich mandátům. Jeden zvolený člověk musel brát ohled na 281 zvolených zástupců voličů.
Se změnou volby se tato úměra obrátila naruby. Pomalu volený sbor o stovkách členů si musí dávat pozor na to, aby si to nerozházel s jedním rychle zvoleným prezidentem. S jednotlivcem vybraným většinově v jediném velikém obvodě. Na celé politické scéně není nikdo, kdo by získal tolik hlasů. Zákonodárce, který se postaví prezidentovi, předem ví, že se staví většině.
Zatímco tedy dříve se jednotlivec skláněl před početným sborem, nyní se početný sbor musí sklonit před jednotlivcem. Sněm, který zastupuje různé zájmy, hodnoty, víry i území, oslabil oproti jedinci zvolenému v jedněch volbách.
Zda je to dobře, či špatně, nechť posoudí volič sám. Podstatné je, že na hlavu státu s takovouto úlohou se nedají použít měřítka platná pro prezidenta voleného parlamentem, ani od ní nelze očekávat stejné chování. Objednávka na ni je dnes jiná a hlava státu je někým jiným, než bývala. Když z Hradu zazní jakékoliv slovo, nepromlouvá už stát v souhrnu svých mocí a institucí. Promlouvá politik, který má u voličů úspěch při prosazování vlastních politických zájmů, a tak je logicky prosazuje.
Když tedy dnešní prezident kritizuje nejdůležitější instituce v zemi, zpochybňuje práci soudů, policie, tajných služeb, vysokých škol i novinářů, není to kritika pronášená ústy státu. Je to kritika pronášená ústy politika, který v politickém boji soutěží, pere se, vítězí a nechce prohrát. Nemluví skrze něho stát vrcholně reprezentovaný zákonodárným sborem, mluví jednotlivec, který celý slavný zákonodárný sbor může hodit za hlavu, protože má silnější mandát než kterýkoliv jeho člen.
Jednou cestou je se nad prezidentovým „děláním politiky“pohoršovat, druhou možností je jeho soudobou úlohu pochopit. A protože pohoršovat se nad něčím, co jsem nepochopil, nemá smysl, nezbývá než na hlavu státu nahlížet v souladu s její novou rolí. Jako na soutěživého politika, který z vůle lidu v mnoha ohledech převažuje složitě volený a početný zákonodárný sbor. Kdo z jeho kritiků to pochopí, tomu se uleví.
Až bude nynější prezident příště zase vykládat nesmysly, veřejně lhát, neurvale kopat do konkurentů i do státních institucí, bude to mnohem snesitelnější s vědomím toho, kým dnes prezident je. Nikoliv abstraktním hlasem lidu, ale pragmatickým hlasem konkrétního politika, který tak jako ostatní politici v demokratické soutěži prosazuje svoje zájmy. Pokud to jeho oponentům brzy docvakne, i špatná hlava státu bude pokornější a zranitelnější.