Jaro začíná, pozor na omrzliny
Začátek února, za okny ladovská zima. Zapomeňte ale na lyže, je čas nazout kopačky a vyběhnout na trávník! Jaro totiž opravdu začíná. Alespoň podle fotbalového kalendáře.
Včera odstartovala jarní část nejvyšší fotbalové soutěže, která má letos kvůli novému hracímu systému pěkně nahuštěný kalendář. Za (snad) vyšší atraktivitu ovšem fanoušci draze zaplatí. Sedět skoro dvě hodiny v tomhle počasí na tribuně, to už chce pořádnou dávku oddanosti nebo rumu. Vyhřívaných sedaček nebo snad zastřešených stadionů se v Česku asi jen tak nedočkáme.
Ostatně české stadiony, to je kapitola sama pro sebe. Jako „sporťák“jsem jich navštívil opravdu hodně. Z těch prvoligových a druholigových naprostou většinu (tímto zdravím do Karviné, tu jsem nestihl). Na mnohých už se dnes profesionální fotbal nehraje, jiné se změnily k nepoznání.
Třeba Blšany. Prostředí dokreslovalo absurditu pozůstalosti divokých devadesátých let, kdy stačilo pár zlaťáků a liga se mohla kopat kdekoli. V obci nebyly ani žádné směrovky ke stadionu, místní přece věděli. Cizák se orientoval jen podle stožárů s osvětlením, ve finále se musel na cestu doptat. „U sámošky doprava a pak už to uvidíte.“
Blšany si alespoň na nic nehrály, tribunka u hřiště by byla na třetí ligu či divizi tak akorát. V Drnovicích měli větší plány, však si tam taky zahrála i reprezentace. Jenže všechna sláva je pryč a obec dnes řeší, co s betonovým kolosem udělat, než se rozpadne.
Pamatuju si i na svou první návštěvu Plzně. Stadion ve Štruncových sadech byl před rekonstrukcí poměrně nehostinný. Jedna velká tribuna, okolo hřiště polorozpadlé ochozy, z nejlepších míst to bylo k postranní čáře snad 60 metrů. V Plzni se ovšem stadion změnil k nepoznání, tak jako samotný klub. Tehdy se zachraňoval v posledním kole, dnes hraje evropské poháry.
Povedený stánek mají v Uherském Hradišti. Tam se přesně trefili do potřeb okresního města, kapacita je tak akorát, a i když přijde průměrná ligová návštěva, stadion vypadá zaplněný a prostředí je příjemné.
Co by za něco podobného dali v takových (aktuálně druholigových) baštách, jako je Brno nebo Hradec Králové. Obě města mají tradiční fanouškovskou základnu a v obou by si fotbal důstojné prostředí zasloužil.
Jenže ouha, nějak to prostě nejde. V Hradci se po letech plánování a debat rozhoupali a nechali strhnout jednu tribunu. K dalšímu kroku, tedy stavbě tribun nových, ale zatím nedošlo a vypadá to, že ještě dlouho nedojde.
Kvůli politice, jak jinak.
Ještě zamotanější je to v Brně. Starý stadion za Lužánkami sice pootevřel víko rakve a na chvíli vstal z mrtvých, když jej parta fanoušků okolo někdejšího fotbalisty Petra Švancary nezištně vyčistila, poopravila a uspořádala exhibici.
Jenže to jsou už čtyři roky, a i když vedení města po letech začalo situaci opravdu řešit, kostlivců ve skříních a na pozemcích okolo stadionu je tolik, že v úspěch v tomhle zápase nedoufají snad ani ti nejvěrnější příznivci.
Nedávno jsem měl možnost zhlédnout film Stadion, který dokumentuje celé dočasné zmrtvýchvstání legendárního stadionu za Lužánkami.
Režisér Tomáš Hlaváček v něm zachytil to, co je na fotbalu nejhezčí: dokáže spojit lidi napříč generacemi či politickými názory. Zajděte do kina, tam snad zima nebude. Na rozdíl od ligových stadionů.