Ukrajinská léčba Banderou
Ukrajina je pár týdnů před důležitými prezidentskými volbami. V čele průzkumů je marioneta vlivného boháče, za ní dva politici zatížení korupčními skandály. A tak se hledá jednotící ukrajinská idea v agresivním nacionalismu Stěpana Bandery.
Plamen ozbrojeného konfliktu, občanské války na východě Ukrajiny, v dohledné době rozhodně zcela neuhasne. V podstatě se totiž bohužel jedná o nárazníkové pásmo mezi mocenskými zájmy Západu a Ruska. A o zájmy jde obvykle až v první řadě. Koneckonců existují znalci věci, kteří mají za to, že právě na tomto bývalém území SSSR započala v roce 2014 nová studená válka – s nástupnickým Ruskem.
Na obou stranách konfliktu existují zájmové skupiny, pro něž by bezpečnostní stabilizace Ukrajiny byla problémem. Nejde přitom o žádné pokoutní kroužky. Zahrnují zřejmě také soudobého ukrajinského prezidenta Petra Porošenka. Zanedlouho bude svůj post v čele rozpolceného státu obhajovat a podle předvolebních výzkumů nevede on, nýbrž ukrajinský komik a imitátor s právnickým vzděláním a zásadními styky Volodymyr Zelenskij. Hlava země je až na místě třetím. Na druhé příčce je podle průzkumů někdejší premiérka Julija Tymošenková, jíž se přezdívá „plynová princezna“.
Vládnoucí klika podává zjevně takové výkony, že jsou Ukrajinci ochotni preferovat kohokoliv jiného. Včetně dámy, za níž se z minulosti táhne obrovské množství korupčních či jiných skandálů. Sama vskutku nemá nadbytek morálních zábran, jelikož svého soka v kampani veřejně napadá (nejspíš ne bezdůvodně) jako obludného korupčníka. I on a jeho klika však hrají tvrdě, bez skrupulí. Tudíž také nacionalistickou, potažmo protiruskou kartou. Nezbývá jim vlastně nic moc jiného, a tak rovněž vyvěšují tragikomické agitační poutače s nápisy „Porošenko, nebo Putin“. Každý prostředek zřejmě dobrý, byť se sociální sítě posměšně ptají, zda to pán Kremlu ví, že také kandiduje na Ukrajině...
Hledání jednotící ideje
V zemi panuje chaos. Politický zelenáč Zelenskij, považovaný za marionetu vlivného boháče a Porošenkova nepřítele Ihora Kolomojského, charakterizuje situaci tak, že „korupce je všude“a že lidé jsou unaveni ze „staré gardy“. Rozhodně má pravdu v tom, že nespokojenost je široká i pochopitelná. Ukrajinské ekonomické poměry jsou mimořádně špatné, budování demokracie kulhá na obě nohy a Západ již odmítá podporovat místní oligarchii způsobem, na nějž byla počátkem zápasu s Ruskou federací – po nezákonné anexi Krymu a zažehnutí občanské války – zvyklá. Na což si ale podle některých zahraničních diplomatů místní elity dosud zvyknout nemohou. Každopádně platí, že ať se k moci prodere kdokoliv, ať staré, či staronové figury, budou to mít při správě státu krajně obtížné.
Tak daleko však prozatím nejsme. Předvolební boj se z nedostatku jiných prostředků odehrává též prostřednictvím šíření strachu. Skrze vyvolávání pocitu národního ohrožení, a to jak doma, tak v cizině. Místní tajná služba proto kupříkladu onehdy zveřejnila názor, že za francouzským hnutím „žlutých vest“stojí Moskva. Zajímavé tvrzení. Mimo jiné také kvůli kontextu, v němž jsou nám „putinovci“(jinak žádní beránci!) obvykle prezentováni zcela černobíle. Jakožto ničivý hybatel, temný zdroj Trumpova volebního vítězství, vzrůstu baskického separatismu nebo úspěchu hlasování o brexitu… A nabízí se zde ještě jedna relevantní politická událost, o níž se však u nás pro změnu téměř nemluvilo. Kupu mediální pozornosti na sebe loni strhlo zajetí ukrajinských námořníků v Kerčském průlivu, nicméně kdo u nás slyšel reakci bývalého německého ministra zahraničí Sigmara Gabriela, že se Ukrajina snaží zatáhnout jeho zemi do války?
V Kyjevě zrovna pracovně pobýval současný český ministr zahraničí Tomáš Petříček, který se tam mimochodem potkal i se svým dánským kolegou. Před cestou pak slíbil ptát se svých partnerů na ožehavé záležitosti kolem oficiálního uznání veteránů Ukrajinské osvobozenecké armády (UPA), lidově banderovců. Přitom jde vlastně o příkrý rozpor, neboť Černínský palác dal nedávno najevo, že se jedná o vnitřní věc Ukrajinské republiky…
Oslava agresivního nacionalismu Stěpana Bandery a jeho extremistického, antisemitského hnutí vychází mimo jiné z potřeby hledat jednotící ukrajinskou ideu. Nicméně současně jde taktéž o urážku mnoha obětí druhé světové války. Včetně Čechů. Ukrajinská povstalecká armáda totiž mnohokrát kolaborovala s nacistickými okupanty a z čistě vlastních pohnutek prováděla bezuzdné etnické čistky na území, kde naivně předpokládala zrod své nezávislé státnosti. Během obludného řádění těchto šovinistů zahynulo možná přes sto tisíc lidí – Poláků, Židů, Rusů, ale i na Ukrajině usazených Čechů. Jenže to ještě není vše. Krátce po válce se jisté složky UPA snažily násilím proniknout přes československé území na Západ, následkem čehož umírali také příslušníci našich bezpečnostních orgánů nebo místní civilní obyvatelstvo.
Je samozřejmě pravda, že moderní ukrajinské dějiny objektivně nejsou nijak jednoduché (zahrnují mimo jiné nemalé mezietnické násilí, vraždění a programované hladomory), takže hledat státotvornou myšlenku pro území, jež v dané podobě nikdy předtím neexistovalo, znamená hodně tvrdý oříšek. Ovšem podporovat „cestu války“, byť nepřímo a z čistě geopolitických důvodů, naneštěstí zavání zlehčováním krutého vývoje dvacátého století. Včetně druhé světové války.
Předvolební boj se z nedostatku jiných prostředků odehrává též pomocí šíření strachu.