„Nahrával jsem s Madonnou“
Zvukař Allen Sides nahrával s Frankem Sinatrou i Michaelem Jacksonem. V rozhovoru vypráví o současné situaci v hudebním průmyslu.
Pracoval na skoro tisícovce alb, postavil osmnáct nahrávacích studií a jeho reprosoustavy hrají i ve studiích George Lucase. Nahrával s Michaelem Jacksonem i Frankem Sinatrou. „Nejlepší hudebníky dnes již ve studiích nenajdete. Naprostá většina jich jezdí po turné v doprovodných kapelách, protože tam jsou peníze, tam se uživí. Ve studiích už ne. Ale věřím, že se to zase změní, nic netrvá navždy,“říká věhlasný zvukař.
Je pravda, že dnes ve studiu uděláte i ze špatného zpěváka dobrého?
To máte tak. Když jsme natáčeli s Whitney Houston I Will Always Love You, tak to Whitney zazpívala dvakrát a ze druhé nahrávky byl master. Bez jediné opravy. Prostě uměla zpívat, doopravdy zpívat. Nebo Ray Charles – zazpíval na první dobrou. Nebo Brian Setzer – na první dobrou. Neil Diamond – pár drobných oprav, ale paráda. Úžasní zpěváci. Dříve jsme na analogových strojích nemohli dělat intonační korekce, zpěvák to prostě musel zazpívat. Dílčí chyby jsme opravit mohli, třeba jsme na 24stopý stroj udělali 12 záznamů vokálu a pak z jednotlivých stop skládali nejlépe zazpívaná slova tak, aby byl výsledek co nejlepší. A to bylo vlastně pořád dobré, protože stále šlo o jejich zpěv. Jediný problém byl, že nedokázali zazpívat naživo, to už pochopitelně seskládat z jednotlivých kousků nešlo.
Dneska se dá díky technice leccos opravit.
Dá se opravit úplně všechno. Intonační chyby nebo i časování. Mohu prodlužovat slova, opravovat vibrata. Bez přehánění: mohu opravit jakékoli pěvecké chyby. Nebo když zpěvák neumí pracovat s mikrofonem a během zpěvu uhýbá, mění se tak charakter záznamu, i to umíme dát do pořádku. Nebo když se při zpěvu dostávají příliš blízko mikrofonu a zalyká se to – i to opravíme a budou znít skvěle. Neumíme vykouzlit procítěnost a energii zpěvu, to musí dodat zpěvák, ale aby byl na nahrávce zpěv bez chyb, to není problém. Ale co naopak velký problém je, že když takový zpěvák vyjde ze studia, myslí si, jak tu skladbu skvěle nazpíval. Jenže pak přijde na Grammy, kde se hraje a zpívá naživo. A to může být ztrapňující, protože naživo nic neopravíme, a tak zpívá, jak zpívá.
Ale určitě se i dnes najdou interpreti, kteří opravdu zpívat umějí.
Jasně. Třeba Lady Gaga nebo Adele, to jsou naprosto famózní zpěvačky, které nepotřebují žádné úpravy. Ale s některými je spousta práce. Samozřejmě je nebudu jmenovat. (smích)
Hovořili jsme o zpěvácích, ale co hudebníci?
V Japonsku jsem nedávno předváděl nové reprosoustavy Ocean Way Audio a měl jsem s sebou kopii z originálního třístopého pásku s nahrávkou Franka Sinatry z roku 1958 One More For the Road z alba Only the Lonely. Zpívá naživo s pianem. A vy posloucháte a říkáte si – úžasné. Já jsem nahrával s Frankem Sinatrou a bylo to skvělé, celá ta hra byla naprosto bezchybná, jak vokál, tak doprovod. Kdysi jsem jej nahrával s celým orchestrem. Frank přišel, prošel si to s nimi, pak jsme to nahráli jednou, pak podruhé a bylo hotovo. Nahrávali jsme na dvě stopy, takže v podstatě nešlo nic opravit, jak jsme to nahráli, tak to bylo. Museli jste proto mít neskutečně dobré hudebníky. Nebylo možné, aby někdo udělal chybu a celé se to kvůli němu nahrávalo znovu, to neexistovalo. Na druhou stranu, tito hudebníci hráli šest dnů v týdnu, třikrát denně, hráli prakticky pořád. Ale díky tomu hráli dokonale. To dnes prakticky není možné. Pokud kytarista přestane hrát na týden, okamžitě to poznáte. Pokud hraje jen dva dny v týdnu, je to slyšet. Takže pokud kytarista musí být zároveň například realitním agentem nebo pojišťovacím makléřem, aby se uživil – což je dnes běžné – tak fyzicky nemůže hrát tak moc, jak by potřeboval.
