Bijí se ve mně dva světy

Příběh Markéty Davidové:

univerzita, koně a bublina na pár let jménem biatlon.

Přezdívku Makula si sama vymyslela, když ve 3. třídě základní školy podepisovala výkres. Přišla za spolužáky a oznámila: „Hele, všichni mi budete říkat Makula.“

Nyní je Markétě Davidové 21 let a líčí: „V jedné diskusi pod článkem jsem si přečetla, že jsem intelektuálně utlumená. To mě pobavilo.“

Ve skutečnosti to má v hlavě na svůj věk už pořádně srovnané, k čemuž jí dopomohla vysokoškolská praxe v hiporehabilitačním centru v Tanvaldu. Pracovala tu s dětmi s mozkovou obrnou, mentálním postižením nebo po rakovině.

„To bylo velké životní vystřízlivění,“vypráví. „Že při závodě zastřílíte zle, není problém. Biatlon je jen sport. V Tanvaldu jsem viděla rodiny, co mají opravdové problémy. A děti, které dokážou mít obrovskou radost z maličkostí.“

O biatlonu studentka České zemědělské univerzity říká: „Je to hezká bublina na pár let. Ale já chci mít i normální život mimo tuhle bublinu. Ne trávit celý život ve sportu.“

Na vysoké škole se rozhodla pro denní studium, nikoliv dálkové.

„Nejsem poctivák, který by si pořád dělal zápisky. Radši si je někde stáhnu nebo mi je pošlou kamarádky,“povídá.

Přesto cítíte, že vzdělání považuje za mimořádně důležité.

„Díky škole nemám v životě jen biatlon, což je dobře. Takové jednostranné zaměření kazí lidi.“

Pokud na jaře zvládne bakalářské zkoušky, chce ve studiu pokračovat dál. Otázkou je kde.

Sní o veterinární univerzitě. „Jenže ta je na šest let a znovu bych musela do prváku. Se špičkovým sportem by nešla skloubit. Bijou se teď ve mně dva světy. Vím, že kdybych se na ni dostala, musela bych si vybrat: veterina, nebo biatlon.“

Na přijímačky každopádně půjde. Po nich se uvidí. Nejspíš bude hledat zlatou střední cestu.

Přesto, ač je v biatlonové kariéře teoreticky stále na počátku, překvapí vzápětí dalším sdělením: „Možná u biatlonu vydržím jen do další olympiády. Já vím, nikdy neříkej nikdy. Ale představa, že bych měla závodit třeba ještě osm let, mě děsí.“

A co potom až do šestatřiceti jako Kaisa Mäkäräinenová. „Ani náhodou, to by mě omyli. Ne ne, určitě ne.“Koneckonců, Magdalena Neunerová končila už v šestadvaceti.

Na Šikolu nedá dopustit

K úvahám o studiu na veterině ji vede také její láska, přesahující i biatlon. Koně. Protože: „Nejlepší pohled na svět je ze hřbetu koně.“

Na farmu nedaleko od Janova nad Nisou, kde Davidová bydlí, ji před 11 lety dovedla kamarádka. Jde o turistickou jízdárnu, žije zde osm koní, poník a oslík.

„Staráme se o ně a za to na nich můžeme jezdit,“říká. Pokud bývá doma, je u zvířat denně, po trénincích i mezi nimi. „Občas je zajdu jen nakrmit, dát jim vitaminy. Máme starší koně, potřebují větší péči.“

Jednou by se ráda stala majitelkou koně a zkusila si zazávodit v parkuru. „To je má velká touha.

Chci si udělat licenci.“

Na koních a jiných zvířatech nejvíc obdivuje jejich upřímnost: „Nejsou to zákeřní intrikáni jako někteří lidé. Jak se chováte k tomu koni, chová se on k vám.“

Lekci, nakolik složité mohou být mezilidské vztahy, už dostala i coby biatlonistka. Jejím koučem v juniorské reprezentaci byl Jindřich Šikola, jenž se stal terčem kritiky Gabriely Koukalové v knize Jiná. Davidová na něj naopak nedá dopustit.

Vypráví, jak teprve díky Šikolovi pochopila, co vše v sobě biatlon obnáší. Že nestačí jen odtrénovat a vyvalit se na gauči, ale že s tréninkem souvisí všemožné posilování, suchá střelba, kompenzační cvičení. Šikola z ní udělal profesionálku.

