Kdepak hlupáci, za kasou seděla i filharmonička
Studuje na univerzitě v Ostravě a při tom si přivydělává na brigádě v supermarketu. Pak to glosuje na Twitteru pod jménem Slečna pokladní.
Tak třeba příspěvek z minulého týdne: „Zaplatím radši kartou, nemám brýle a nic nevidím, říká mi zákaznice a vkládá do terminálu občanku.“Nina je asi nejznámější pokladní ze supermarketu v Česku. Svoje příjmení však nechce zveřejnit, aby si ochránila soukromí.
Dvacetiletá studentka ostravské univerzity si tak přivydělává už druhým rokem. A pak o svých zážitcích píše na sociální síť Twitter pod pseudonymem Slečna pokladní. Stala se svéráznou hvězdou sociálních sítí. Její tweety čte pravidelně víc než 15 tisíc lidí, takže má víc fanoušků než někteří ministři. Píše sice o úsměvných historkách, ale současně jí záleží na tom, aby se Češi nedívali na zaměstnance supermarketů skrz prsty.
Jak zvládáte ten stereotyp? Celý den klikat kódy jeden za druhým?
On to vůbec stereotyp není. Spíše se stává, že si chce zákazník povídat nebo řešíme nějaký problém. Samozřejmě, že když markuji položku za položkou, tak za chvíli nevím, že to dělám, a připadám si jako robot.
Můj hlavní problém v Bille, kde pracujete, je, že často přijdu ke kase bez zváženého ovoce a pokladní mě pošlou zpátky k váze. Proč u vás ještě neváží pokladna?
My to ještě neumíme. Ale zasmějeme se, když se to stane. Někteří lidé jsou naštvaní a jiní se omlouvají, že to nevěděli, to jsou ti slušní.
Jak vás napadlo psát na Twitter o zážitcích z obchodu?
Chtěla jsem se vyžalovat, vypovídat se. Psala jsem o tom, co mě naštvalo, aby mi někdo odpověděl – jojo, to je blbé. Na začátku jsem si říkala: Kdyby to četlo aspoň pět lidí, bylo by to fajn. Teď už máte skoro 16 tisíc followerů. Kolik za pokladnou strávíte měsíčně času? Někdy i tři dny v týdnu. Mohu si psát i hodiny, kolik chci.
Je těžké se práci pokladní naučit, nebo jste mohla okamžitě po nástupu pracovat? Já se kolikrát potýkám i se samoobslužnou pokladnou.
Samoobslužná pokladna je úplně jiná, než ta normální. Když jsem pokladnu v našem obchodě viděla prvně, byla jsem vystresovaná, ale teď už dělám vše suverénně. Práci na pokladně i kódy se naučí každý. Už jen tím, že se ze začátku pořád ptáme kolegů: Jarko, jaký je kód na kobližku?
A vy už teď víte zpaměti, že kobliha má kód třeba 5727?
Koblížek má kód 683.
Když jen klikáte na pokladně kódy, stává se ještě, že uděláte manko, které musíte zaplatit?
Stává se to. Třeba místo dvoustovky vydám pětistovku. To je moje chyba.
To pak přijdete o půlku denní výplaty…
Je to nepříjemné. Peníze pak přepočítává hlavní pokladní přede mnou, aby se nemohlo říct, že nás někdo okradl. Občas se stává, že přijdou měniči. To jsou lidé, kteří zaplatili tisícovkou, ale pak začnou tvrdit, že platili dvoutisícovkou a chtějí vrátit víc peněz.
Pak je to ale tvrzení proti tvrzení. Co se stane?
Musí se vše zastavit, lidi jdou stát frontu jinam. Což je zdrží. Přepočítá se celá pokladna, a když peníze přebývají, tak se tomu člověku zaplatí.
Stejně je mi vás tedy líto, pokud máte manko třeba tři stovky…
To se mi stávalo hlavně ze začátku párkrát, teď už tolik ne, ale občas se to stane každému. Taky chodí různí přihazovači, kteří zaplatí, já jim vrátím a pak chtějí ještě různě rozměnit peníze a najednou jim vydám víc, než by měli dostat.
To dělají lidi schválně?
No jasně. Schválně. Někteří se tím živí. Já jim to radši první vydám a pak rozměňuju.
Chytila jste někdy zloděje?
Jeden zloděj se postavil do mojí fronty, ale já nevěděla, že něco ukradl. No a pak k němu přistoupil jeden bývalý kolega, který u nás dělal doplňovače, a úplně v klidu mu řekl: „Dej mi to.“A ten chlap vytáhl zpod bundy tři velké milky. A předal je. Někteří hlídači to řeší po domluvě, jiní hned chtějí volat policii. Píší mi o tom i jiní kolegové pokladní. Mně píše spousta pokladních, z Albertu i odjinud.
Vy jste pro kolegy taková vrba?
Jojo. A dozvídám se kdeco. Oni si mi postěžují.
Máte nějakou reakci od šéfů na váš Twitter?
Sedla si se mnou vedoucí a vysvětlila, co bych tam psát neměla – na co se vztahuje mlčenlivost, kterou jsem podepsala. Třeba nesmím jmenovat lidi. Ale je to jinak moje osobní věc a rozhodně tam firmu nešpiním.
Dokážete si představit, že někdo za mzdu pokladní žije na plný úvazek? Jaké typy lidí dnes sedí za pokladnou?
