Setkat se s panem Zikmundem byla pohádka
Dva cestovatelé navštívili svého předchůdce, jenž slavil 100. narozeniny. Dali mu fotky ze Sumatry, kterou kdysi navštívil. „Hned to místo poznal,“říkají.
Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek si usmysleli, že vyrazí na expedici jako slavní cestovatelé Zikmund a Hanzelka mezi léty 1959 až 1964. Od zdánlivě bláznivého nápadu projet Evropu a Asii se nenechali odradit. Požehnání nakonec dostali i od samotného Zikmunda. V cizině strávili devět měsíců. Zavítali do 32 zemí a urazili skoro 130 tisíc kilometrů. S sebou měli 160 dobových fotografií, které pořídila legendární dvojice. Stejná místa navštívili a zdokumentovali, jak se za více než 50 let změnila. Včera se se slavným cestovatelem potkali, Miroslav Zikmund je pozval na oslavu svých stých narozenin.
S oblibou o sobě říkáte, že jste obyčejní kluci z Plas. Jak jste dokázali ostatní nadchnout pro váš nápad?
Tomáš: Nebereme odpověď, že něco nejde. To nás spíš vyburcuje. Nápad už jsme nosili v hlavě delší dobu, loni se okolnosti sešly.
Lukáš: Zachránil nás samotný Miroslav Zikmund. Dostaly se mu do rukou desky s naším projektem, který jsme dali dohromady a poslali do Zlína. On si materiál vyžádal od Magdaleny Preiningerové, která má na starosti archiv obou cestovatelů. Na desky napsal věnování a popřál nám hodně štěstí. Díky jeho podpoře najednou získal projekt punc. Pak už se věci rychle rozpohybovaly.
Sešli jste se s Miroslavem Zikmundem před odjezdem?
Lukáš: Chtěli jsme, ale měli jsme holé ruce. Na začátku byl jenom dobrý nápad, ovšem nic hmatatelného.
Proč padla volba na druhou expedici?
Lukáš: Výprava Evropou a Asií pro nás byla přijatelnější. Ve své podstatě jsme polovinu zemí už dřív projeli, pracovali v nich nebo žili. Věděli jsme, jak se pohybovat, kam jít, kde co hledat.
Tomáš: Kromě toho jsme chtěli jejich cestu dokončit. V češtině do roku 1968 stačili oficiálně vydat jenom tři cestopisy. Poslední záznamy jsou ze Sumatry.
Jak jste vtěsnali pět a půl roku, které strávili na cestě Zikmund a Hanzelka, do devíti měsíců?
Lukáš: Svět se neuvěřitelně zrychlil. My jsme mezi zeměmi létali, což nám krátilo čas. Přesuny, které bychom autem absolvovali několik dní, nám trvaly pár hodin. Za 260 dnů jsme zvládli 65 přeletů.
Dost času jste vlastně ztratili na letištích.
Tomáš: Nebyli jsme standardní turisti, kteří čekají a nemají co dělat. Lukáš udělal sedmnáct tisíc fotek, já podobně, takže bylo co třídit. Všude s námi byl televizní štáb, protože teď vzniká o naší cestě dokument.
Lukáš: Rozhodně jsme se nenudili. Každý den jsme natáčeli padesát videí. Plnili jsme pět sociálních sítí. Studovali politický, ekonomický nebo demografický vývoj dané země. Z fotek nakonec zbylo asi pět procent. Mezi nimi jsou retrospektivní snímky. Chtěli jsme porovnat, jak se místa, do kterých Zikmund a Hanzelka zavítali, změnila.
Původně jste ale neplánovali retrospektivní fotky zveřejnit. Chtěli jste si je schovat až na výstavu, která v neděli začíná v plzeňské Papírně.
Lukáš: Ukázali jsme jednu srovnávací fotku a lidi nás začali bombardovat zprávami, ať publikujeme další. Mělo to nečekaný úspěch.