Nakolik můžete upravit a opravit chyby v jejich hře?
Opět máme obrovské možnosti. Ale toto je třeba problém se symfonickými věcmi, ty jsou dnes často „ueditované“k smrti. To už ani není živé představení, protože to velmi často vzniká jako skládačka. Vezmete čtyři takty odtud, osm taktů odtamtud, šest taktů... v pořádku, další část... tři takty odtud, šest odtamtud... a vy v podstatě ani nevíte, jak to celé zní, dokud to neposkládáte do kupy. Dříve to více řešil dirigent, orchestry měly čas materiál více nacvičit a sehrát se. Ale zase, je to otázka rozpočtu a tlaku na to, aby to bylo hotové hned. Pak se to dohání ve studiu. Ale víte, přes to všechno skvělé skladby stále vycházejí, výborní hudebníci stále žijí, výborná produkce existuje. Jen jsou vzácnější.
V posledních letech se nerýsují žádné velké kapely a interpreti typu The Beatles, Rolling Stones nebo Pink Floyd, ovlivňující posluchače po generace. Zpravidla jsou to kapely s jedním dvěma hity, které postupně zmizí. Vidíte někoho takového na obzoru?
To přichází jen jednou za čas. Stává se to, ale ne moc často. Někdo prorazí, je skvělým hudebníkem a stane se fenoménem. Například Adele, ta je skvělá a z hudebního světa jen tak nezmizí. Ale ano, nejčastější jsou nyní takzvaní „one hit wonders“, kteří vydají úspěšný singl. Někdy i úspěšnou desku. A víc nic, postupně se na ně zapomene, maximálně ten singl zůstane součástí oblíbených playlistů. Ale na druhou stranu, když je někdo tak dobrý, že zaujme na internetu, má už cestu k úspěchu pootevřenou. Třeba takový Justin Bieber se na internetu narodil.
Za padesát let si na Biebera pravděpodobně nikdo nevzpomene.
To je asi pravda, zejména proto, že takového obsahu nyní vzniká obrovské množství. A je také pravda, že dnes slyšíme mnohem více staré muziky než hudebních novinek. Lidé se k ní vracejí, protože mají rádi dobré melodie a dobře zahranou hudbu. Je méně skladeb, které si pobrukuje celý svět. Když jsem dodělal poslední věc Michaela Jacksona, album This Is It, které vyšlo již po jeho smrti, do studia přišel Dr. Dre. Dělali jsme Eminema, 50 Centa a tak. A víte, něco z toho bylo opravdu zábavné, ale s odstupem – bude těm skladbám někdo vymýšlet cover verze? Spoustu úspěšných písní zahrálo a nahrálo třeba dvacet různých interpretů v mnoha různých provedeních, protože to prostě byla skvělá a silná píseň. V rapovém světě to neexistuje, ty skladby takovou hodnotu nemají. Některé zůstanou v oblibě posluchačů déle, jiné jen chvíli, ale prakticky žádná nemotivuje někoho dalšího, aby ji znovu zpracoval.
Mění se i způsob konzumace, stále oblíbenější je stremování v on-line službách, mnoho lidí neposlouchá celá alba, ale jen konkrétní skladby a playlisty. Nemají hudebníci tendence netvořit alba, ale jen singly?
Ano, ale to přišlo mnohem dříve než streamování. Když jste si v sedmdesátých letech koupil album, byla na něm spousta skladeb, které by si zasloužily být singly, tak byly dobré. Například desky Paula Simona, ale i mnoha dalších umělců, byly doslova naplněny skvělými skladbami. Ale hudební průmysl začal v průběhu let tlačit na zobchodovatelné singly – vše začalo být hrou o čísla a cílem byla skladba, kterou budou hrát rádia a bude v hitparádách. Koncept alba jako celku, kde měla každá skladba své místo a fungovalo dohromady, se začal hodně vytrácet. Na albu mohlo vždy pracovat několik producentů, jenže najedou se začalo hodně řešit, kdo udělal co, a každý se snažil vytvořit tu skladbu, ze které nakonec bude singl. Zbytek alba se tak leckdy stal jen nesourodou výplní. A to je problém. Pokud si posluchač koupí album, kde se mu líbí jen jedna dvě skladby, pak si říká: Proč? Proč za takové album platit?
Vypadá to tedy na soumrak konceptuálních alb?