Tohleto je právě hodně zajímavé. Ti, co mají 40 let a pracují tam, tak ti neměli takové možnosti jako mají mladí dnes. Měli špatné známky, šli na učňák. Dělají to normální lidi. Já jsem si fakt upřímně myslela, že tam budu mezi nějakými hlupáky, ale není to tak. Dneska je to skoro nepředstavitelné, aby mladý člověk šel za pokladnu. Jsem fakt zvědavá, kdo bude dělat pokladní, až tihle lidi zestárnou.
K tomu se také dostaneme. No ale i mezi lidmi, co se živí manuálně, je pokladní v supermarketu spíš někde naspodu žebříčku. Nebo ne?
Tak třeba jsme tam měli paní, která hrála ve filharmonii. Nevím, úplně přesně, proč byla u nás. Jestli si připadala nevyužitá mezi těmi koncerty? Nebo je tam pán, který dělá současně i ošetřovatele v domově důchodců.
Vy jste si mezi řetězci vybírala ten nejlepší, nebo jste natrefila rovnou na Billu?
No, já jsem si v osmnácti, kdy jsem chtěla brigádu a rodiče mě vedli k tomu, abych si něco vydělala sama, poslala životopis do Alberta. Ale neozvali se. Tak jsem zkusila Billu, tam byla sympatická vedoucí.
Jak tam lidi vydrží dlouho? Je tam fluktuace?
Je tam ten základ, který se nemění. Jsou tam lidé, kteří tam dělají deset roků – úplně od začátku, co naše Billa otevřela. Máme tam paní, co dělala někde manažerku, ale vyhodili ji, ještě měla nějaký špatný posudek a nemohla najít práci.
Ostrava je drsná.
Obdivovala jsem ji, protože ona se rozhodla, že bude něco dělat. I když šla o hodně níž i s platem. Já se musím přiznat, že jsem ten Twitter začala psát i proto, že jsem teď poznala, jak hrozně jsem se předtím (k pokladním) chovala, skoro jako ti lidé, na které teď nadávám. Když jsem přišla, tak jsem si říkala: Co tady budu dělat? Tady jsou všichni staří. Ale ti lidé jsou normální a mohu se s nimi bavit.
Když jsme si domlouvaly rozhovor, říkala jste mi, že zákazníci na vás koukají trochu svrchu.
No, to jo. Většinou jsou v pohodě, ale to nejsou zas tolik vidět. Ale my si většinou zapamatujeme ty, kteří jsou protivní a zlí.
Jak zlí?
No třeba mi paní začne vytýkat, že v letáku je něco levnější nebo že máme špatně uspořádanou prodejnu. Proč nevážíme na pokladně? Pán zapomněl věrnostní kartičku a dožadoval se toho, abych ho vyhledala v systému. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že to nejde, a on, že všude to jde a jakto, že já jsem tak blbá? Ale u nás to samozřejmě nejde najít. Ale mám na to ozkoušený recept. Když lidi začnou nadávat, tak já začnu nadávat s nima. To mám ozkoušené. Usmívat se a přikyvovat. Musíte se s nimi naučit vycházet a komunikovat. Řeknou, že maso je hrozně drahé, tak já přitakám, že no jo, hrozně zdražili.
Když jste mluvila o budoucnosti, tak podle mě přijde doba, kdy budou skoro všechny pokladny samoobslužné. Co myslíte?
Já bych chtěla, aby si lidi uvědomili, že to není ostuda dělat pokladní. Mně právě přijde hrozně zajímavá otázka, kdo bude dělat pokladní, až tahle generace odejde. Teď už každému přijde tahle práce jako ostuda. Podle mě se to bude řešit už tak za dvacet roků. Ti nejmladší dnes mají tak 35 let.
Kdysi jsme psali články o tom, jak hlavně německé obchodní řetězce šikanují zaměstnance a upírají jim přestávky. Zažila jste nějaký náznak špatného zacházení?
U nás je to všechno hlavně o domluvě. Žádné, že bychom nemohli jít na svačinu, když máme hlad. Možná ve velkých hypermarketech je to spíš neosobní. Náš obchod je malý. Vycházejí mi vstříc, když mám třeba zkoušku ve škole.
Říkala jste mi, že máte 90 korun na hodinu. Brigádník prý bere víc než zaměstnanec?
Brigádník zase nemá výhody jako nemocenskou a dovolenou. Kromě toho, já přesně nevím, kolik bere zaměstnanec. Na druhou stranu, brigádník si může svobodněji psát směny.
Kdy Slečna pokladní „zavře krám“? Asi nejpozději po skončení studia?
Je fakt, že mi tam Slečna pokladní trochu komplikuje situaci. Většině kolegů se to líbí, ale jsou tam lidi, co s tím nesouhlasí. Ale asi se to bojí přiznat. No, po skončení studia bych už neměla proč to dělat. Já ještě k tomu i teď učím angličtinu. Ale práce za pokladnou je super zkušenost.
Vy jste už přednášela v Hradci na Barkempu jako Slečna pokladní o své práci. Na co se publikum ptalo?
Ozval se mi organizátor té akce, že by mě tam rádi měli a měla jsem mít dvacetiminutovou přednášku. Já jsem se zasmála, že no to určitě. Měla jsem trému a navíc jsem si říkala, že jsem jenom pokladní, a co bych jim měla předat? Nakonec jsem si říkala, že to je skvělá příležitost říci, že zákazník nemá vždycky pravdu a prodavači nejsou pitomci. Předstoupila jsem před plný sál na univerzitě v Hradci. A první otázka z publika byla: Kdy už zase bude „jäger“v akci?