„S Jindrou jsme si lidsky strašně moc sedli,“říká. „V posledních letech na sobě hodně zapracoval. Dokázal nahlas uznat, že dělal také chyby, když trénoval ženy. To málokterý chlap dokáže. Neřekla bych o něm jediné špatné slovo.“

Vůbec měla zatím velké štěstí na lidi kolem sebe. Pro jistotu to hned zaklepe na dřevo. „Od dětství mám v Janově pět úžasných kamarádek, se kterými se dodnes scházíme. A i náš juniorský holčičí tým byla skvělá parta, bez závisti a pomluv.“

Chápe, že je nepravděpodobné, aby stejně fungovala také ženská reprezentace. „Tam už není všechno jen sluníčkové,“připouští. „Jsme dospělé a jsme holky. S někým si sednete víc, s někým míň. Ale umíme spolu vycházet. Až skončím, odnesu si z biatlonu kamarády na další léta a pak tu samozřejmě jsou i lidé, které už nebudu potřebovat vídat. Tak je to v každé práci.“

Napoprvé ji biatlonisté odmítli

Sourozence má doma čtyři, tři sestry a bratra, všechny mladší než ona. „Brácha moc neposlouchá, je v pubertě. Zato devítiletá Ema se ve mně docela vidí, hrozně moc chce dělat biatlon a jezdit na koni.“

Otec Davidové hrával a trénoval basketbal. Bral malou Markétu do tělocvičny a jí to vůbec nešlo. Maminka, volejbalistka a tělocvikářka, si dceru dobírala: „Jak jsi vůbec schopná ten míč takhle chytat a házet? Ty snad nejsi naše.“

Později začala maminka trénovat i běžce na lyžích, tratě v Bedřichově byly nedaleko. To už byl jiný příběh. Na lyžích se Markéta našla.

Ve třinácti ji kamarádky vzaly s sebou na biatlonový konkurz do Jablonce. „Jenže jedna byla starší než já a druhá vysoká. Obě do klubu přijali a mě odmítli, že jsem mladá a malá a že na mě nemají bouchačku. Trucovala jsem.“

Dokonce zvažovala, že z gruntu vymění sport a stane se cyklistkou. Jenže nejlepší kamarádky dělaly biatlon, proto šla po roce na konkurz znovu. A tentokrát už ji chtěli.

Dnes patří mezi biatlonistkami k nejrychlejším běžkyním a láká ji vyzkoušet si příležitostně navrch i Světový pohár běžkyň na lyžích, jako Finka Mäkäräinenová. Ovšem v tom případě by kočovného života bylo ještě o kousek víc než teď.

„Mamka těžce nese, že se moc nevidíme,“vypráví. „Když přijedu, pořád si chce povídat. Čím jsem starší, tím těžší je odjíždět z domu. Ale na druhou stranu se zase někam podívám.“

Mám rezervy ve všem

Neuslyšíte od ní, že metou její sportovní kariéry je vyhrát olympiádu, nebo získat velký glóbus.

„Upínat se takhle na jeden cíl je příliš svazující,“praví moudře. „Já chci prostě být dobrá. Každý rok o něco popolézt, probíjet se dopředu, potom se stabilizovat na vysoké úrovni. Aby to nebylo tak, že jednou zajedu a příště budu poslední.“

Ve vytrvalostním závodě v Pokljuce překvapila sokyně třetím místem, ale že má před sebou ještě kupu práce, to jí nikdo nemusí připomínat. „Mám rezervy ve všem, nejvíc ve střelbě. Při sprintu jsem měla 5. běžecký čas, ale až 96. střelecký. V juniorech jsem ztrátu ze střelnice uměla stahovat, v ženách už to nejde. Blbě se vyspíte a jste o 20 míst níž.“

Biatlon je o hlavě, dávno se naučila také ona. A ukočírovat vlastní hlavu bývá veliká dřina.

Potom jde ve škole na zkoušku, je sice nervózní, ale v duchu si říká: Hele, Makulo, zvládlas už složité závody, tak zvládneš i tohle, přece se z toho nepoděláš. Jsme jen lidi, jdi tam, zkus to, a když to náhodou nedopadne, svět se taky nezboří.

Svět Markéty Davidové je zatím pestrý a radostný.

A ona po něm zdárně kormidluje.