Regulace, která vede do pekla
Boj s falešnými zprávami se stal hitem sezony. Představitelé EU tvrdí, že fake news ohrožují demokracii a staly se součástí hybridní války. Je boj proti dezinformacím záchranou demokracie, nebo omezením svobody slova?
Informace a dezinformace se dnes šíří rychlostí blesku a ovlivňují miliony lidí. Sociální sítě pro nás ze záplavy informací na webu vybírají ty, na které nějakým způsobem zareagujeme. Přitom zohledňují především angažovanost a emoce, nikoli pravdu. Představa, že by se měl internet regulovat, je však cestou do pekel.
Pravda a lež v politice
George Soros v knize Krize globálního kapitalismu (New York, PublicAffairs 1998) prohlásil, že informace jsou zaprvé pravdivé, zadruhé nepravdivé a zatřetí pravdivé či nepravdivé jen do té míry, do jaké jim lidé věří. Do třetí kategorie spadá velká část informací, které mají značnou váhu, ať už v oblasti historie, politiky, nebo trhů. „Sami jsme součástí světa, jemuž se snažíme porozumět,“vysvětloval Soros, „a naše nedokonalé znalosti do značné míry spoluvytvářejí děje, jichž se účastníme.“
Americký ekonom Dan Ariely v knize Jak drahá je nepoctivost: proč každému lžeme, hlavně sami sobě (2012) ukazuje, že ačkoli většina z nás si o sobě myslí, že mluví pravdu, ve skutečnosti čas od času lžeme všichni. Obelhávání sebe sama je užitečná strategie, jak uvěřit tomu, co říkáme. Fakta jsou pro lidi, kteří nemají dost fantazie, aby si vytvořili vlastní pravdu.
Česká psycholožka Lenka Mynaříková v knize Psychologie lži (2015) argumentuje, že pravda není úplným protikladem lhaní. Spíše jde o dva body jednoho kontinua, na němž nutně existují body, které nepředstavují ani pravdu, ani lež. Některé výpovědi mohou být zase polopravdami, neúplnými pravdami nebo opatrným kličkováním mezi slovy ve snaze vyhnout se pravdě.
Pravda ani lež nemusí podle Mynaříkové bezprostředně signalizovat morální či nemorální chování. To, že někdo zalže nebo řekne pravdu, neurčuje, zda budeme daného člověka posuzovat jako dobrého nebo zlého, protože lež není ničím neobvyklým. Lhaní se totiž objevuje s takovou frekvencí, že bychom lidský charakter museli považovat za a priori špatný. Lži nejsou vždy vyřčené se zlým záměrem a nemusí být jednoznačně negativní.
Americký politolog John Mearsheimer v knize Proč vůdci lžou: pravda o lhaní v mezinárodní politice (Oxford University Press 2011) ukazuje, že někdy existují dobré strategické důvody, aby političtí vůdci lhali buď představitelům jiných států, nebo svému vlastnímu národu, když věří, že je to v zájmu země. Lhaní v politice nemusí představovat pochybení a v některých situacích může být oprávněné.
Mearsheimer netvrdí, že lhaní je ctnost, ale že někdy může představovat užitečný nástroj odpovědného státnictví v nebezpečném světě. Například prezident Franklin D. Roosevelt lhal americké veřejnosti o německém útoku na americkou loď USS Greer v srpnu 1941. Snažil se zatáhnout USA do druhé světové války proti nacistickému Německu, které hrozilo, že dobude celou Evropu. Účel byl podle Mearsheimera správný a bylo zcela legitimní zalhat.
