Telenovela, která míří do kin
Na svatého Valentýna utrpěla kina srážku s telenovelou. Hlavní roli si v Létu s gentlemanem napsal Jaromír Hanzlík.
Kdyby v titulcích filmu stálo Rosamunde Pilcherová a běžel na obrazovce při domácké konzumaci sladkého likéru, leckterá žena by Léto s gentlemanem přijala jako dodatek z pozůstalosti královny červené knihovny. Jenže žánr telenovely má tu smůlu, že z velkého plátna jeho naučný sentiment přímo křičí už s prvními slovy písně „vybledlý příběh odnáší proud“.
Bez humoru i ironie
Ano, debutující scenárista Hanzlík spolu s režisérem Jiřím Adamcem, jenž pro kino točil také poprvé, slibovali romantickou komedii. O komedii však nemůže být řeč, k ní chybějí ve vyšší míře jak slovní, tak situační humor, zejména však nezbytná dávka sebeironie obou ústředních postav pozdní romance. Přitom Alena Antalová coby filmová manželka Igora Bareše je na tom ještě hůř než Hanzlík v roli tajemného cizince na bílém koni a v parádním džípu, jenž do jejích monotónních prázdnin na chatě vnese „vítr ve vlasech, vůni louky, hvězdy nad hlavou, procitnutí, probuzení“. Ano, všechny tyhle doslovné banality musí hrdinka pronášet, když se obhajuje před svou dcerou čili Lucií Vondráčkovou.
Verše a perníkové srdce
Pokud se škrtne komedie, zbude tedy romance: ovšem naprosto cudná, náznaková a nevinná, v níž i povinná noční koupel ponechá dámě spodní prádlo. Obnáší kradmé vyjížďky, procházky, recitaci veršů a perníkové srdce z pouti, u níž je třeba se zastavit. Neboť právě obraz, ve kterém se na návsi střetnou ječící kolotoče s pohřebním průvodem, přijde z jiného světa; jako by si Hanzlík chtěl přivolat vzpomínku na legendární Romanci pro křídlovku, v níž též potkal lásku a smrt na prázdninové vsi. Jenže v mistrovské podobě, kdežto v Létu s gentlemanem jde jen o příjemný záblesk ambicí, vzápětí utopený v komunálních splašcích; obrazně i doslova.
Vypravěčsky se snímek blíží seriálu Náves; veškeré dění shrnou jednak místní strejci u piva, jednak jejich drahé polovičky na lavičce. Zprvu je doplňují ještě hrdinčiny kamarádky, které zjevení postaršího kavalíra rozeberou pro změnu u sektu; za jejich přítomnosti je konverzace naprosto bezobsažná, a když konečně odjedou, nahradí ji výroky typu „nesmíš svěsit křídla“nebo „vychutnejme si tu chvíli“. Vnoučata nepřijedou dělat osvěžující rošťárny, nýbrž doložit, jak jsou dnešní děti závislé na mobilu, a vzdělaní zahraniční dělníci opravující zámek tu vystupují jako mravoličný protipól boháčů, kteří „neznají svobodu, protože mají na nohou kouli“. Naštěstí pro klímajícího diváka přijede s onou koulí ve finále zatočit Ivana Chýlková v maličké, zato náležitě dryáčnické roličce.
Pěst na oko
Paradoxně herecky nejsilnější položku představuje Bareš. Přestože jeho postava nese veškeré znaky fotrovské šablony, jako by právě z její odpudivosti vykouzlil nakonec nejsilnější výraz přirozeného citu, jaký se v celé romanci plné zlatých lánů a mihotavé záře svíček vyskytne.
Opravdu pomalu a ztěžka se lepí body pro Léto s getlemanem. Pokud se k záchvěvu slibnějších ambicí z pouťové scény s rakví a k Barešovu projevu přidají tradiční pětiprocentní úlitby za dvojnásobný debut, pak lze snad dojít ke známce, která má věcný základ.
Ovšem nic nemění na tom, že Léto s gentlemanem se v kinech vyjímá jako pěst na oko a že v současném vzorku publika mu dá pořádnou fušku najít diváka, který při povzdechu „Na to jsem stará a vdaná“nedostane kopřivku.