Ano. Dnes potřebujete udělat dvě tři skladby a hotovo. Celé album ani vydat nepotřebujete, protože koncept alba jako celku je nyní v podstatě nefunkční. S tím souvisí i ten přechod na streamování a kupříkladu absence obalu a bookletu. U vinylových desek jste si prohlíželi grafiku, už to byla součást celého kulturního prožitku. Také jste se v něm dočetli, kdo tam hraje, kdo to nahrál, jak se to nahrávalo, a i to byla součást radosti z poslechu. A i proto se „elpíčka“vracejí na trh, protože některým lidem právě to chybělo.
A myslíte, že to vydrží, nebo je to, řekněme, módní bublina, která splaskne?
Zatím nevidím sestupnou tendenci, zájem stále roste.
V souvislosti s rostoucí popularitou gramofonových desek se často hovoří o zvukové kvalitě – perfektně nahraná deska nabízí vyšší kvalitativní potenciál než hudební CD.
Z hlediska kvality je to u desek vždy otázka zdroje, ze kterého vznikl master pro její výrobu. Pokud je to nové album, z jakého mixu se master dělal? Pokud je to starší album, je master vyroben z původních studiových pásek, nebo z kopie kopie kopie? Před několika lety vyšlo výběrové album „1“slavných Beatles. Zvukově to je jedna z nejhorších desek, kterou jsem ve svém životě slyšel. To prošlo tolika kopírovacími procesy, že je ta degradace nesnesitelná. A pak dohledali původní studiové pásy a reedice zněla mnohem lépe. U analogu velmi záleží na tom, jak daleko ve smyslu počtu kopií je nahrávka od původního masteru. U digitálu záleží na vysokém rozlišení originálu.
A nahrávce.
Samozřejmě. Což je další ne úplně veselý příběh. V osmdesátých letech začali skoro všichni při míchání používat dynamické komprese, aby nahrávka zněla hlasitěji. A tak jsme přišli o všechnu dynamiku. A to je věc, která hrozně ublížila například rock-n-rollu, ve kterém si naopak hudebníci s dynamickými změnami hráli. Skladba se nějak vyvíjí, střídá hlasité a tiché pasáže, ale posluchač dostane vše srovnané do jedné linie. Což je třeba výhoda rapu, hip hopu a RnB, to je dynamicky mnohem jednodušší hudba, takže jí srovnání kompresorem tolik neublíží, ale většina moderních rock-n-rollových nahrávek zní jako bláto.
Když jdu na koncert, je hlasitost skoro vždy tak vysoká, že si jej vůbec neužiju a půl dne pak hůř slyším.
Já už na koncerty bez špuntů v uších nechodím. Někdy je vyndám, ale většinou se bez nich neobejdu. Důvodem je mizerná práce zvukařů – buď nevědí, co dělají, nebo to neumějí, nebo je jim to jedno. Vytáhnout skoro vše na maximum a uplácnout to kompresorem, to je strašně jednoduché. Ale nechápou, že pro dynamiku, razanci a gradaci je důležitý rozdíl hlasitostí – před hlasitým nástupem musí být tišší pasáž. Pokud se vše vytáhne nahoru a srovná, tak je to sice nahlas, ale chybí tomu dynamika a vše je špatně. Pokud si musíte zacpávat uši, aby to nebolelo, pak je to špatně – to nemá s poslechem hudby nic společného.
Nahráváte hudbu, vyrábíte reprosoustavy. Co je pro vás to hlavní?
První reprosoustavy jsem postavil ve 13 letech a od té doby s tím nepřestal. Ale mou největší láskou je perfektně znějící a perfektně nahraná hudba. S trochou nadsázky lze říci, že jsem s nahráváním hudby začal proto, abych měl co nejdokonalejší nahrávky pro přehrávání na svých reprosoustavách. Vyrobili jsme reprosoustavy například pro Michaela Jacksona, Phila Collinse, Davida Grohla, mixují s nimi ve studiích George Lucase. Naše reprosoustavy jsou samozřejmě ve všech mých osmnácti studiích, které jsem navrhl a postavil.
Co vy sám posloucháte za hudbu?
Z hlediska žánrů – víte, nahrával jsem symfonickou hudbu, filmovou hudbu, RnB, pop, rock-n-roll... mám rád vše, co je dobře zahrané. Jako mladík jsem poslouchal hlavně jazz, takže jsem začal nahrávat i jazz – Counta Basieho, Duka Ellingtona, Sarah Vaughan, Ellu Fitzgerald a takové věci. Měl jsem štěstí, že jsem stihl konec této éry. Ale pak jsem dělal více R&B a popu.