Tomáš: Porovnali jsme například velké obchodní a finanční centrum Connaught Place v Dillí. Teď už tam nenarazíte na bazary, ale krámky Levi´s a jiné. Indové dávno nenosí turbany, ale chodí v džínách, košilích a přijali západní styl oblékání. Jediné, co přetrvává, jsou žebráci. Neuvěřitelně se posunulo třeba Japonsko, města Nagasaki a Hirošima vypadají úplně jinak.
Podle čeho jste místa hledali?
Tomáš: Většina byla popsaná v jejich knížkách, případně jsme použili Google. Občas bylo těžké lokalitu najít. Zikmund a Hanzelka se pohybovali autem, takže záleželo na nich, kde se zastaví a co jim přijde zajímavé. Kolikrát jsme se ocitli v turisticky neatraktivních oblastech. Například v indonéském Bogoru jsme byli první běloši, které tam viděli.
Lukáš: Pomohli domorodci i velvyslanci na ambasádách, kde jsme přednášeli. V Nepálu jsme dokonce dostali svoji asistentku.
Co vám dalo nejvíc zabrat?
Tomáš: Kuriózní případ se stal v kazašském městě Almaty, kde jsme hledali Velké almatské jezero. Když tam byli Zikmund a Hanzelka, nemělo oficiální název, pouze lokální. Tehdy se mu říkalo jezero Zesyl-kol. Nikdo nevěděl, o čem mluvíme. Nedokázal nás nasměrovat. Říkal jsem si, to není možné, vždyť je docela velké. Jeli jsme do observatoře do hor a podívali se na město shora. Až tam jsme se přesvědčili, že Velké almatské jezero je opravdu stejné jako na původní fotce.
Lukáš: Potrápil nás taky Vladivostok, kde jsme se pídili po jednom domě. Nachodili jsme asi patnáct kilometrů. Už jsme si řekli, že na to kašleme a půjdeme na pivo. A najednou se před námi objevil. Zástavba byla daleko hustší než v minulosti, takže jsme nemohli budovu ze stejné vzdálenosti zachytit. Museli jsme použít dron, i když to bylo zakázané. Oni létali vrtulníkem. Byli zástupci Akademie věd a měli jiné finanční prostředky. Jejich rozpočet v roce 1959 byl několikanásobně vyšší než náš.
Kolik peněz jste potřebovali vy?
Lukáš: Cesta nás stála jako nová, plně vybavená oktávka.
Tomáš: Snažili jsme se náklady co nejvíce stlačit. Sháněli jsme levné letenky, nejčastější stravou byly konzervy a chleba. Samozřejmě jsme ochutnávali i lokální jídlo. Ale rýži s kari už jsme po měsíci nemohli ani vidět. Nechali jsme si z Čech přivézt paštiky, čabajku, hermelíny a pivo. Jsme odmalička zvyklí na jitrnice, maso. Máme rádi knedlíky se zelím.
Osobních věcí jste si moc nevzali. Zato jste měli hodně techniky.
Lukáš: To je pravda. Každý měl dvoje kraťasy a žabky, protože prvních pět měsíců jsme byli v teple. Až na Kamčatce jsme si koupili mikiny. I v minus dvaceti stupních jsme chodili v lehkých bundách a teniskách. Zbytek byla už jen technika: foťáky, objektivy, stativy, nabíječky, mikrofony, dron.
Tomáš: Kvůli drahému vybavení jsme většinou bydleli v hotelích, protože jsme všechno potřebovali uložit do bezpečí.
U místních jste nepřespávali?
Lukáš: V Turecku jsme nocovali v jeskyni. Na Kamčatce nás k sobě na čtrnáct dní vzal jeden kluk. Na Sibiři jsme sice měli zamluvený hotel, ale nakonec pro nás neměli místo. Šli jsme do hospody, kde seděl nějaký strejda. Nabídl nám, ať jdeme k němu. Největší překvapení jsme zažili na Sumatře, dostali jsme se do kanibalské vesnice Hilinawale na ostrově Nias.