Klamání může probíhat třemi způsoby. Lhaní je situace, kdy osoba pronáší tvrzení, o němž ví, že není pravdivé. Přehánění je situace, kdy osoba vyprávějící nějaký příběh zdůrazní určitá fakta a opomine jiná fakta. Zatajení znamená situaci, kdy člověk zamlčí informaci, která by mohla podkopat nebo oslabit jeho pozici. Přesně to vyjádřil Tiger Woods: „Naučil jsem se, že můžete vždy říkat pravdu, ale nemusíte říkat celou pravdu.“
Boj s falešnými zprávami
Profesor informatiky na Massachusetts Institute of Technology Sinan Aral zjistil, že falešné zprávy se šíří rychleji než zprávy pravdivé. Nepravda má o 70 % větší šanci na sdílení než pravda. Nepravda se šíří významně rychleji, hlouběji a má větší dosah než pravda. Zatímco u některých kategorií zpráv – jako třeba u přírodních katastrof – se obvykle falešná zpráva šířila jen několik dní, u zpráv z politiky nebo vědy se šíří i několik týdnů. Rozhodnout, zda je nějaké tvrzení pravdivé, nebo lživé, však není úplně triviální.
Boj s falešnými zprávami (fake news) se stal hitem doby. Po amerických prezidentských volbách na podzim 2016 někteří začali prohlašovat, že žijeme v postfaktickém světě, kde emocionální apely zabírají mnohem lépe než fakta. Silná kritika mířila i na Facebook, který prý významně přispěl k šíření dezinformací a eskalaci politické polarizace.
Falešné zprávy se však nešíří jen mezi uživateli Facebooku. Spousta z nich koluje e-maily, na Twitteru, YouTube apod. Podle agentury Pew Research sledují zprávy na sociálních sítích dvě třetiny Američanů, z toho 44 % na Facebooku. Falešné zprávy jsou jen rubem obchodního modelu, na němž stojí velká část internetové ekonomiky.
Jak poznamenal zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg, velká část problematického obsahu nepředstavuje jednoznačné lži, nýbrž polopravdy či zkrátka subjektivní pohledy. Zuckerbergova vize, že regulaci falešných zpráv by měli provádět sami uživatelé, nikoli platforma, se stala úhelným kamenem reakce Facebooku na tento problém. „Udělám vše pro to, aby nás komunita mohla lépe informovat o tom, který typ obsahu je pro ni smysluplný. Musíme si však počínat nesmírně obezřetně, abychom nezačali rozhodovat o tom, co je a není pravdivé.“
Spor o kontrolu sítí
Facebook i další technologické firmy jsou globální korporace, které z logiky věci musí dělat politické kompromisy. Facebook se podřizuje požadavkům boje za politickou korektnost. Řada kontroverzních příspěvků je pro jistotu mazána. Český publicista Kryštof Pavelka upozornil, že nejčastěji dostávají „bany“nepohodlní konzervativní provokatéři, „nacionalisté“, „rasisté“, ale třeba i lidé, kteří provozují nekonvenční humor.
George Soros se dnes stal vůdčím propagátorem regulace internetu a sociálních sítí. Sociální sítě podle něj klamou uživatele, protože manipulují s jeho pozorností, nasměrovávají jej k vlastním komerčním cílům a záměrně budují závislost na jimi poskytovaných službách. „Na obzoru je alarmující vyhlídka: aliance autoritářských států a velkých internetových monopolů disponujících obrovským množstvím dat, která spojí rodící se systémy spotřebitelů s firmami s již rozvinutými systémy sledování občanů státem. Výsledkem může být pavučina totalitní kontroly, kterou si nedokázal představit ani George Orwell,“varuje Soros.
Každá internetová služba určená široké veřejnosti neustále experimentuje se svými uživateli, aby svou službu učinila návykovější, aby se ten či onen obsah dočkal okamžitého rozšíření, aby zvýšila příjem z reklamy nebo e-komerční činnosti. Manipulace pomocí reklamy v zájmu vyššího výdělku se považuje za normální, odpovídající metody se vychvalují a vyučují na školách. Zkusme však stejným způsobem připustit, že příspěvky na sociálních sítích ovlivňují náš emoční stav a hned se vytvoří obrovský odpor.
