Led jako srdeční záležitost
Co se skrývá za obdivuhodným zlatým comebackem Martiny Sáblíkové
Tomáš Macek
Vzepřela se osudu. Tak jako Petra Kvitová poté, co jí útočník pořezal ruku. Jako Eva Samková s poničenými rameny. Jako Šárka Strachová po operaci nezhoubného nádoru. Silné české ženy na scéně světového sportu, dočasně sražené k zemi, opět však povstávající a dobývající tituly a medaile. Martina Sáblíková mezi ně patří. Dva roky nebyla zcela zdravá. Dva měsíce před hrami v Pchjongčchangu ji postihl částečný výsuv ploténky, bolest vystřelovala až do nohou. Zároveň si zablokovala křížokyčelní kloub, nemohla ani natáhnout nohy. V Koreji sice vyválčila vysněnou medaili, stříbro z pětky, ale zároveň přiznávala: „Jsou dny, kdy nemohu bruslit ani tři minuty, jak mě ta záda bolí.“
Když si odpočala a s nadějí vjela do poolympijské zimy, bylo to tu znovu. Střevní viróza, bolavý úpon na koleni. Jako by jí už nikdy nemělo být přáno.
A přece, ve čtvrtek stála na zlatém stupni v Inzellu, poosmnácté mistryně světa, po tříleté odmlce na trůnu trati 3000 metrů, navíc v novém rekordu dráhy a po závodě, ohromujícím kvalitou dosažených časů.
Byl to pro mě jeden z nejúžasnějších sportovních návratů na trůn, u kterých jsem byl. Mnohými odepisovaná, údajně se zhuntovaným tělem, přesto opět vítězná Sáblíková.
Jak se v 31 letech dokázala vydrápat zpět na vrchol?
„Je jednou z psychicky nejsilnějších bojovnic, které jsem poznal,“říká o ní kouč Petr Novák. Je v tom však cosi víc. To tajemství hledejme ještě jinde.
Znovu se ve vzpomínkách vracím do Pchjongčchangu. Během předposledního dne her jsem ji tam pozoroval, jak i s bolavými zády kmitá kolem Nikoly Zdráhalové, bojující v závodě s hromadným startem. Tehdy mi Sáblíková říkala: „Možná už mé tělo nikdy nebude mít takovou výkonnost, abych jela zase o placku. Tak chci co nejvíc pomoci ostatním děckám z týmu.“
Vzápětí mi s nadšením v očích vyprávěla o norském rychlobruslaři Havardu Bökkovi. Že se v Koreji zle řízl do nohy, dostal obvaz a berle, ale odmítl je a tři dny poté získal s Nory týmové zlato. „Když slyším takové příběhy, říkám si: Neustále stojí za to bojovat,“pronesla.
A v tom to je. V obrovské sportovní vášni této ženy.
„Pro mě vždycky bruslení bylo, je a bude srdeční záležitostí. Baví mě a naplňuje. Kdyby to tak nebylo, už bychom tu dnes nestáli,“přiznala nyní v Inzellu.
Od ledna konečně znovu bruslí bezbolestně a jásá: „Pohyb na ledu mi zase dává smysl, mám z něj radost. Po všem, co jsem prožívala v posledních dvou sezonách, mi to připadá neuvěřitelné.“
Namítnu: „Ovšem k tomu návratu jste potřebovala i silnou vůli.“
Jenže Sáblíková při vší své skromnosti nechce mluvit o sobě. „Nedokázala bych to, kdybych neměla tolik skvělých lidí kolem sebe,“odvětí a dlouze líčí, jak se jí Petr Novák každých 10 minut ptá, jestli něco nepotřebuje, jak jí Nikola Zdráhalová před startem hlídá brusle a nespustí z ní oči, jak ji Eliška Dřímalová skvěle masíruje. Dlouze hovoří o dalších a dalších lidech.
„To, že je cítím za sebou, mě žene. Díky nim jsem věřila, že se zase mohu vrátit na bednu. Bez nich by ta má zlatá skládačka do sebe nikdy nezapadla.“
Když jí ve čtvrtek, po tolikáté už, hráli hymnu, řekla: „Měla jsem pocit, jako bych to zažívala poprvé. Nemyslím teď na to, co bylo nebo co mě čeká. Užívám si přítomnost.“
Dnes odpoledne, po klání na 5000 metrů, může tu hymnu slyšet opět.