Život v novém nevolnictví

Z budovy ČNB v pražské ulici Na Příkopě – jedné z nejdražších ulic světa – přicházejí teorie o tom, že délka povolovacích řízení a zákonné omezování hypoték by mohly mít i pozitivní dopady na finanční stabilitu. Proti tomu však stojí hodně drsná realita.

Zástupci ČNB nedávno začali kritizovat vládu za to, že jen planě mluví, ale reálně pro lepší dostupnost bydlení nedělá nic. V tomto ohledu je ale s podivem, proč zrovna v období, kdy naše země měla zažívat skutečný stavební rozkvět, ČNB jako jediná ústavní instituce ve Zprávě o finanční stabilitě 2016/2017 částečně hájila současnou drastickou územní a stavební regulaci a varovala před nebezpečím mohutné výstavby: „Omezení na straně nabídky může tlačit na rychlý růst cen i chránit trh před nadměrnou výstavbou.“Proti teoriím z budovy v jedné z nejdražších ulic světa – Na Příkopě – o tom, že délka povolovacích řízení na úrovni banánových republik a zákonné omezování hypoték zejména pro mladou generaci by mohly mít i pozitivní dopady na finanční stabilitu, však stojí hodně drsná realita.

Je s podivem, že ve veřejné debatě u nás se téměř vůbec nediskutuje o hlavní příčině současného neutěšeného stavu. V tomto ohledu je dobré si připomenout hlavního ekonomického komentátora Financial Times Martina Wolfa, který ve svém článku v červenci 2010 zdůrazňoval, proč se musí zabránit vytváření umělé vzácnosti parcel a tím se vyhnout transferu bohatství mladých nemajetných k starším majetným. Zdá se to absurdní? Je tomu opravdu tak. V jádru jde o jistou „válku“generací.

Vzpomeňme na poslední komunální volby, kdy dokonce i někteří tzv. pravicoví politici měli jako hlavní předvolební téma stop zahušťování sídlišť a varování před „bezohlednou“výstavbou či mrakodrapy. Většina politiků na celostátní a komunální úrovni si zásadně neuvědomuje, že jejich ústředním posláním má být služba všem občanům napříč generacemi a vytvářet k tomu patřičné institucionální podmínky. Nikoliv vytvářet obsah, řídit osudy lidí a populisticky hájit vliv zájmových skupin či jen určité části současné voličské generace. Politici přece musí myslet i na ještě nenarozené voliče, kteří nebudou chtít strávit život někde v třísměnném provozu v montážním závodu. Jinak budou o to více utíkat do zahraničí.

Více lidí = větší kreativita

Struktura osídlení a míra urbanizace v každé zemi vždy vychází z historických procesů a její dynamika je vždy nějak ovlivněna hospodářskými, demografickými, geopolitickými a přírodními faktory. Klíčové pro hospodářský rozvoj každého regionu je to, aby se sociálněin ženýrsky nerozhodovalo o tom, jak se má obyvatelstvo přemísťovat a bydlet. Proto byl třeba i konec nevolnictví zásadní podmínkou pro celou průmyslovou revoluci a civilizační rozvoj. Kdyby v té době existovalo třeba „právo“na krásný výhled z okna a požadavky na oslunění bytů, pak by k žádné masivní výstavbě, a tedy i ekonomickému rozvoji moderních měst a států vůbec nedošlo.

Přitom současný stav povolovacích procesů v naší zemi je natolik destruktivní, že by se dalo mluvit až o novodobém „nevolnictví“, které v podstatě i pomáhá udržovat většinově neefektivní strukturu naší ekonomiky s nízkou přidanou hodnotou. Z národohospodářského pohledu by bylo mnohem více efektivní, kdyby Praha měla třeba 3 miliony obyvatel a Brno milion. Většina bohatých zemí má mnohem lidnatější metropole. Podle mnohých studií vede větší hustota osídlení k více inovacím a kreativitě. Zvýšila by se i odolnost vůči výkyvům hospodářského cyklu.

Kdyby se během transformace úplně uvolnila stavební a územní regulace mimo památková centra, možná už dnes by pražské okrajové stanice metra byly obklopeny stovkami mrakodrapů od nejlepších světových architektů a mohly se konečně i začít bourat paneláky. Pro mnohé by to paradoxně znamenalo i to, že se nebude tolik zastavovat orná půda po celé zemi, jelikož výstavba na brownfieldech je zablokována a komunální politici často sledují politiku udržování panelákových „skanzenů“a postupné tvorby ghett. Efektivnější a koncentrovanější struktura osídlení by znamenala i menší potřebu aut. Tento trend navíc bude umocněn rozvojem sdílené ekonomiky a autonomního řízení. Místo toho se města rozpínají do krajiny a to vytváří dopravní problémy, které generují další neefektivní investice do infrastruktury. Místo do vysokorychlostních tratí se třeba nalévají peníze do tratí ještě z doby Rakouska-Uherska.

Politici často mluví o tom, jak musíme navazovat na odkaz první republiky. Doufejme, že všichni slavní provore publikoví architekti se obraceli v hrobě, když se před pár lety navrhovalo prohlásit jedno brněnské sídliště za kulturní památku. Tehdy se navíc stavěly celé nové čtvrti a města. Dnes se jen byrokraticky sabotuje a hazarduje s budoucností mladé generace a celé naší země. Úplně nový stavební zákon s úplnou liberalizací by tady měl být v řádu měsíců, nikoliv let. Brzy by se ukázalo, že problém nedostupného bydlení je naprosto umělý a netrpíme nedostatkem prostoru.

Aby si to politici uvědomili, možná by stálo za to vměstnat všechna ministerstva do několika mrakodrapů světové úrovně. Pomohlo by to řešit problém „resortismu“, který by se dal řešit mnohem efektivněji díky rychlovýtahovým vzdálenostem. Zejména by si však každý den všichni mohli uvědomovat, že třeba metropole bohatého státu nemůže vypadat a fungovat jako turistický skanzen obklopený panelákovými horizonty. Teprve tehdy může naše země přistoupit k takovým institucionálním změnám a hospodářské politice, které umožní mladé generaci vybudovat skutečně sebevědomou a jednu z nejbohatších zemí světa.

Metropole bohatého státu nemůže fungovat jako turistický skanzen obklopený paneláky.