Kritici si stěžují, že neregulované prostředí sociálních sítí – kde si každý může říkat, co chce – umožňuje vítězství různých populistů a demagogů. Američtí demokraté varují, že Facebook a Twitter vyhrály volby Donaldu Trumpovi. Proto se stále více objevují požadavky, aby technologické firmy byly silněji regulovány. Kolem regulace technologických firem se povede velká politická hra. Generální ředitel společnosti Apple Tim Cook 18. 11. 2018 v rozhovoru na serveru Axios uvedl, že regulace technologického sektoru je nevyhnutelná, protože volný trh prý není schopen dostatečně chránit soukromí uživatelů. „Obecně nejsem velký fanoušek regulace. Jsem zastánce volného trhu. Musíme si ale přiznat, když volný trh nefunguje. A tady nefunguje,“prohlásil Cook.
Kdyby požadavky na uživatelskou bezpečnost a ochranu soukromí existovaly už před patnácti lety, nejspíše by Facebook nikdy nevznikl. Sociální sítě však vznikly přirozeně. Vůbec není vyloučeno, že někdy v budoucnu se k Facebooku vytvoří alternativa. Už dnes existuje Twitter, který je dokonce ve věci problematického obsahu mnohem benevolentnější.
Nová forma cenzury
Americký vydavatel Tim O’Reilly v knize Co přinese budoucnost a jak ji přežít (2018) argumentuje, že představa, že Google a Facebook mohou vyřešit problém s vyhledáváním, falešnými zprávami či nenávistným projevem tak, že najmou početné týmy redaktorů a ověřovatelů pravdivosti, nebo tuto činnost outsourcují nějakým externím mediálním firmám, svědčí o tom, že lidé obecně příliš netuší, o jak složitý a rozsáhlý problém jde.
Google a Facebook jsou spíše zeď, na kterou můžeme vylepit libovolný plakát, než tradiční vydavatelé, kteří podléhají přísnějším právním kritériím. Argument o neutrální platformě je úhelným kamenem samotné existence internetových služeb. Bez něj by Google byl popotahován za každé porušení autorských práv ze strany každého uživatele webu jen za to, že by stránku zařadil do svého vyhledávacího indexu. Podobně by na tom byly i Facebook, Twitter či YouTube.
Regulace sociálních sítí a internetu jsou novodobou formou cenzury. Jako se dříve zabavovaly nevhodné letáky či cenzuroval denní tisk, dnes se moc snaží cenzurovat dosud svobodný prostor internetu. Převratnost internetu však spočívá v jeho neregulovanosti, tedy obsahově ani územně neomezené dostupnosti každému, kdo má technologii a motivaci do sítě vstoupit.
Nastavení určitých omezení (boj proti terorismu či boj s dětskou pornografií) je samozřejmě legitimní. Zcela nepřijatelné jsou však snahy regulovat internetové platformy za účelem boje proti „nenávistným projevům“, „falešným zprávám“a „dezinformacím“a podobně. Takové zásahy jsou útokem na svobodu slova a diktaturou politické korektnosti. ● Nepřeháníme to už trochu s tím, jak
Pomiňme teď flagrantní nespravedlnosti, jaké se dějí v
ženy mají všude zelenou?
rychlobruslení, tenisu, biatlonu či lyžování,
ale proč má Senát ombudsmance Anně Šabatové vybírat zástupkyni z dalších tří žen,
Najmě když se ten úřad na svých webovkách pyšní tím, jak „přispívá k prosazování práva na rovné zacházení a
● Tomio Okamura vyrukoval v interpelaci s údajem, že Muzeum romské kultury žádá od státu I když jsou to dvě třetiny státního rozpočtu a erár by pak zřejmě musel rozpustit armádu, zavřít školy a důchodce poslat na pastvu, není důvod nevěřit. Navíc v zemi, kde ministryně Maláčová mívá podobně divoké sny. A tento by
protože při slušné ceně 5 milionů korun za rodinný dům by za zmiňovaný bilion dostal vlastní rezidenci úplně každý Rom v zemi včetně kojenců.
Samkové, Selucké a Wagnerové? ochraně před diskriminací“? dotaci bilion korun. pravdomluvnému předsedovi SPD úplně vyřešil romský problém, Dycky Ořechovka!