Tomáš: Celkově jsme toho moc nenaspali. V průměru šlo o tři čtyři hodiny denně. Jeli jsme hodně na kafi, abychom to vydrželi. Já jsem ještě po večerech psal deník, vždycky alespoň tři stránky, abych měl podklady pro knížku. Je to docela paradox, protože jsem za celý život přečetl snad jenom Kopyta a Mňouka. A osmadvacátého března mi vyjde kniha.
Potkali jste se s někým, kdo si na legendární cestovatele pamatuje?
Tomáš: V Libanonu jsme našli člověka, který o nich napsal knížku. Na Kamčatce jsme měli českého průvodce. V šest ráno mi zavolal, že se můžeme setkat s osmdesátiletým pamětníkem, který byl na přednášce Zikmunda a Hanzelky. Šli jsme společně na kafe. Lukáš o ničem do poslední chvíle nevěděl. Chtěli jsme ho překvapit.
Lukáš: Měl jsem v tu dobu blbou náladu. Dotáhli mě do hospody, kde jsem nechtěl zůstat. Najednou přišel starší chlapík a začal vyprávět. Byl to nejkrásnější dárek, jaký jsem za devět měsíců dostal.
Zikmund a Hanzelka dobře ovládali cizí jazyky. Jak jste na tom vy?
Lukáš: Pozdrav, poděkování a základní fráze jsme se naučili asi ve dvaceti jazycích. Oba umíme anglicky, já ještě thajsky. Tomáš od prvního dne mluvil plynně rusky, i když předtím nic neuměl. Ale v Rusku jsme strávili měsíc, tři týdny v Kazachstánu a týden v Kyrgyzstánu, takže pak jsme rozuměli a obstojně komunikovali.
Neustále vám byl v zádech televizní štáb. Nelezl vám občas na nervy?
Tomáš: My jsme si projekt vymysleli, takže nám to nevadilo. Navíc jsme skoro všude budili pozornost. Rozhovory se jenom hrnuly. Dokonce s námi čtrnáct dní natáčela tokijská televize.
Lukáš: V Tokiu jsme vylezli z letadla. Před námi stál štáb, aniž bychom něco tušili. Byli nám neustále za zadkem. Nepřetržitě nás natáčeli. Budili už v šest ráno. Ale opravdu je zajímalo, co děláme. Vydali se s námi třeba do přístavního města Onomichi, kam se oni sami nikdy nepodívali.
Na dálku vás sledoval také Miroslav Zikmund.
Lukáš: Měli jsme skvělého prostředníka, což je Magdalena Preiningerová. Ona je vlastně naše spojka. Všechny zprávy, které jsme zveřejňovali, mu dávala. Fandil nám.
Tomáš: Mimochodem některé kapitoly z připravované knihy jsem pojal úplně stejně jako Zikmund s Hanzelkou, třeba z Bejrútu.
Co jste mu z cesty přivezli a jaké bylo vaše setkání?
Lukáš: Dostal od nás fotku, kterou pořídil na své narozeniny roku 1962 ve vesnici Siallagan na Sumatře. Je na ní s devadesátiletou paní. My jsme místo navštívili a čistě náhodou jsme narazili na její vnučku, se kterou jsme se vyfotili. Oba snímky jsme nechali zvětšit a předali jsme mu je.
Tomáš: Když jsme mu ukázali první fotku, úplně se rozzářil. Okamžitě poznal, odkud je. Ještě větší radost měl z aktuálního snímku. Naše cesta symbolicky skončila vlastně až včera, kdy jsme se s Miroslavem Zikmundem setkali. Cítili jsme se jako v pohádce. Jsme hrdí na to, že jsme jména obou cestovatelů nepošpinili, ale jejich odkaz neseme dál.